Na jihu Švédska, dobrých 5 hodin cesty autem od hlavního města Stockholmu a skoro co by kamenem dohodil od Baltského moře, stojí veliký cihlový dům. Nebylo by na něm nic zas tak moc pozoruhodného, kdyby v něm nežili ti, kdo v něm žijí – desítky nezávislých herních vývojářů z celého světa, kteří spolu bdí, spí, jí i pracují, jak je rok dlouhý. Utéct nemají kam, protože poblíž se nachází jen malinká vesnička a ohromný skandinávský hvozd.

V domě, z jehož oken do dlouhých subpolárních nocí prskají jiskry kreativity, žije i jeden jediný Čech. Jmenuje se Michal Roch a pracuje na středověké historické strategii Lords & Villeins, která z vás udělá feudálního pána zodpovědného za zdraví, prosperitu a výkonnost desítek poddaných. Hlavně tedy tu výkonnost. „Musíš zajistit, že všichni pracují,“ říká Michal. „A že jsou, pokud možno, šťastní. I když to je vedlejší.“

Vesnickým pánem – odtažitě

Lords & Villeins nejsou typickou budovatelskou strategií, v níž byste každého jednotlivého panáčka vodili za ručičku a pravým tlačítkem myši mu vysvětlovali, že posekané stromy musí dovléct zrovna k téhle pile a nikam jinam. Hra se řídí myšlenkou, že skuteční feudální panovníci zrovna moc neholdovali mikromanagementu, a vaše úkoly jsou tak o něco vzdálenější každodenní realitě špinavého sedláka.

Na počátku se ocitáte ve vesnici, do níž se postupem času nastěhují desítky různých řemeslně zdatných rodin. Budou pro vás pracovat rolníci, lesníci, lovci, rybáři a spousta dalších. Ale to je právě to – pracovat budou oni, vám stačí vládnout. „Stavíš. Přerozděluješ pozemky a suroviny. Stanovuješ výši daní. Určuješ priority. Stanovuješ pravidla,“ vypočítává Michal aktivity, které tvoří šlechticův denní chleba.

Sedláci si svůj vlastní denní chleba upečou sami. Autonomně pracují, na tržišti nakoupí to, co potřebují, a prodají to, co vyrobili. „Umělá inteligence za tebe udělá polovinu věcí,“ říká Michal. „Je to jako mraveniště – vybuduješ vesničanům prostředí, sleduješ, jak si v něm žijí, a pak na to reaguješ. Stavím do popředí budovatelskou a emocionální část panování.“

Ona „budovatelská část“ ovšem zas tak moc nepasuje k principu odtažitého vladaře, který si sedí někde v zámku a s nakrčeným nosíkem sleduje mravenčí hemžení, namítám. Ten by přece nechal chudinu, ať si z bláta uplácá, jakou ubohou zemljanku chce! „Do té ideje to vážně nesedí,“ přiznává Michal. „Je to ale ústupek zábavě.“ Hra vás tak nechá láskyplně vymodelovat každou chaloupku, do které umístíte nábytek, dekorativní elementy a tak dále. I feudální pán zjevně může být amatérským designérem interiérů.

A co emocionální část? Tu by člověk v leckteré strategii, kde vám pod rukama pobíhají desítky malých bezejmenných panáčků, hledal marně. Ale kde se bere v Lords & Villeins, je jasné, jen co Michal zmíní svou největší inspiraci – slavný RimWorld.

„Do svojí hry strašně chci dostat pocit, že každý vesničan je jenom člověk a občas taky dělá blbosti,“ vysvětluje. To znamená, že každý panáček bude unikátní a náchylný k svéhlavosti. Charakteristiky obyvatel nemají být tak extrémní jako v apokalyptickém sci-fi světě RimWorldu, kde je každý druhý kolonista totální magor, ale mezi obyvatelstvem byste si i tak měli najít svoje oblíbence. A když ne mezi jednotlivci, tak aspoň mezi rodinami.

Právě na rodinách totiž všechno stojí. Každá jedna famílie ovládá určité řemeslo – otec ková v kovárně, synkové mu u toho pomáhají a postupně se od něj učí, takže s trochou štěstí budete mít za pár generací kovářů víc a budou lepší. K čemuž můžete přispět i, řekněme, eugenickým způsobem. „Každý sňatek musí schválit panovník,“ říká Michal. Pěstitelství pěstitelů může začít.

To už je samozřejmě docela velký zásah do osobního štěstí chudáka sedláka, ale co s tím může udělat? Odejít nesmí, protože byste mu mohli useknout hlavu, a tak musí skřípat zuby, brát si toho, koho řeknete vy, a především samozřejmě makat. Tedy dokud mu nedojde trpělivost a nezorganizuje selské povstání.

