Lepší si zacpat uši
Premisa příběhu, tedy něco, co byste si mohli přečíst například v anotaci pomyslné knihy, vůbec nezní zle. Dějištěm je Mars zmítaný konfliktem, kde lidé již dávno ztratili povědomí o svém původu, a artefakty ze Země z doby prvních kolonistů se shromažďují téměř jak posvátné relikvie dávné minulosti. Zpětně kráčet po stezce, kterou se lidská rasa ubírala až k neutěšenému stavu, jaký se hra snaží vykreslit, by mohlo být velice poutavé. Že to ale na ohňostroje úplně nebude, vám dojde už v úvodní scéně. Lidem se zvýšenou citlivostí na klišé bych doporučil ji sledovat jen v malém okně v rohu obrazovky, jinak hrozí mírná nevolnost. Přehrávající hlas začne vrstvit jednu provařenou klasiku na druhou. Voda se pije. Je vzácná. Bez ní máte žízeň. Korporace vládnou. Lidé neradi mutanty.
Mix přednesu jak z ochotnického divadla a laciného scénáře hru nepěkně shazuje, aby se pak následujících zhruba třicet hodin své herní doby pokoušela dostat zpátky na nohy. Snaží se upřímně, to ano, a je potřeba připustit, že se občas povede zajímavá postava či událost, ale když už konečně přijde trochu pevnější postoj, buďte si jistí, že bude následovat zase další úder. Třeba v podobě zvratu, do kterého si vás hra jak ovečku navede tak okatě, že si místo překvapeného uznání vyslouží jen posměšný úšklebek.
Jednou z věcí, co za to mohou, je nevalná kvalita textů a snaha o přisouzení charakterových vlastností postavám, která je ale přepálená jak Conteho radost z gólu. Potkáte feministku? Během prvních pěti vět zvládne pronést asi tak osmnáct urážlivých narážek na... džentlmenovu chloubu, aby všichni bezpečně pochopili. Jiná slečna je archetypální drsňačka. Ano, to je samozřejmě třeba dát hráči najevo s intenzitou bouracího kladiva, a proto je přes déšť vulgarismů občas těžké pochopit, co se vůbec snaží říct. Jemné nuance, ty se tu nenosí.
O to lepší je, že nadávky, ze kterých by se začervenal i dlaždič, pronáší ženy většinou tónem reklamy na zubní pastu. Není to ale pravidlem, jindy herečce zase intonace uletí, jak zákon káže, a naopak připomíná spíš dramatickou scénu z prvních pěti minut filmu pro dospělé. Takové momenty, vzhledem k v podstatě neexistující mimice postav, kdy se z kamenné tváře dere nějaká teatrální replika, působí obzvláště komicky.
Pachuť přetrvává. Nezdařilý dabing dokáže dojmu ze hry srazit vaz, postavy jsou často nesympatické a nepřesvědčivě napsané. Ačkoliv se Technomancer snaží profilovat jako silně příběhové RPG, nedaří se mu zaseknout háček, osudy panáků jsou vám lhostejné, zápletka skřípe ve své roztahanosti i předvídatelnosti, a vůbec to celé vyznívá tak nějak do ztracena. O to je situace horší, že zasazení příběhu a jeho koncepty vážně špatné nejsou, ale tvůrci pokazili jejich podání.
zdroj: Archiv
Zachariáš Mancer
Je to velká škoda, zejména proto, že potenciál hra opravdu má. Vnitřní mocenské konflikty a pavučina oligarchických intrik slibují vzrušení, které ale nakonec nepřichází. S atmosférou totalitního zřízení by se rozhodně pracovat dalo, stejně tak jako například s na první pohled zajímavým kastovním systémem ve společnosti, který se promítá i do jmen postav. Ve světě, jak ho maluje Technomancer, vaše příjmení odpovídá vašemu postavení.
