Dal jsem si tu práci a spočítal to. 43. Právě tolik herních klíčů jsem aktivoval od začátku letošního roku. Možná vás to číslo překvapuje, ale já jsem z něj byl doslova v šoku. Je teprve konec dubna a mně už pod rukama prošlo víc her než průměrnému hráči za celý rok, nebo lépe řečeno za několik let. To samotné obludné číslo je ale pouhou součástí většího tématu, nad kterým přemýšlím už delší dobu a které bylo důvodem, abych se do toho počítání vůbec pouštěl. Patrik vás před časem provedl v sérii článků běžným fungováním redakce, já pro vás mám tentokrát něco osobnějšího.
Mám to obrovské štěstí, že je moje práce už přes sedm let mým koníčkem. Kdybyste mi ještě v létě 2015 řekli, že jednou budu psát úvodní řádky tohohle textu, asi bych si klepal na čelo, ale nakonec to tak dopadlo. Tím ale to štěstí nekončí. V průběhu oněch sedmi let jsem se dostal do pozice, kdy si už můžu vybírat, o jakých hrách chci psát, a prakticky libovolný titul, který zaujme moji pozornost, je ode mě vzdálený doslova na jeden email.
Je to ohromný benefit, protože jsou hry pořád tou mojí velkou životní láskou, ale v první řadě hlavně proto, že o nich díky osobním zkušenostem posléze můžu zainteresovaně hovořit jak v našich podcastech, tak třeba i na konci roku během diskuzí při volbě těch nejlepších titulů, které se za uplynulých dvanáct měsíců urodily. Z hlediska herního novináře je přece nesmírně cenné, když může své názory opírat o vlastní nasbírané zážitky než se spoléhat na to, co si kde přečte, případně vidí v nějakém videu. Jenže ačkoli si při psaní těchto odstavců samozřejmě uvědomuji vděk za to bezesporu výsadní privilegium, musím s upřímností dodat, že v běžném každodenním procesu se kouzlo tohohle efektu vytrácí.
Kňů?
Celkem 43x jsem v uplynulých čtyřech měsících zamířil na Steam, do PlayStation Store, do eshopu na Switchi nebo do Xbox Store, abych ťukl na magickou ikonku Redeem Code a do políčka zadal řetěz několika nesouvislých znaků. Stala se z toho rutina. Bůů, Makal tady brečí, jak ho nudí dostávat desítky her zadarmo, může si uplivnout znechucený čtenář, jenže v tom pointa neleží. Dle mého názoru si člověk přestane vážit každého dlouhodobého privilegia, tedy dokud o něj nepřijde, a je zcela lhostejné, jestli jde o čistou pitnou vodu, život v bezpečné zemi, nebo něco tak malicherného, jako jsou videohry.
Ten hlavní problém tkví v tom, že ve chvíli, kdy se z něčeho stane samozřejmost, ztrácí se také opar tajemství a prostého nadšení, které vás nutí bolestivě odpočítat minuty, než vaše vytoužená hra konečně vyjde. V minulosti jsem na otázku „Na co se vlastně letos nejvíc těšíš?“ opakovaně odpovídal, že se oním palčivě radostným způsobem netěším na nic, prostě proto, že vím, že všechny ty velké a nablýskané hry budu hrát, a to nejpozději v den vydání. Tak co se stresovat? Inu, rutina.
Právě kvůli tomu jste mě také mohli několikrát slyšet mluvit o tom, že když už nějaká taková očekávaná hra, na kterou jsem zvědavý, konečně přijde, nepouštím se okamžitě nadšeně do hraní, ale nechám ji klidně den dva uležet a jen se opájím vědomím, že ji tedy mám. Je k dispozici. A to stačí. Vnitřní virtuální sběratel je ukojen, na diskuze s kolegy je času dost, a tak mi klidně může, co já vím, Jedi Survivor ležet na disku, protože já teď radši hraju patnáct let staré GTA IV.
Střet s realitou
Před sedmi lety by pro mě tohle bylo absolutně nepředstavitelné. Už tenkrát jsem sice byl tím hráčem, který musí mít všechny herní platformy, aby mu náhodou něco neuteklo, ale cesta do obchodu pro kýženou krabičku byla vždycky událostí. Miloval jsem půlnoční prodeje. Miloval jsem pohledy, které vzbuzovala cesta plzeňskou MHD s rozměrnou sběratelkou GTA V v podpaží. Zpětně viděno jsem miloval i ty k uzoufání se vlekoucí minuty v „normální“ práci, které mě zdržovaly od dalšího návratu k dobrodružstvím Johna Marstona, od multiplayerových klání v Battlefieldu 3 nebo od objevování planet v Destiny.
