Jakožto velký milovník her se prakticky odjakživa potýkám s problémem, kterému jistě mnoho z vás porozumí, zatímco jiní možná budou jen nevěřícně kroutit hlavou. Použiju teď výraz, za který by mě Pavel nejradši roztrhal, ale protože jsem nedávno zjistil, že nejsem sám, kdo ho používá, mám na jeho vyslovení právo!
Jsem ochutnávač.
Zatímco v případě jídla to platí stoprocentně, ale nevýlučně, tedy moc rád ochutnávám cizí kuchyně, ale zároveň mi nedělá žádný problém jíst celý týden sekanou, tak ve hrách už to neplatí. Sem tam se nějaká ta herní sekaná sice najde, ale většinou mám tendenci utíkat od jednoho polského pokrmu ke druhému třeba ze Švédska.
Zkrátka a dobře, málokdy mě jedna hra baví natolik, abych jí věnoval veškerý čas, co potřebuje, na úkor jiné hry, která si už získává mou pozornost a nedokážu jí odolat. Když každý den nehraju něco jiného (a ideálně nového), začínám se cítit nesvůj.
Toto tvrzení se tedy týká jen a pouze mé volnočasové aktivity. Jakmile mám hru na recenzi, tak mě vidina embarga, povinnosti a důslednosti žene neskutečně kupředu. Protože chci mít za sebou kvalitně odvedenou práci. A protože vím, že dokud danou hru neodehraju, tak nebude žádné další ochutnávání…
Možná vás to překvapí, ale na trhu je velká spousta her, která je na to moje ochutnávání jako dělaná. A teď nemám na mysli hry, které člověk dohraje za dvě hodiny, kdy se z původní ochutnávky stane vlastně celý chod. Myslím hry, které jsou zábavné vlastně jen chvíli.
Zpátky do Řecka
K sepsání tohoto zamyšlení mě přiměla hra Assassin's Creed Odyssey, kterou jsem si prostě musel zahrát po své dovolené v Řecku kvůli jejím reáliím a krásně zpracované historii. Odyssey jsem hrál pár hodin v době po jejím vydání, ale mou pozornost tehdy – tak jako vždycky – něco velmi rychle odvedlo jinam. A tentokrát jsem si řekl, že zkusím vydržet déle už kvůli té snaze zůstat ještě nějaký čas myšlenkami v Řecku.
zdroj:
Ubisoft
Dobrých 5 nebo 6 hodin jsem věřil, že teď budu hrát Odyssey až do zblbnutí. Jenže nestalo se, protože hra má skvělý začátek, aby pak nastoupilo vystřízlivění. Těch prvních několik hodin člověk prožije na jednom ostrově, který rozhodně není malý. Máte tu pár velmi zajímavých questů, spoustu příležitostí užít si jak kradmé, tak hlasité čištění táborů od nepřátel. Je tu mnoho otazníčků lákajících vás k prozkoumání a není takový problém, splnit tento ostrov na 100 %.
Je toho úplně tak akorát, aby se člověk nezačal nudit. Jsou tu zábavné postavy, krásná prostředí, možnost udělat si výlet na menší přilehlý ostrov pro zpestření zážitku s prvním náznakem nějaké té romantiky.
Zkrátka a dobře, skvělý zážitek, výborně jsem se bavil. Jenže pak vám Odyssey dá do ruky loď, otevře širé moře a umožní plavit se, kam jen se vám zlíbí. A přestože tu ještě stále je nějaký příběh, který vás vodí po konkrétních lokacích, mé nadšení rychle vyprchalo.
Najednou se celý zážitek rozmělnil, rozbil, stal se silně repetitivním a pro mě – člověka neschopného ignorovat další otazníček – velmi časově náročným. A kvůli vysokému množství otazníčků a nízkému počtu nápadů vývojářů vlastně i nezajímavým.
To samé platí i o jiných Assassinech, které prostě mají úderné začátky, aby vás následně Ubisoft totálně ubil svým zbytečně velkým světem, který svou rozlohu jen sotva ospravedlňuje náplní.
zdroj:
Ubisoft
Časový tlak jako skvělý tahoun
Obdobný zážitek mi zajistila i hra Outward. Chtěl jsem se k ní – tak jako k Odyssey – po letech vrátit a i v jejím případě zkusit, jestli se tentokrát nedostanu třeba i na její konec. A byť ještě nejsem ve stavu, kdy bych po víkendové štaci přistupoval k odinstalování, začínám pociťovat, že se to nevyhnutelně stane.
I Outward má skvělý začátek. Jste zavření v malé přístavní osadě, seznamujete se s – řekněme – hardcore systémy této docela náročné hry, všechno vám neustále říká, že opustit hradby města je jistá smrt a člověk se tak nějak přirozeně chce udržet naživu a radši se seznamuje s místními, zjišťuje, co kdo prodává, a snaží se najít nějaký quest.