Platí to i pro hlavního protagonistu Zachariáše. Jde o čerstvého zasvěcence do přísně střeženého tajemství technomancerů (které vás pravděpodobně samo od sebe napadne během prvních patnácti vteřin intra), a stává se tak nejenom bratrem v jedné velké rodině, ale i středem zájmu šedých eminencí, které se ze všech sil snaží ono tajemství odhalit. Nejmladší přírůstek do klanu se totiž jeví jako nejschůdnější cesta k narušení jeho svornosti.
Co znamená být technomancerem? Jedná se napůl o tajné bratrstvo, napůl nepříliš dobrovolné vojáky ve službách armády a režimu. Skutečným smyslem společenstva je ale interakce a zkoumání pradávných technologií, proto tedy techno-mancer. Tento aspekt ale bohužel do hráčského zážitku neprosákl. Pokud jste se těšili na nějaké hrátky s kyberprostorem přímo v akci, budete zklamaní. Co se vám totiž dostane do rukou, si můžete představit jako bojového mága se specializací na blesky z libovolného jiného RPG.
Svou postavu však nemusíte povinně vést cestou elektrometače. Hra nabízí celkem tři, respektive čtyři specializace - krom zmíněného defibrilátoru v lidské podobě máte na výběr ještě těžkooděnce s palcátem a štítem, bojovníka s holí a tichošlápka s dýkou. RPG systém není nijak přehnaně hluboký, ale talentový strom je vcelku uspokojivý a umožňuje zkoušení různých kombinací a přístupů k boji, což kvituji s povděkem. Rovněž potěší relativně pestrá itemizace. Bonusy při craftingu se ale bohužel všechny omezují na sterilní vylepšení ve stylu "+1 poškození" či "+1 obrana", tedy nic, co by člověka motivovalo si se Zachariášovou výbavou pořádně vyhrát.
Uskoč
Boj ve svých nejlepších momentech neurazí, ale když na to přijde, klidně kvůli němu hru vypnete. Připomíná smažák s bramborem, co jste si před pár dny dali k obědu v průměrné restauraci. Zasytí, ale když se vás pak někdo zeptá, co jste měli v úterý k jídlu, v lepším případě si nevzpomenete. Stejně tak působí bitky - svůj účel jakžtakž plní, přemůžete nepřátele, ale výraznější kladný dojem nezanechají.
Vinu za to nesou dílem lacině působící animace postav, a v podstatě nulová odezva po úderech, takže byste protivníky stejně dobře mohli řezat gumovým kladivem v Disneylandu. Obdobně nepříjemné je ale celé pojetí systému, kdy vaše postava, váš kybermagický zabiják, umírá po pouhých několika zásazích, zatímco nejoslizlejší vágus na ulici jich vaší smrtící elektrickou holí potřebuje padesát. Za to může škálování nepřátel s vaší úrovní (které osobně ze srdce nesnáším), tudíž si nikdy nebudete připadat jako pořádný bůh hromu, protože kapsář za rohem toho vždy vydrží víc než vy, a vždy dá několikanásobně větší ránu. Plejáda pohybů, kterými můžete v řeži reagovat, navíc není tak široká, aby se výsledek ubránil stereotypu.
Jinými slovy, za válečníka budete divoce uskakovat jedním pohybem a občas praštíte holí, za tanka divoce uskakovat jedním pohybem a občas praštíte palcátem, za mága, ano, divoce uskakovat jedním pohybem a spamovat dvě kouzla. Postava s dýkou je na tom o něco lépe, protože stealth čas od času dokonce i funguje, ale jakmile vás nepřátelé odhalí, přijde navlas stejné uskakování.
zdroj: Archiv
Souboje se tak vcelku brzy stávají jen automatickou rutinou, po chvíli začnou docela nudit. V případě, že na vás hra vychrlí přehnanou přesilu (což se nezřídka opravdu děje), zvládnou i krutě frustrovat. Zejména kvůli v podstatě instantním smrtím od střelců, stojících mimo záběr kamery, a podivně fungujícím úhybům, skrz které vás nepřátelé neznámo proč někdy dokážou zasáhnout, ačkoliv ten samý úskok v té samé situaci předtím čtyřikrát fungoval. To ale ve zdejším světě znamená většinou polovinu života v trapu a někdy i rovnou načítací obrazovku. Nemáte pak pocit, že byste si za selhání mohli sami, což prostě není dobrá vizitka pro bojový systém.
