Baldur’s Gate III je právoplatným dědicem slavné série
zdroj: Reddit

Baldur’s Gate III je právoplatným dědicem slavné série

19. 10. 2020 22:49 | Dojmy z hraní | autor: Václav Pecháček |

Nejlepší přání jsou ta, u nichž už jste ztratili veškerou naději, že se kdy splní… a ona se splní. Myslel jsem si, že s potomkem boha vraždy Bhaala to skončilo, že už se do Baldurovy brány nevrátíme, že nám dvě legendární hry (a jeden úžasný datadisk) musely stačit. Že my, fanoušci RPG, vyvrhelové doby battleroyalové a freetoplayové, budeme roky vyhlížet příští Dragon Age, jen abychom zjistili, že je to další Andromeda.

Mýlil jsem se. Z nás vyvrhelů ještě budou králové.

Baldur’s Gate III (pořád skoro nemůžu uvěřit, že před sebou ten název vidím napsaný, bílý na černém) pustila všechny zájemce do placeného předběžného přístupu… a je to paráda. Velkolepý návrat do Faerûnu, který se sice zásadně liší od prvních dvou dílů, ale někde hluboko v jeho hrudi, pod vrstvami kroužkového brnění a vypracovaných svalů, bije stejné srdce.

Mirror Image

Nejprve tedy ty zásadní odlišnosti. Zaprvé, tohle rozhodně není přímé pokračování 20 let starého dobrodružství – trojka se odehrává mnoho desítek let po Sarevokově spiknutí a po osudových událostech v Athkatle a Saradushi, takže dá rozum, že budete hrát za úplně nového hrdinu. Konkrétně za hrdinu, kterému v mozku skotačí illithidský pulec – nemilá věcička, která ho co nevidět promění v odporného chapadlatého mozkožrouta.

Zadruhé, na hře pracují jiní vývojáři – studio Larian, které znáte jako autory série Divinity, například perfektní Divinity: Original Sin 2. A je to poznat, protože Baldur’s Gate III na první pohled vypadá spíš jako Divinity: Original Sin 3.

Velikost vaší družiny (přece byste se po nebezpečném Mečovém pobřeží nechtěli toulat sami) se smrskla z šesti na čtyři. Uživatelské rozhraní a grafické ztvárnění silně připomínají Original Sin. A souboje jsou nově čistě tahové, nikoli realtimové s pauzou, jako tomu bylo kdysi.

Zahrajeme si Dračák

Pojďme si soubojový systém rovnou rozebrat, protože je mi jasné, že jde o nejočividnější a nejkontroverznější změnu oproti originálu. I když, pokud bychom jako „originál“ brali pravidla stolních Dungeons & Dragons, tak to je vlastně takový návrat k těm skutečným tahovým kořenům.

Třetí Baldur se totiž velmi striktně drží pravidel páté edice DnD – natolik striktně, že vás na své „dračákové“ kořeny nenechá ani na chvíli zapomenout. Všechny pravděpodobnosti kromě té na zásah vyjadřuje pomocí hodů kostkou, na obrazovce se kostičky kutálí i ve chvíli, kdy provádíte záchranný hod – nedá se toho nevšimnout.

Neustálé mrskání dvacetistěnkou může někoho vytrhnout z alternativní reality, někdo si zase vzpomene na krásné večery strávené s kamarády a bude mu z toho dobře. Jeden i druhý typ ovšem okamžitě pozná zásadní změnu oproti původním Baldurům – souboje jsou výrazně pomalejší.

Dá to rozum, každý spojenec i nepřítel musí dostat vlastní tah, zatímco kdysi se na sebe všichni rozeběhli najednou. Bylo tím pádem daleko snazší a rychlejší se prosekat hordami ubohých goblinů či krys, i když to zase znamenalo, že obtížnější souboje, kde jste se museli potýkat s větším množstvím silných nepřátel a jejich schopností, uměly být docela nepřehledné a ne vždy bylo jasné, co vás to právě zabilo nebo proč se vám nedaří uštědřit tady drakovi ani jeden bodík poškození.

Systém Baldur’s Gate III přehledný je. Za všech okolností vím, proč se děje, co se děje, a mám dost času a informací na to, abych mohl adekvátně zareagovat a nemusel se probírat desítkami řádků combat logu. A pocitově rozhodně není pomalejší nebo neohrabanější – ano, sice musíte řešit postupně tah po tahu, ale zase se vyhnete rozhodovací paralýze, jako když v předchozích Baldurech začala velká potyčka a vy jste 10 minut v kuse plánovali první akce všech šesti hrdinů.

zdroj: vlastní

A jak místní tahový systém řeší svou potenciálně největší slabinu, výplňkové boje proti slabším nepřátelům, kde naberete nějaké ty zkušenosti a kořist, ale rozhodně se u nich nezapotíte? Jednoduše: Prostě je nemá. Nejsou tady.

V prvních dvou dílech jste často bojovali jen proto, aby vás autoři po cestě za skutečným cílem nějak zabavili. Jdete lesem za druidy, na mýtince narazíte na pavouky, zmasakrujete je, o dvacet metrů dál jsou banditi, zmasakrujete je, na další křižovatce číhá smečka vlků, která z nějakého důvodu nenapadla ani bandity, ani pavouky, zmasakrujete ji…

V Baldur’s Gate III tohle neplatí. Sice bojujete méně často, ale pokaždé aspoň víte, koho a proč se to snažíte zabít a co tady ten někdo vlastně dělá. Jistě, ne vždy se za tím skrývá kdovíjaká narativní perla, ale i tak – lupiči hrobek, kteří se zrovna snaží vyloupit hrobku a u vchodu se strhne jedna velká mela, dávají větší smysl, než kdybyste se prosekávali nekonečnými chodbami záhadně přecpanými všemožnou havětí.