Mír, dokud to půjde

Michal zdůrazňuje, že zrovna v boji se jeho hra od své primární inspirace zásadně liší. A to tím, že ho tam bude míň. „V RimWorldu mi strašně vadilo, že se z něj postupně stane tower defense. Když chceš jen stavět kolonii, která roste a je soběstačná, umí to být hodně otravné. Nakonec jsem si vždycky zapínal story mód a tohle všechno zrušil.“

Primárním zaměstnáním panovníka tedy v žádném případě nebude krveprolití, i když se mu vaše osada stejně úplně nevyhne. Přeci jen si někdy sedláci v hospodě dají do tlamy a někdo může přijít k úrazu. Lovci zabíjejí divoká zvířata, vlci na oplátku zabíjejí ovce. No a může dojít právě i k tomu povstání – ovšem teprve v momentě, kdy už budou poddaní tak děsivě nakrknutí, že jim nezbyde žádná jiná možnost než vás vzít cepem po palici.

Panovnická rodina je součástí mapy, takže když na ni přijde dav s vidlemi, má problém. Ozbrojená vzpoura ale neznamená okamžitý konec hry. „Hra končí teprve ve chvíli, kdy umře poslední člen vaší rodiny,“ říká Michal. Znamená to, že pokud si proletářská popravčí četa nevšimne batolete schovaného pod postelí, strávíte další hodiny žvatláním rozkazů, ať vám okamžitě přinesou další dudlík? Bohužel jsem se zapomněl zeptat.

zdroj: Honestly Games

Šlechtické rodiny, které se do vaší rostoucí vesnice postupem času taktéž přistěhují, jsou přeci jen důvěryhodnější v tom, že pokud vás budou mít plné zuby, nevzbouří se, ale jenom odejdou. Což však taky nechcete. „Šlechtici na tebe vyvíjejí tlak,“ popisuje Michal. „Potřebuješ je, protože utrácejí hodně peněz na tržišti a zbytek lidí díky nim bohatne. A navíc umějí vykonávat profese vyššího řádu – stanou se z nich umělci, klenotníci, chovatelé koní.“

Váš místodržitelský život tedy zjevně bude poměrně vzrušující. Musíte sedláky motivovat, aby vyprodukovali dost plodin pro tribut, který od vás vyžaduje král. Když je naštvete, může vás to stát krk. Jenže rozčilený král taky není zdraví prospěšný. A do toho je ještě třeba podlézat ostatním šlechticům, bez nichž se nedostanete k luxusním produktům. Evropský středověk – ta pravá manažerská výzva.

Česko ve Skandinávii

Zasazení Lords & Villeins se rozhodně dá považovat za středoevropské. Michal říká, že ačkoliv se konkrétním odkazům na svou domovinu vyhýbal, některé skutečnosti jsou silně inspirované českou minulostí. Například texty, které si přečtete na herních svitcích, jsou s celou svou feudální terminologií doslova zkopírované z dávných historických smluv.

„Výrobní procesy jsou také přímo převzaté ze skutečné historie,“ vysvětluje Michal, že si v jeho hře můžete klidně vyrobit český národní nápoj. „Musel jsem přesně zjistit, jak se ve 14. století vařilo pivo, krok po kroku. Podle toho jsem pak navrhl co nejpodobnější systém tak, aby byl zároveň ještě zábavný.“

Jak už ovšem bylo řečeno, tahle středoevropská hra je vyvíjena výrazně severněji, v dalekém Švédsku. Konkrétně ve společném bydlení jménem Spelkollektivet, kde pod jednou střechou pracují desítky nezávislých herních vývojářů. Je to největší takové bydlení na světě.

Kde se tam vzal český vývojářský nováček? „Bydlel jsem sám v pražském bytě, měl jsem jen práci a dodělával jsem výšku. Nebyl jsem v kontaktu s herním průmyslem, protože jsem pracoval v jiném odvětví,“ vysvětluje Michal, co ho přimělo opustit rodnou zem. „Ztratil jsem kontakt s lidmi, co mají podobné smýšlení a život v Praze mi už nepřišel zajímavý.“ Nastal tedy čas na změnu – takovou, která by ho posunula blíž splnění dlouholetého snu.

To, že chce namísto IT dělat počítačové hry, bylo dané od samého počátku. „I na výšku jsem šel s tím, že budu herní vývojář,“ říká Michal. Rozhodl se tedy nějakou dobu dělat ve Švédsku konzultanta, aby si vydělal peníze na nájem, který je ve Spelkollektivet – na švédské poměry – prý docela nízký, a přestěhoval se do zcela nového prostředí. Do prostředí, které má spoustu světlých stránek, ale i nějaké ty stinné.