Hlavně člověka tlačí čas. Pouhých pět dní na splacení svého pokrevního dluhu ve výši 150 stříbrných. Peníze nemáte žádné, nerostou na stromech jako v Simících, práce je zoufale málo a prodej ryb a bylinek také není úplným receptem na zbohatnutí.
zdroj:
tisková zpráva
Takže tu máte časový pres spojený s všeobecným zmarem a svojí křehkostí, kdy pro vás představuje problém i ten nejzákladnější nepřítel. Mno, dluh se mi podařilo splatit za nějaké dva dny, maják mi nesebrali, časový tlak zmizel, svět se otevřel.
Jistě, Outward není hra, která by vás zahltila otazníčky, její svět není zas až tak moc obrovský a hlavně v něm dlouho nepřežijete. Ale opět není tak úderný jako začátek, kdy se nemůžete pořádně nadechnout a nevíte, kam dřív skočit. Teď také nevím, kam dřív skočit, ale úplně jiným způsobem.
Nicméně mé ochutnávání se netýká jen fantasy, historických RPGček a akčních adventur. Něco podobného často zažívám třeba i v závodních hrách, kde je radost propracovávat se od běžných levných automobilů, které zrovna sjely z výrobní linky, k supersportům, které montuje banda nadšenců někde v Itálii a zvládne jich sotva deset za rok…
A jakmile tenhle posun proběhne, mám taky dost. Pořídím si těch pár vysněných aut, projedu se s nimi a je načase hrát zase něco jiného. Třeba nějaký survival! To je ostatně žánr, kterého se můj problém týká asi nejvíc.
Kdo přežije začátek?
Právě v survivalech jsou ty začátky úplně nejlepší. Když se vyplavíte na pláži jenom v trenkách a s pomocí svých pěstí zmlátíte strom, utrhnete trávu a seberete kamínek, abyste vše spojili v první sekerku. S tou pokácíte více stromů, vytvoříte další náčiní a pracovní ponk, na něm dáte vzniknout prvním dílům stavby a za chvíli před vámi stojí první obydlí.
Je to vyloženě vzrušující. Nemáte vůbec nic, za chvíli máte první něco a to něco se snažíte zdokonalit. Baví vás průzkum a nalézání zajímavostí. Jenže najednou je na další věc potřeba už 100 klacků a jeden materiál, pro který se musíte plahočit přes celou mapu.
Vývoj rázem už není tolik vidět, dynamika zážitku se vytrácí a když už jsem ve hře tak zkušeným survivorem, že mě nic neohrozí, tak nemám nejmenší důvod trávit hodiny grindem jenom proto, abych si zařídil novou místnost, kterou nepotřebuju.
zdroj:
RocketWerkz
Na stejný problém mimochodem narazil i Dean Hall, tvůrce původního DayZ, který ve svém vlastním studiu Rocketwerkz vytvořil hru Icarus, což je v jádru celkem obyčejný survival, který ale právě řeší toto vyčpění v žánru tím, že absolvujete jeden výsadek na cizí planetu za druhým s tím, že pokaždé začínáte úplně od začátku. Skvělý nápad, hra přímo pro hráče, kteří mají rádi začátky, ale nebaví je vleklé středy a konce v nedohlednu.
Je to dobrý, ale co tam máte dál?
Takže radši ochutnávám. Dám hře několik málo hodin, kdy mi ze sebe ukáže to nejlepší, kdy šlape jako hodinky, vrství jeden nápad a jeden systém za druhým, nenechá hráče odbočit, jeho mysl roztěkat, jde si jasně za svým cílem, všechno servíruje s jistotou a stará se, abyste měli prvotřídní, ničím nerušený a nenatahovaný zážitek.
Ano, svým způsobem mi z toho vychází, že mě štvou otevřené světy a něco pravdy na tom bude, ale mě už nebaví bědovat nad tím, jak málo dneska máme koridorových zážitků a že jsou nejlepší a chci jen ty. Bohatě postačí, když světy nebudou tak velké, zážitky v nich budou koncentrované a po celou dobu nápadité, nerozmělněné na tisíc střípků, které dohromady vlastně nic netvoří. Ale dokud takové hry budou, tak mi z nich bohatě postačí prvních pár hodin.
I z takových her stejně odcházím spokojený, protože ke štěstí nepotřebuji zážitky na desítky večerů. A jen tak trochu doufám, že ten chystaný Assassin’s Creed Mirage bude konečně jiný, konečně menší a že mě konečně bude bavit od začátku do konce tak, jako to uměly snad jen první dva díly.
