Videoherní bossové porvěřují naše reflexy, hráčské taktiky i pevnost nervů odnepaměti. Jak by ale vypadala hra, ve které bychom ultimátní překážkou byli my? Jaké špinavé triky v rukávu bychom si nechávali pro nebohé hráče a hráčky, kteří by nás chtěli zdolat a dobrat se kýženému vítězství, případně konce hry? Kdo z redakce spoléhá na spoustů životů a zničující útoky, a kdo by se naopak klidně nechal ukecat nebo uplatit?

Aleš Smutný

Hudba, hlavní bude hudba! Slyšíte? To hraje Širó Sagisu. Taková dobrodružná skladba k boji příjemně nabudí adrenalinem. To se najednou bojuje jedna báseň. Lehce náročný boss, ale nic co byste neviděli předtím. Sem tam hodím plošný útok, sem tam útok na blízko. Občas do sebe hodíte nějaký léčivý drink, ale moje životy utěšeně klesají, a nakonec se úspěšně doberete konce. Au, to bolelo.

Hahá! To byla ale teprve první fáze! Dobrodružná skladba se mění v metalový randál, který vám projede ušima stejně jako jeden z mnoha paprsků, které v tuhle chvíli létají arénou. Mám plné životy, moje plošné útoky mají delší dosah a do toho musíte zuřivě poskakovat, abyste se vyhnuli jak horizontálním, tak vertikálním laserům.

Občas máte prostor zasáhnout. Ok, jste šikovní. Sice vám došly léčivé flašky, ale nečekal jsem, že tohle nezabere. Vyhráváte, vypadne ze mě nějaký hezký loot, třeba… luk! A vy si pro něj můžete dojít a…

…slyšíte ty sbory, které začaly zpívat v sanskrtu?

Ne ne, ještě není konec! Aréna potemní, půlka se propadne do země a zatímco se vyhýbáte těm samým paprskům, musíte skákat přes díry v podlaze. Že vám došly léčítka? Není problém, stačí porazit každého z mých pěti minibossů, z nichž vždy jedna lahev vypadne. Jenže pokaždé, když trefíte mě, rozbije se vám zbraň, kterou jste použili. Možná je řešení v tom luku, který ze mě vypadnul? Jen se k němu v celém tom chaosu dostat…

Jakub Malchárek

Teror obrazovek, Ničitel ovladačů, Pokušitel nervů… nebo jen Zatraceně otravný parchant. Můj bossfight by byl revanš za všechna ta utrpení, mozoly a příkoří, která jsem za dekády hraní musel snášet. Čiré zlo kondenzované v jedné herní sekvenci. Oprhan of Kos a Malenia, Blade of Miquella v jednom.

Samozřejmě, že by checkpoint před samotným soubojem byl až před nepřeskočitelnou cutscénou. A samozřejmě, že bych byl extrémně nasáklá houba na poškození, kterou by trvalo zdolat klidně i 20 minut. Bossfight by měl hned několik fází, přičemž každá doplní zdraví pro ten správný demoralizační efekt. Občas bych z rukávu vytáhl útok, který by zabíjel na jednu ránu a špatně se mu uhýbá.

zdroj: tisková zpráva

Co dál? Aréna by se mohla postupně zmenšovat, nebo ještě líp: Mohly by se v ní náhodně utvářet díry, které by znamenaly okamžitou smrt. A naopak by v poslední fázi mohly z nebe ještě padat meteority, takže už jen kličkování kolbištěm by byla výzva sama o sobě. 

Neexistovaly by žádné cheaty, žádné podvody, žádné přesílené buildy. Jediný způsob výhry by byl starý dobrý hardcore trénink, svalová paměť a hbité reflexy. A co byste dostali za odměnu? Achievement. To abyste se mohli kamarádům chlubit, že jste nejlepší z nejlepších. Že už jste konečně „git gud“.

Hraní soulsovek ve mně vůbec nezanechalo hluboké šrámy…

Šárka Tmějová

Rozhodně bych byla jedním z těch otravných bossů, které není kdovíjak těžké upižlat, ale je pekelné se k nim od posledního checkpointu vůbec dostat. Představuju si to asi takhle: Zdánlivě nekonečné točité schodiště, kde na plné pecky pořád dokola hraje vlezlá dětská písnička Baby Shark. Lidé s poškozeným sluchem, případně rodiče potomků v předškolním věku tedy mají v téhle fázi až neférovou výhodu. Let’s go hunt, doo-doo, doo-doo, doo-doo!

