Když jsem si na novinářské akci ve Varšavě začátkem července zahrála čtyři hodiny z Dying Light: The Beast, bylo to tak trochu jako vrátit se domů – ale do domu, který někdo zase zamořil nemrtvými, omotal ho spoustou metrů ostnatého drátu a podlahy i stěny zbarvil doruda. Chystaný spin-off, který měl původně být jen příběhovým rozšířením Dying Light 2: Stay Human, mezitím vyrostl do samostatného titulu, který se snaží propojit to nejlepší z jedničky a dvojky. A i když jsem po výletu do Castor Woods odcházela relativně natěšená a rozhodně upatlaná od zombie krve a bahna, musím přiznat, že jsem taky dlouho nebyla tak zralá na plato Kinedrylu.

Ale pěkně popořádku.

Staré jizvy, nové zbraně

Příběhově je The Beast pokračováním událostí z Dying Light: The Following, datadisku k prvnímu dílu. Téměř po desetileté pauze se tak znovu ujmeme Kylea Crana, veterána původní hry, který se po více než dekádě experimentů probouzí jako něco víc (nebo míň?) než člověk. Z jeho těla se stala biologická zbraň a jeho mysl hoří touhou po pomstě.

zdroj: Techland

Prvních pár hodin v roli Crana působí jako návrat starého známého, ale tentokrát s pořádným silovým upgradem. Kontaktní souboje zůstávají brutální, krvavé a osobní. Hra nezapře svou DNA, kdy jsou boj, improvizované zbraně a frenetický parkour po otevřeném světě stále hlavními taháky. Ale k tomu přibyly nové vrstvy, třeba zbraně na dálku – brokovnice, pušky a luky (který je tentokrát k dispozici od začátku) už nejsou jen doplňkem, ale plnohodnotným herním stylem.

Ty ostatně můžete stále různě kombinovat, v jedné situaci se tak můžete k zaměstnaným zombíkům připlížit s kudlou v ruce, ve druhé si je vzít do parády s odstřelovačkou ze střechy a o pár minut později skočit přímo mezi ně. Ideálně v efektivní zpomalovačce. Zkrátka sandbox, kde si sami zvolíte, jestli chcete být spíš tichý predátor, nebo hlučný řezník.

zdroj: Techland

Parkour? Parkour!

The Beast vás vrhne do nového prostředí Castor Woods, horské oblasti inspirované švýcarskými Alpami. Dominující města ze dvojky nahradila otevřená krajina, zalesněné kopce, opuštěné továrny a zničené vesnice. Všechno působí organičtěji a méně stísněně než Villedor, ale to neznamená, že se pohyb po mapě zjednodušil. Právě naopak, vertikalita zůstává a přibylo více naaranžovaných opičích drah, kde budete skákat, šplhat, balancovat po drátech a ručkovat.

A právě tady přišel první problém: nevolnost. Závratě. Návaly horka. Rozostřené vidění. Po sérii akrobatických manévrů v kombinaci s řízením off-roadu skrz lesní serpentiny jsem si musela dát pauzu a jít si ven vyvětrat hlavu. Dying Light: The Beast mi z hlediska pohybu přišel jako nejintenzivnější díl série, a pokud jako já občas trpíte na kinetózu, může vám pořádně zatopit.

zdroj: Techland

Dobrou zprávou je, že hra nabízí nastavení pro zmírnění těchto efektů: rozšíření zorného pole (FOV), vypnutí motion blur, stabilizaci kamery. Škoda jen, že jsem ho nenašla dřív, než začalo být pozdě. Až by možná stálo za to, aby Techland výstrahu na možné vedlejší účinky do nastavení zakomponoval viditelněji, ideálně hned při spuštění hry vedle obligátního varování před blikajícími světly.

Hádanky, které tahají za nervy

Zatímco pohyb byl problém hlavně kvůli fyzickému nepohodlí, má další výtka byla už designového charakteru: návrat logických hádanek s taháním kabelů. Ano, vím, že už byly v Dying Light 2. A už tam byly navíc. Když jsem musela přivést proud do rozvodné skříně přes několik pater radnice, zatímco spojenci shora ostřelovali neutuchající hordu, a pasáž si musela několikrát zopakovat, protože se kabel pokaždé podivně zasekl ve věžičce nebo v okapu, neubránila jsem se protáčení očí.