Boj je navíc chytrá, taktická zábava, u které delší čas na přemýšlení ničemu neškodí. Možností je spousta, čarodějové se jako obvykle topí v tolika kouzlech, až mi z toho šla hlava kolem, a do toho ještě musíte brát v úvahu prostředí – je nehezky snadné uklouznout na ledu a krásně jednoduché strčit nepozorného lučištníka z římsy do propasti.

Elementální systém známý z Divinity tu sice je, ale výrazně utlumený – můžete leccos zapálit nebo uhasit, vyčarovat kyselinový mrak a tak podobně, ale nečekejte tak spektakulární magické reakce jako v minulé hře od Larianu, kde jste mohli například požehnat ohni a on vás najednou místo zranění léčil. Baldur je v tomhle ohledu daleko více uzemněný.

Božský ansámbl

Někdo, například náš Jiří, mistr pokořitel Pathfinderu: Kingmaker, se bude vyžívat v nacházení těch nejsilnějších buildů a jsem si jistý, že Baldur mu v plné verzi vyjde vstříc – už v early accessu lze narazit na zajímavé magické předměty a při získání nové úrovně postavy posouvat rozdílnými směry. Ale já k boji přistupuju spíš jako k příjemné překážce, kterou musím zdolat předtím, než mě hra oblaží dalším kousíčkem příběhu a interakcí s postavami.

A oblažován jsem byl v podstatě pořád. Základní příběhová premisa s pulcem v hlavě funguje skvěle a dodává vašim akcím potřebnou urgenci, přesně jako když jste si v Balduru nebyli jistí, kdy přesně se ve vašem nitru reinkarnuje bůh vraždy. Mozkožroutí trable doprovázejí tajemné vize, šedé eminence, síly pekelné… Bude potřeba rozmotat hodně nitek, než se v klubíčku záhady člověk (elf, trpaslík) skutečně zorientuje.

I proto mě fascinuje možnost si jednoho ze společníků vybrat jako svou hlavní postavu.

V tom rozmotávání vám pomůžou kamarádi… a jací. Chraň Lathander, abych na Jaheiru, Minsca, Dynaheir, Aerii, Anomena a všechny ostatní vzpomínal jinak než s nehynoucí láskou, ale nová garda jim ostudu v žádném případě nedělá. Všechny spojenecké postavy, skutečně všechny do jedné, dokonce i komunitou zřejmě nepříliš oblíbený čaroděj Gale, jsou skvěle napsané, zajímavé, se svými vlastními tajemstvími, pravé opaky hrubých rasových karikatur, které občas infikují partie DnD.

I proto mě fascinuje možnost si jednoho ze společníků vybrat jako svou hlavní postavu. V předběžném přístupu to zatím není možné, ale v Divinity: Original Sin 2 fungoval stejný přístup na podtrženou jedničku s hvězdičkou, přidal vaší postavě nebývalou hloubku a způsobil, že její interakce s okolním světem byly o řád přirozenější a uvěřitelnější. Sice bych se zároveň chtěl ponořit hluboko do pravidel a vyplavat na povrch s vlastním unikátním hrdinou, ale moct raději sáhnout po předpřipravené, vymazlené postavě… To je možnost volby, ze které musí mít radost všichni.

Rodí se dědic

Radost zatím nevzbuzuje technický stav, který je skutečně velice předběžný. Glitche, kvůli nimž se mrtvá těla nepřátel zkroutí do groteskních patvarů vyplňujících půlku obrazovky, bugy, kvůli nimž se vám bojovník zasekne v souboji a odmítá se pohnout, chybějící obličejové animace, kdy s vámi konverzační protějšek komunikuje zdánlivě telepaticky, protože jeho rty se nepohnou ani o píď…

No, s tím už se bohužel u early accessu musí počítat a je jasné, že Baldur’s Gate III má před sebou ještě dlouhou cestu. I nehotový první akt vám ale na mnoho hodin dovolí rovnýma nohama vklouznout do starého známého světa, kde vás čeká prvotřídní nové dobrodružství.

Komu se chce čekat na plnou verzi, toho naprosto chápu, zvlášť když už víme, že uložené pozice se do dokončené hry nepřenesou. Ale já se už teď těším, až si první akt zahraju celý znova, protože nový Baldur se mi už teď zaryl do mozku jako mimořádně vítaný pulec.

Skeptik se bude dál ohánět podobností s Divinity a já uznávám, že někdy je extrémně patrná, jako když je během soubojů občas výhodné skákat dokola jako tajtrlíci (protože se tím vyhnete bonusovému útoku nepřítele) nebo když se zase vzbudíte na prosluněné pláži, protože to je u Larianů nějaká obsese.

Ale je to zároveň podobnost čistě povrchová. Uvnitř je Baldur’s Gate, a kdo se do hry ponoří, ten ji objeví. Baldur’s Gate se skrývá ve světě drsných dilemat a ideologických sporů (jen počkejte na skvělý hlavní quest v druidském háji). Baldur’s Gate se skrývá ve fascinujících postavách, katalyzátorech temného, osobního příběhu. Skrývá se v časované bombě uvnitř hlavního hrdiny.

Baldur’s Gate se skrývá v Baldur’s Gate III.

Tohle zdánlivě banální vyjádření řekne zasvěcenému všechno, co potřebuje vědět.

Nejnovější články