Pokud by žraločí demoralizace nezabrala, tak pozor – ty schody ještě k tomu v určitém patře začnou hrozně klouzat. Jsem totiž docela nešikovná a s oblibou něco rozlévám. Zábradlí se chytit samozřejmě nemůžete, vy blázínci, žádné tam není. Takže hodně štěstí při výstupu.

Při samotném souboji ve svém doupěti v nejvyšší věži bych vám asi moc neublížila, přece jen jsem docela subtilní, ale nehodlám vám ho ani usnadnit. Uplatním taktiku, která se mi osvědčila už při vybíjené na základní škole: Když na tebe něco letí, uhni. A jakmile trošku zaváháte, zakousnu se do vás a doplním si všechny životy. Ups.

Nakonec si asi budete říkat, jestli vám tohle martyrium za tak mizernou kořist vlastně stálo. Pro jistotu jsem si zkontrolovala kapsy, ale skutečně – vypadl ze mě jeden jediný posmrkaný kapesník. Možná ho můžete použít k přiotrávení mých bossích kolegů…?

Patrik Hajda

Až budu jednou velký, tak bych chtěl být, nebo vlastně nechtěl být bossem z Deus Ex: Human Revolution. Nehodlám tě, hráči, trestat za to, že ses rozhodl celou dobu hrát stylem, jímž mě prakticky není možné porazit. To by nebyla zábava pro tebe a ani pro mě.

Takže když budeš celou hru expit sílu a rychlost útoku, počítej s tím, že budu mít pořádnou porci životů a velmi silné útoky. Když se budeš celou hrou plížit, tak si s tebou budu hrát na schovávanou, budeš si muset najít mě i cestu, jak se mi nepozorovaně dostat na kobylku.

zdroj: Square Enix

No, a když se celou hrou prokecáš díky svému charismatu, tak tě v samotném závěru v mé nevyhnutelné aréně čeká rozhovor, v němž se ti třeba podaří přesvědčit mě o tom, že to, co dělám, je špatné, a místo epického souboje jeden na jednoho si dáme ještě epičtější dialog, ne nepodobný právnickým ústním přestřelkám z Ace Attorney.

Zkrátka a dobře nechci být trestající boss. Chci být spravedlivý a hlavně zábavný boss, který bude odpovídajícím vyvrcholením tvé dosavadní cesty, jež na sto procent otestuje všechny tebou nabyté zkušenosti a ne to, čemu ses rozhodl ve hře nevěnovat, ať už z jakéhokoliv důvodu.

Pavel Makal

Ačkoli se ode mě díky léta budované pověsti milovníka soulslike očekává vize nějaké monstrózní zrůdy s komplikovaným move setem, ve skutečnosti mám zrovna tak v oblibě klasická RPG, která vám umožňují vyřešit konfrontaci různými způsoby.

Je tedy docela možné, že pokud máte vysokou inteligenci a charisma, dost možná by se vám povedlo mě prostě ukecat. A když nevyjde tohle, vždycky jsou tu peníze a jiné hmotné statky, díky nimž bych vás třeba bez potíží pustil dál. Byl bych zkrátka něco jako Master z prvního Falloutu, jen místo argumentu mutantí sterility by mě k sebevraždě přiměla třeba… informace o povinném ježdění na cargokole.

 

Adam Homola

Já herní bossy dlouhodobě moc v lásce nemám. Je mi jasné, že kdysi dávno byly finální střety s bossy vrcholem téměř každé hry. Souboje s těmi největšími zlouny nás nutily naučit se jejich vzorce chování i slabiny a měly své kouzlo. Jenže kdysi napínavé konce her jsou pro mě už poněkud zastaralým konceptem, který mi jednoduše přijde nezajímavý.

zdroj: vlastní

Souboje s bossy tak většinou považuju za nutné zlo a opakující se otravu. Jistě, výjimky se pořád najdou, ale obecně vzato mi finální souboje většinou narušují vyprávění, vytrhávají mě z atmosféry a vůbec, je na čase, aby vývojáři začali přemýšlet jinak. Ve hrách je tolik možností, že redukovat vrchol příběhu a mechanik na jediný, leckdy i špatně vybalancovaný souboj, mi skutečně nepřijde moc dobré.

A proto bych já osobně žádným bossem být ani nechtěl. S hlavním hrdinou bych si maximálně tak popovídal, poplácal ho po rameni za dobře odvedenou práci, podstrčil mu nějakou bednu plnou lootu a pustil bych mu závěrečné titulky. Cesta je totiž cíl.