Nemám ráda žánr JRPG. Nevychovaly mě konzole od Nintenda ani PlayStation, nebaví mě zdlouhavé tahové souboje a tendence všechno přehnaně vysvětlovat a opakovat. Anime design s kolouškovskýma očima a bizarními účesy mi připadá ohyzdný. K tomu nerada hraju série od prostředka, takže Final Fantasy se svými patnácti hlavními díly zkrátka není pro mě, hotovo, konec zamyšlení!

Dobře, tak ne. Když zadáte do vyhledávače dotaz: „Které Final Fantasy si mám zahrát jako první?“, jako jsem to před časem udělala já, dozvíte se… všechno možné. Správná odpověď neexistuje a prakticky každý fanoušek téhle zasloužilé 34leté série vám coby ideální vstup doporučí něco jiného a z jiných důvodů, přičemž jde o názory často zcela protichůdné.

Vzít si z nich můžete jednu podstatnou informaci: Na pořadí nezáleží, každý díl vypráví příběh o jiných postavách z jiných světů a spojují je jen… osedlaná kuřata? A pár dalších maskotů a narážek, co potěší ty, kteří je chápou, ale neznalým nebudou nijak podezřele vyčnívat natolik, aby je donutily dohrát celou sérii komplet se všemi spin-offy od roku 1987.

Můžete se tedy divit, proč každý z dílů Final Fantasy nemá vlastní název a značku namísto římské číslice, když jde o poměrně různorodá fantasy RPG, a klidně ohledně toho psát rozzuřené dopisy do Square Enixu. Nebo to můžete skousnout a prostě si zahrát první díl, který vám přijde pod ruku, protože je zadarmo v PlayStation Plus, ačkoliv vám vaši kamarádi říkají, že to asi nepochopíte, protože jste nehráli tu původní (jedinou správnou) verzi, a vždyť tahle skončí jinak, A PROČ SI, ŠÁRKO, RADŠI NEZAHRAJEŠ OPRAVDOVÉ FINAL FANTASY VII NA SWITCHI?

Protože nechci, drahý militantní fanoušku JRPG, a taky proto, že Final Fantasy VII Remake konečně tak trochu mimoděk cílí i na mě. Ze soubojů zmizely tahy a v nové podobě s pauzováním připomínají spíš třeba Dragon Age, díky příklonu k fotorealističnosti se vytrácí pro mě odpudivá stylizace, no a západní příběhová RPG mě koneckonců bavila vždycky, takže když je to „zadarmo“, co můžu kromě pár hodin ztratit?

Nebudu lhát, i tak jsem byla skeptická. A záhy taky velmi příjemně překvapená. Jasně, design postav mi pořád připadá poněkud směšný – střapatý Cloud a jeho obří meč, přerostlý testosteroňák Barret s raketometem místo ruky, Tifa mířící do boje s nechráněnými břišními orgány. Na druhou stranu si v tomhle ohledu nemá co vyčítat ani se spoustou západních her a tvůrci koneckonců schytali spoustu hejtu už za to, že si dovolili mírně zmenšit její (i po změně nadprůměrné) poprsí. Dokážete si představit ten internetový požár, kdyby jí ještě schovali pupík nebo stehna? 

  zdroj: Square Enix   zdroj: Square Enix

Jinak ale z remaku přímo tryskají produkční hodnoty, což já můžu, zvlášť když je na krásnou grafiku navázaná i zábavná hratelnost a léty prověřený příběh. Místy mi sice neustálé „hm“ a „huh?“ v rozhovorech lezlo na nervy, stejně jako do očí bijící fakt, že všechny tři hlavní dívčí postavy nevybíravě flirtují s Cloudem, i když kolikrát vypadá, že je mu to nepříjemné, ale podobně jako v případě designu postav je to pro mě takové to „isté kulturné špecifikum“, s nímž je u Japonců potřeba počítat a východní hráči ho patrně považují za vrcholně romantické. 

zdroj: Square Enix

Zároveň umí k citlivým tématům přistoupit s respektem a kupříkladu scéna ve včelím kabaretu je pro mě důvod, proč by si tenhle remake měl zahrát úplně každý. Co mohlo být vrcholně zesměšňující a trapné pro hráče i postavy, je přehlídkou extravagance a oslavou vnitřní krásy. Zároveň taky pořádným, ale podle mě správným odklonem od původní scény z doby, kdy si hry kladly trochu jiné cíle než nést podobné poslání.

Svět Final Fantasy VII je navíc se svým zneužíváním přírodních zdrojů, umělými slunci a vykořisťovatelskými korporacemi pomalu kyberpunkovější než samotný Cyberpunk 2077 a většinou si vystačí i bez neonů. Spíš než s nablýskaným vizuálem futurismu si pohrává s filozofickými tématy žánru a poněkud nepříjemně už v devadesátkách zvládl odhadnout budoucnost lidstva, které si nedokázalo poradit se změnami klimatu a řeší je až v momentu, kdy na stole zůstala jen radikální řešení. Jako celek je remake scenáristický kumšt, který umí zvážnět, když je to potřeba, ale nebojí se dělat si srandu ze sebe a svých trop. 

Samozřejmě, všechny díly nemůžou být poplatné moderním trendům, takže když jsem po dohrání remaku sedmičky přesedlala na Final Fantasy XV, změna v tónu byla dost patrná a na vlnu klučičího roadtripu, otevřený svět i na změnu soubojového systému a ovládacího schématu jsem se musela chvíli přelaďovat.

Výstavba vyprávění a kombinace jakoby povědomého moderního světa s vysloveně fantasy prvky mě ale nesmírně baví – v jaké jiné hře se vám stane, že s protagonisty sdílíte stejnou značku spacáků, můžete se vozit na jachtě i v kabrioletu, bojujete proti trojhlavým psům a želvě, co je ve skutečnosti horou, ale den stejně vždycky zakončíte společným vařením z nabídky víc než stovky různých receptů, které všechny lahodí očím a vyvolají zcela reálný hlad?

Celkem s jistotou odpovídám, že v žádné. A neotřelé kombinace nápadů a námětů jsou tím, co mě přitahovalo vždycky. Patnáctka pro mě není tak jasnou posedlostí jako remake sedmičky, ale určitě nemůžu říct, že bych se nudila.

Zatím tak v knihovně série Final Fantasy postupuju retrospektivně a dá se říct, že už skrz tyhle dvě zkušenosti si mě dokázala celkem hravě omotat kolem prstu. Ne tedy natolik, abych se při letošní E3 nevysmála traileru na Stranger of Paradise, jehož přehrávaná drsnost mi trapností zkroutila i prsty na nohou. Chaos vládne, uf.

zdroj: Square Enix

Ale co se týče Final Fantasy XVI, bylo okouzlení otázkou čtyř minut oznamovacího traileru. Ten na mě zapůsobil jako „to správné“ Dragon Age 4, které po proměně BioWare už nikdy nedostanu. V jeho světě řádí Blight, což je slůvko všem fanouškům západní RPG série jistě dobře známé. A tohle nadšení ve mně šestnáctka zvládla vyvolat už v době, kdy jsem remake sedmičky ještě ani nehrála. Tahle nová láska byla prostě asi nevyhnutelná.

zdroj: PlayStation