Ukazuje se, že spousta nostalgických vzpomínek se v rámci redakce točí kolem série Metal Gear Solid. Narážím samozřejmě na Pavla, který na základě snu o Metal Gear Solid 4 vyhrabal z kumbálu PlayStation 3, aby se mohl naplno ponořit do herních vzpomínek.
Můj dnešní příběh ale nebude o hraní starých her na starých konzolích v současnosti. Místo toho vypráví o střetnutí dvou světů. Na jedné straně mého světa čerstvě náctiletého pařana, který dostal do ruky konzoli a nejnovější Kodžimův spektákl. Na druhé straně svět mojí babičky, která pro to celé neměla příliš pochopení. A byl to střet skutečně galaktických rozměrů…
Moje láska Snake
Popravdě si nejsem úplně jist, jestli se tehdy psal rok 2002, nebo 2003. Každopádně vím až příliš dobře, že to bylo léto. Hlavní roli tu sehrál Metal Gear Solid 2, z něhož jsem byl absolutně, nekriticky, neregulovaně nadšený, a moje babička (budiž této vzácné dámě země lehká), která byla nadšena o poznání méně.
Otec tu hru na můj PlayStation 2 (dobře, spíš náš – v zájmu zachování rodinných vztahů jsem musel PS2 spravedlivě sdílet s mladším bratrem) sehnal od kolegy z práce. Dodnes si pamatuji na červeno-bílý obal se Solid Snakem držícím Berettu 92 s tlumičem a laserem a taky na krabičku, která nešla zavřít, protože se jednalo o nějakou speciální edici s vloženým druhým diskem. A pravděpodobně to taky nebyla původní krabička.
zdroj:
Konami
Každopádně jsem si hru od první minuty zamiloval. Poctivě jsem hltal gameplay s tehdy krásnou grafikou a neskutečně vymakanými detaily i nekonečné cutscény. V nich jsem sice rozuměl každému pátému slovu a každé desáté větě, ale stejně jsem snaživě zachytával střípky epického a epicky překombinovaného příběhu.
Bez sebemenšího zaváhání jsem byl ochoten strávit celé letní prázdniny pohledem na Snakovo a záhy Raidenovo pozadí ve spandexu. Chtěl jsem se plížit podél zdí a převlékat se za kartonovou krabici tak dlouho, dokud neuvidím jet závěrečné titulky.
Mělo to jen jeden úplně maličký háček. Z klidu pražského panelákového sídliště, kde by mi to bylo snad i umožněno, jsem byl i s konzolí odvelen na chalupu na Vysočinu, kde se při slově „hra“ vybavovala výhradně ta venkovní – s míčem a podobnými instrumenty, jimž moje obtloustlé náctileté já tak úplně nehovělo. Zkrátka a dobře, moje představa hry spočívající v sezení na gauči s ovladačem v ruce nepasovala do místního venkovského koloritu.
A tak začala bitva… Akorát ne o záchranu světa.
Co kníkáš, vejre?
Popravdě jsem si myslel, že nejobtížnější boss, kterého budu muset za to léto porazit, bude Solidus Snake. Chyba lávky – ukázalo se totiž, že tím bossem bude moje babička a že vedle prostojů při hraní mi hrozí i permadeath spočívající v zahození PlayStationu do kopřiv.
Bylo to právě tohle léto, kdy jsem si definitivně uvědomil, jak obrovskou propast umí znamenat dvě generace. Zatímco já jsem chtěl hrát intenzivní stealth akci s detailní grafikou a špičkově promakaným příběhem, moje babička nechápala, proč budu sedět s ovladačem u televize a koukat na ošklivé pajduláky dělající nepochopitelné věci, když stejně pořádně nerozumím tomu, co se tam říká. Nebo přesněji, jednou v záchvatu boje – co se tam „kníká“. Od té chvíle PlayStation 2 dostal přezdívku, kterou jsem mu, čistě sám pro sebe, později už zachoval. Podle babičky to byl „Kníkající vejr“.