Kvalitě zážitku nepřidává ani podivný respawn nepřátel. Až budete bez přehánění popatnácté zabíjet tu samou skupinku stráží, kterou ještě tvůrci inteligentně umístili k výtahu, co nejde v boji otevřít, takže se konfrontaci nelze vyhnout, garantuji vám, že budete obracet oči k nebesům.
Nicméně ne vždy je situace jen černá, občas lze narazit i na opravdu dramatické chvilky, zejména pokud vám nad hlavou ještě k tomu visí časový limit, nebo jde o nějaký obzvlášť důležitý moment. Jenže, všimli jste si, opět jsem musel klad hry uvést slovem "občas". Pár povedených bojů, několik dobrých scén. Nic víc hra nenabízí…
Prostředí a věci technické
Lokace jsou pevně instancované a koridorově ohraničené s naprostým minimem interaktivních postav či předmětů. Fandové volného průzkumu tedy mohou jít rovnou o dům dál. Na pohled však Technomancer rozhodně nevypadá zle. Řada lokací vypadá působivě, grafika je pohledná, kompozice scén je překvapivě dobrá a architektura staveb vyloženě skvělá. Nebál bych se dokonce říci, že vizuál hry je vedle neotřelého zasazení nejspíš její vůbec největší předností.
Vybírá si to daň, hra je na výkon počítače o něco náročnější než třetí Zaklínač. Na konfiguraci i7+980Ti bylo hraní ve 4K v podstatě nemožné i při snížených detailech, ale při 1440p už hra zvládala udržet stabilních 60 snímků za vteřinu. Jen se se zapnutým vsyncem se z neznámého důvodu automaticky uzamykala na 30 fps. Pokud se tedy rozhodnete mi nevěřit a Technomancera si zahrát, vypněte vsync.
Kvalita hudby je nekonzistentní. Hra vás nejdřív pohladí kupříkladu působivou elektronickou variací na varhany v chrámu, aby vám vzápětí při "průzkumu města" rozpustila mozek na rosol hodinovým opakováním vlezlé třívteřinové smyčky. Zde se můžeme vrátit k již zmiňovanému - hudba je fajn. Občas.
Technomancer jako celek působí lacině. Nepřátelé se rádi zasekávají, mají jasně dané hranice, kde s vámi ještě budou bojovat, a odkud už budou utíkat zpět na svá místa (zatímco je můžete vesele mlátit do zad). NPC se často načítají, až když už je máte dávno ve výhledu, takže se potěšíte pohledem na epileptické zacukání každého druhého strážného, než zaujme svou pozici. Ovládání je navíc přesné jak historická fakta v Posledním samuraji, což znamená, že vedení postavy opravdu není příliš příjemné. Pamatujete, jak nebyl problém ve třetím Zaklínači sedmnáctkrát zapálit svíčku, než se povedlo promluvit si s obchodníkem? Asi takový pocit budete mít po celou dobu hraní Technomancera.
Mohl bych se ještě opřít do špatně popsaných questů, které zvládnou přivodit půlhodinové tápání, co se po vás vlastně chce, totálně nezajímavých vedlejších úkolů, obscénní porce backtrackingu, uměle natahujícího herní dobu, ale to snad ani nebude potřeba. Jsou to nakonec všechno jenom "detaily", které by vážně nebyl sebemenší problém odpustit, kdyby Technomancer měl pod levným povrchem zdravé, silné jádro. Kdyby dokázal dobře zabavit. Jenže to se mu s jeho školácky křečovitým vyprávěním a nezřídka otravným bojem zkrátka a dobře příliš nedaří.