Proč vývojáři trvají na hádankách, které narušují tempo a nezapadají do jinak svižného rytmu hry, je mi záhadou. V kontextu sandboxových soubojů, dynamických přestřelek a zmutovaných superschopností působí jako relikt z úplně jiného žánru.

zdroj: Techland

Bestie ve vás

Jádrem „nového“ Crana je jeho bestiální režim. Po naplnění ukazatele (bojem nebo utrženým zraněním) můžete přejít do zuřivé formy, kterou by záviděl i Hulk. Rozdáváte ničivé údery, brutálně trháte zombíky na kusy a taky doskočíte obzvlášť daleko. Nové Dying Light se občas tváří až jako odlehčenější, krvavější karikatura sama sebe. Ale určitě ne na úkor zábavy.

Na rozdíl od Aidenovy nákazy ve dvojce zůstává Kyleova bestie plně pod vaší kontrolou. Zejména v arénových soubojích s Chimérami se její chytré využívání stává otázkou života a smrti. Z místních minibossů zároveň extrahujete posilovací séra, která Kyle v tandemu s novou parťačkou Olivií využívá k výzkumu nových zombie forem, ale také k získávání a vylepšování ještě monstróznějších schopností.

zdroj: Techland

Zároveň potěší, že bestie není jen destruktivní. Například možnost přeskakovat celé parkourové sekce pomocí dlouhých skoků je geniální využití schopnosti mimo boj. A pokud vám dojde munice nebo se ocitnete v obklíčení, proměna vám dá šanci uniknout nebo přežít.

Temné noci, krásné dny

Co jsem v úvodních hodinách The Beast uvítala asi nejvíc, je návrat skutečně nebezpečné noci. Na rozdíl od Dying Light 2, kde se temnota dala přežít docela v klidu, se v Castor Woods noc stává opravdovým hororem a z titulní bestie kořist.

Viditelnost je minimální a mihotavé světýlko baterky na vás spolehlivě upozorní. Zombie jsou rychlé, tiché, smrtící a setsakramentsky rády vás začnou nahánět. K tomu připočítejte dynamické počasí, déšť, mlhu, vítr, který ohýbá stromy, a máte atmosféru, ve které si dvakrát rozmyslíte, jestli vám kořist z podivného stavení uprostřed bažin stojí za to. Fanoušci temnějšího tónu prvního dílu, kteří se v tmách dvojky málo báli, si tak přijdou na své.

Ačkoliv atmosféra samotných Castor Woods je s krásným nasvícením, dynamickým počasím a proměnlivou krajinou působivá, grafická stránka mě na testovacích sestavách ve Varšavě rozhodně neoslnila tolik, jak bych čekala po zhlédnutí trailerů a oficiálních záběrů z hraní.

zdroj: Techland

Prostředí vypadá dobře, v určitých scénách nebo během zlaté hodinky dokonce velmi dobře, ale modely postav, jejich pohyb a zejména obličejové animace ve filmečcích zaostávají za současným standardem. Strohé přechody mezi emocemi a nepřesná synchronizace rtů s dabingem působí jednoduše zastarale.

Rozhodně nejde o vizuální katastrofu, ale po Death Stranding 2 už mi zkrátka místní postavy připadaly jako toporní gumoví paňáci. Je ale fér přiznat, že Dying Light nikdy nebylo sérií, která by stavěla na nuancovaném vyprávění nebo silných postavách.

Pomstychtivé pokusy

Techland umí skvěle vystavět hratelnost, atmosféru a napětí, ale jako vypravěči nikdy zrovna neexcelovali, na čemž The Beast nic zásadního nemění. Příběh prvních hodin působí jako přímočará honba za pomstou s jasnou motivací hlavního hrdiny a zvraty, které jsem v ukázce sledovala, fungují spíš jako lepidlo mezi jednotlivými misemi než jako tahák samotný. V tomto kontextu tedy technicky slabší filmové sekvence nevadí tolik, jako by asi vadily ve hře, která staví na nějakém hlubším emocionálním prožitku.

zdroj: Techland

Dying Light: The Beast chce být sebevědomým návratem ke kořenům a nabídnout trochu z toho nejlepšího fanouškům obou dílů série. Slibuje kampaň na 18-20 hodin, ale s otevřeným světem plným vedlejších aktivit včetně šplhání na rozhledny. S nepovinnými úkoly můžete počítat se zhruba dvojnásobkem zábavy.

Po čtyřech úvodních hodinách ve mně převládá hlavně jistota, že Techland dobře zná svou cílovku. Kdo si zamiloval jedničku a měl výhrady ke dvojce, tu nejspíš najde kýžený kompromis, ba možná i důvod, proč dát Stay Human druhou šanci.

Dying Light: The Beast vychází 22. srpna 2025 na PC, PlayStation 5 a Xbox Series X/S. A pokud hra si ve finální podobě udrží tempo, rozvine systém mutací a vyžehlí technické nedostatky, máme se na co těšit – i kdybych si při tom občas musela přiložit studený obklad na čelo a zásobit se zázvorovými bonbóny.