Takhle jsme si mezi sebou hezky bojovali skoro měsíc. Babička útočila venkovními hrami, výlety na koupaliště a opékáním buřtů, já jsem se smíšenými úspěchy kontroval tím, že to „teď zrovna nemůžu uložit“ nebo klasickým „ještě pět minut“, přičemž jsem doufal, že odejde ven a na svěřené dítě u televize zapomene. Zpravidla nezapomínala. A to ani tehdy, kdy jsem začal šestiletého bratra učit základům kapitalismu a uplácet ho, aby babičku zabavil.
Mimořádně kouzelné během toho léta s Kníkajícím vejrem byly okamžiky, kdy jsem chtěl hrát po večerech. Tady sice byla výhoda, že mě nikdo nevyháněl ven (stejně už se se mnou nikdo ze sousedovic dětí nebavil), jenže nevýhoda spočívala v tom, že jsem svým hraním zabíral jedinou televizi v baráku. Takže mi všichni najednou koukali přes rameno, mladší bratr chtěl hrát taky a babička ostentativně dávala oči v sloup a pořád opakovala něco o kníkání a o tom, na co všechno bychom mohli koukat v televizi.
Paradoxně nejlepší byl v tu chvíli děda, který na rozdíl od babičky rozuměl velmi solidně anglicky, a měl tak tendence se doptávat na příběh. Kvůli angličtině o něm věděl možná víc než já a jeho spiklenecký zájem mě zvláštním způsobem hřál u srdce. Třebaže u jedné asi půlhodinové cutscény (ti, co se teď diví, nikdy nehráli nic od Kodžimy) taky prohlásil, že „je k tomu to dítě úplně přikovaný a nemůže se dojít ani vyčůrat!“
Jedno léto skončilo a další utekla jako voda
Už ani nevím, jestli jsem Metal Gear Solid 2 kdy dohrál. Koukal jsem na teď na let’s playe a finální souboj se Solidusem Snakem mi nic neříká, takže asi spíš ne. Pravděpodobně mě tehdy v dojezdu dětství začala záhy zajímat nějaká jiná hra, aby mě o nějaký rok či dva později hry přestaly zajímat úplně a veškerá moje pozornost se přesunula na jinou frontu. Tak či tak na druhý Metal Gear vzpomínám jako na jednu ze zásadních her, která přinejmenším způsob vyprávění komplikovaných příběhů posunula na novou úroveň.
Celou situaci kolem onoho letního hraní jsem pak po celou pubertu nosil v hlavě s určitou nelibostí a otráveně mlasknul pokaždé, když jsem si vzpomněl na babičku, jak stojí v kuchyni s vařečkou a hustí do mě, ať už ten vejr vypnu. Jenže z dospívání se stala dospělost a tahle vzpomínka, stejně jako spousta jiných, nabyla smířlivější podtón.
Ani jeden z prarodičů už bohužel není mezi námi, zůstala ale spousta dětských vzpomínek, z nichž ta s Metal Gear Solid 2 vyčnívá. Je to přesně tak, jak říká Pavel. Staré hry fungují jako časový portál a některé prostě umí přenést člověka do období a situací, s nimiž jsou nerozlučně spojeny. Pokud čtete Games.cz, dost pravděpodobně i vás doprovází hry už od dětství, a i vy tím pádem máte celou řadu vzpomínek na dětskou bezstarostnost spjatou s konkrétními hrami, konzolemi, počítači…
Náš PlayStation 2 byl před několika lety znovu odvezen na chalupu a tentokrát už tam zůstal, i když už spíše v roli těžítka. To kvůli načaté mechanice, kvůli které spustí hru v jednom případě z deseti. I to ale stačí, abych si vybavil období raných náctin pokaždé, když se na chalupě probírám haraburdím a zahlédnu zaprášené černé žebrování. To a taky věčně pootevřenou červenobílou krabičku hned vedle. Nostalgicky si pak vzpomenu na jedno léto na chalupě, kdy babička vyhlásila válku Kníkajícímu vejru.