Když mi moje drahá Kristýna věnovala krabičku s poslední jmenovanou hrou v den vydání, byl jsem absolutně ohromený, ryčel jsem nadšením. Onehdy na to po letech s úsměvem vzpomínala jako na moment, kdy jsem byl evidentně absolutně šťastný, a zeptala se, jestli bych nechtěl zase nějakou hru. Odpovědí jí byl jen ironický úsměv.
Celý tenhle text ale nemá být pokáním privilegovaného (bílého heterosexuálního) muže. Je podle mě důležité z profesního hlediska. Z důvodu, na který jsem já ve své bublině začal spokojeně zapomínat.
„No a jaká je teda tahle hra?“ zeptal se mě před časem kamarád, který nemá s herní scénou nic společného.
„Je to fakt super, musíš si to okamžitě zahrát, a taky si musíš okamžitě zahrát tohle,“ odvětil jsem, ještě pořád plný zážitků ze dvou právě odehraných vysokorozpočtových pecek.
„No ale co z těch dvou si teda mám koupit, obojí nemůžu,“ odvětil kamarád, který rozhodně nepatří do společenské vrstvy se sociálními problémy.
Nebudu tady nyní popisovat, jak do mě náhle udeřil blesk prozření a začal jsem litovat své zpovykanosti, k zamyšlení mě to ale vedlo. Za těch sedm let práce s hrami jsem totiž postupně vytěsnil jedem důležitý fakt – navzdory všem usnadňujícím faktorům, jako jsou různá předplatná, je hraní her pořád zatraceně nákladný koníček. I pro slušně vydělávajícího člověka může být pořízení zbrusu nové hry záležitostí, kterou je nutno zvážit, koupit jich v jednom měsíci víc už bývá záležitostí hrstky hardcore pařanů, kteří zkrátka jiné drahé záliby nemají.
Procitnutí
Během následného přemítání jsem si uvědomil i jistou míru pokrytectví, kterou jsem projevil během diskuze o obecném zdražování her. Nad zvýšením běžné cenové hladiny na 70 eur jsem mávl rukou jako nad prkotinou, s jistou porcí studu mi ale došlo, že ani ne tak pro dobro vývojářů, jejichž náklady se v průběhu let jen zvyšují, ale hlavně proto, že to sám nemusím řešit.
Hry z tohoto pohledu (a soudím, že jej, byť třeba potají, sdílí celá řada dalších herních novinářů, i těch, kterým mezi prsty proteče daleko menší množství titulů) devalvují na konzumní produkt, kterého je tolik, že jeden zážitek okamžitě přebíjí další a dlouhé meditace nad tím, jak nás to či ono zasáhlo nahrazuje dopaminová nálož z něčeho nového. Jenže takhle to většina těch, pro které píšeme, prostě nemá.
„Jasně, ta hra je dobrá, ale je vážně tak dobrá?“ zeptal se mě onen kamarád a já si domyslel konec otázky – je tak dobrá, abych za ni dal dva tisíce? Od té doby jsem si při recenzování začal klást tuhle otázku čím dál častěji. Úvahy jsou to protivné a nepříjemné, protože odhalují vlastní nejistotu – byl bych vlastně já sám dnes ochotný za jakoukoli hru utratit dva tisíce?
Moje vnitřní odpověď mi nebyla zrovna po chuti, ale když už tady klademe karty na stůl...
Vlastně jsem si to mohl sám ověřit před časem, když nám ne a ne přijít klíč na Sons of the Forest, a já tak zamířil na Steam, výjimečně do obchodu. A i když je cena tohohle survivalového klenotu mrzkých 30 eur, ruka mi povážlivě cukala. Vždyť tohle já běžně nedělám...
Pokud jste dočetli až sem a zvládli mě nezačít nenávidět, gratuluju si. Celé tohle srdceryvné povídání jednoho rozmazleného pisálka má ale pozitivní konec. Myšlenky na přístup ke hrám, k jejich ceně a k jejich hodnocení mě od té doby neopouštějí. Promítání ceny jako takové do hodnocení je ošemetné, přeci jen s první slevou argument padá. Přesto mě ale tohle uvědomění vede k tomu, abych jednotlivé aspekty zkoumal pečlivěji, byl ve své práci důslednější a ve verdiktech ještě jednoznačnější. Protože si to zasloužíte vy, ale nakonec i celé tohle krásné zábavní odvětví.
