Dneska, den po Štědrém dnu, se vám představuje každoročně jedna z nejzajímavějších kategorií, neboť hry umí kouzlit opravdu pestré vizuály. Od těch technicky vytříbených, téměř fotorealistických, až po divoce umělecky abstraktní a všechno mezi tím.

Perfektním důkazem je i letošní trojice oceněných, kdy každá hra vypadá výrazně jinak, vyniká něčím úplně jiným a žádnou z nich po dohrání z hlavy jen tak nevymažete právě především kvůli audiovizuální stránce.

3. místo: A Plague Tale: Requiem

zdroj: Foto: Asobo Studio

Plague Tale: Requiem není z těch her, které by vyhrávaly hromady ocenění, a nejspíš ani z těch, které by se prodávaly jako rohlíky. Hře lze vytknout ledacos, ovšem je potřeba si uvědomit, že tu nemáme čest s tím největším tříáčkovým titulem, ale s relativně specifickou AA produkcí. Plague Tale: Requiem totiž nekope ani tu nejmenší, ani tu nevyšší ligu a ani v rámci své kategorie nejde o žádnou desítkovou pecku. Na hře můžeme hledat a nacházet řadu much, ale co musíme takřka bez výhrad pochválit, je její audiovizuál. Ten je totiž nádherný.

Na rozdíl od prvního dílu si dokáže Plague Tale: Requiem moc pěkně hrát s kontrasty, tudíž tu nepřevažuje jen temnota a depresivní scény, ale užijete si i spoustu sluníčka a veselí. Na barevné paletě se tu nešetří a to je jedině dobře. Po technické stránce ale nezaostávají ani ony drsnější scény, a hra tak obzvlášť v rámci své „dvouáčkové“ kategorie vizuálně opravdu vyniká a nezadá si ani s leckterým větším titulem.

Pochvalu si přitom nezaslouží jen a pouze detailní textury, na které je radost pohledět, ale komplet celý „balíček“ včetně kouzelného designu prostředí, perfektních kostýmů nebo třeba vzhledu postav. V neposlední řadě je potřeba tvůrce poplácat po zádech za výtečný soundtrack, který v nejedné chvíli připomene Zaklínače. Jakkoliv hra dostala v naší recenzi „jen“ sedmičku, audiovizuálně je, obzvláště v rámci své kategorie menších větších her, opravdu na špici.

2. místo: Pentiment

zdroj: Obsidian

Těžko byste letos hledali unikátnější vizuál než ten, který nabídl Pentiment. Jeho barvité ztvárnění středověké Evropy působí, jako kdyby někdo zasadil celou hru do mapy Kingdom Come: Deliverance. A možná trochu překvapivě to funguje na výbornou i na takhle velkém rozsahu.

Nejde přitom jen o nádhernou „kreslenou“ grafiku inspirovanou dobovými kronikami, ale taky o unikátní práci s fonty. Ta není jen o působivém vizuálu, ale informuje i samotnou hratelnost. Text na obrazovce totiž postava vždy vypisuje brkem a štětcem, nebo tiskne na pergamen. Červeným inkoustem jsou tu znázorněna svatá slova, modrým důraz, zeleným ironie a nechybí ani přiznané a následně opravené chyby.

Celé to podtrhuje parádně zvolená hudba posouvající zážitek na novou úroveň. Pentiment rozhodně není pro každého, ale pokud máte trpělivost a necháte se jím obklopit, pohltí vás právě i díky audiovizuální stránce jako máloco.

 1. místo: Scorn

zdroj: Vlastní foto autora

Podobně jako v případě druhého místa, i vítěz těží z unikátního vizuálu. Jistě, Gigerovým dílem se za ty roky inspirovala nejedna hra, ale Scorn tuhle dobře známou estetiku posouvá na zcela novou úroveň. Hra je jako oživlý obraz, „inspirace“ je slabé slovo. Giger, případně Beksiński, tu prostupují absolutně vším, a jakkoliv může být zrovna takhle vypadající hra pro leckoho odpudivá, příznivci tohoto specifického stylu nic lepšího dostat nemohli.

Scorn si zapamatujete z libovolného screenshotu, stejně jako byste mohli prakticky v jakékoliv scéně zmáčknout printscreen a obrázek si bez mrknutí oka zarámovat na zeď. Takhle malebně, skoro až hmatatelně, Scorn vypadá. A to navzdory tomu, že vizuální stránka čaruje prostředí a scény, v nichž byste se ocitnout vážně nechtěli!

Vizuál tu jde navíc ruku v ruce s hratelností, kdy se často musíte opravdu pečlivě koukat a vedle obdivování stylizace musíte nad vizuálním designem přemýšlet i jako hráč. Hledání a používání řádně (ne)chutných aktivních prvků v prostředí sice většinou není kdovíjak náročné, ale do zdejší stylizace dokonale zapadá. Scorn je tak víc než cokoliv jiného unikátním audiovizuálním dílem, v němž jde hratelnost přeci jen malinko stranou a prim hraje absolutní pocit ponoření se do zdejšího zvráceného, přesto svým způsobem atraktivního světa.