Barák plný vývojářů

Herní vývojáři spolu ve Spelkollektivet sdílí nejen životní prostor, ale často i denní aktivity. Navzájem hrají svoje hry, pořádají mítinky a prezentace, užívají si večery s deskovkami, jedí stejné jídlo od místního kuchaře a nutričního specialisty. Jaký to má vliv na život jednotlivce, který se uprostřed toho všeho snaží tvořit vysněný projekt?

„Mám obrovskou síť podpory,“ říká Michal. „Zvlášť teď, když se blíží vydání, jde moje hladina stresu totálně nahoru, ale kdykoliv můžu s někým pokecat a hned je mi líp. Zjistím, jaké jsou zkušenosti ostatních. Mám osobní kontakt. Máme tady takovou bublinu – nemusíme nikam chodit, máme tu všechno, co pro život potřebujeme.“

Život ve Spelkollektivet ovšem přináší i svá negativa. „40 stejných lidí žije každý den pod jednou střechou. Je těžké mít soukromí. Někdy bych se rád jenom soustředil na svoji práci, ale nejde to. Například musím chodit na setkání, kde se řeší problémy společného soužití, i když bych chtěl prostě jenom makat. A tehdy je to trošku nepříjemné,“ přiznává Michal a dodává: „Takhle si člověk život po výšce úplně nepředstavuje.“

Víc se soustředím na to, kdo jsem a co chci, než že by pro mě bylo důležité, že jsem Čech.

Životní výzvy navíc nepocházejí pouze z nevyhnutelného mezilidského tření v uzavřené společnosti, svou roli hraje i nezvyklé klima – nejvíc ze všeho nedostatek denního světla během zimních měsíců. „Zimy jsou tady dost depresivní,“ říká Michal. „Je tady teplo, jsme na jihu Švédska, ale neustálá tma se na náladě projeví. Když je tu v zimě denní světlo, lidé zkrátka nechtějí být v kanceláři a radši chodí ven.“

A kdo to vlastně je? Kdo jsou oni lidé, kteří spolu vyrážejí na procházky do lesů, ládují se v kantýně a navzájem si radí, jak co nejefektivněji zlikvidovat bugy? Na tuto otázku je těžké odpovědět, protože to jsou lidé velice různí, pocházející doslova ze všech koutů zeměkoule.

„Máme tu mezinárodní komunitu. Dominují Němci, těch je tu asi polovina, plus asi pět Švédů, ale jinak narazíte na lidi z celého světa. Američané, Mexičané, Afgánci,“ vypočítává Michal. A je zřejmé, že tahle zkušenost ho vnitřně silně ovlivnila.

„Trochu se mi rozpadá představa toho, co je doma,“ říká. „V takhle multikulturní společnosti člověk ztrácí kontakt se svým češstvím. Začne se bortit představa, co to vůbec znamená. Představujeme si, že Češi jsou hrozně negativní a stěžují si, ale zato jsou upřímní a v hospodě si zanadávají. Pak se bavím s lidmi z různých zemí a zjišťuju, že jejich národy mají stejnou představu samy o sobě. Poláci si o sobě myslí to samé, co si o sobě myslí Češi.“

Co si ze svého života v jenom z nejmezinárodnějších koutků Švédska odnáší, ptám se? Odpověď je rázná: „Víc se soustředím na to, kdo jsem a co chci, než že by pro mě bylo důležité, že jsem Čech.“

S vydavatelem jde všechno snáz

Celé to zní jako nezávisle vývojářská idylka. Být součástí kreativního, různorodého kolektivu, čerpat z jeho nastřádaných zkušeností, nechat si dodávat energii podobně smýšlejícími lidmi. S Lords & Villeins to ovšem v určitých časových úsecích vypadalo relativně bledě.

Michal kvůli krátícím se finančním rezervám zvažoval Kickstarter nebo Patreon a zažil i zoufalé situace, kdy si říkal, že svou silně rozpracovanou hru zkrátka vydá jako early access prostě proto, aby na sebe upozornil a vydělal nějaké peníze na další vývoj. Všechno se ovšem změnilo, když byl jeho projekt vybrán mezi 60 finalistů konference Digital Dragons. A to s sebou konečně přineslo i pozornost vydavatelů.

„Komunikace s vydavateli tehdy pohltila dva měsíce mého života,“ vzpomíná Michal s lehce bolestivou grimasou. „Vždycky jsem o své hře přemýšlel jako o hře bez vydavatele, přeci jen to je pixel artová budovatelská strategie. Pak jsem ale začal spolupracovat s vydavatelstvím 1C – a všechno se pro mě obrátilo naruby.“

Kdokoliv, kdo chce hry dělat sám, může – pokud na to má čas.

Projekt rázem dostal nejen finanční injekci, ale hlavně přísun expertizy. Michal se dočkal zpětné vazby od lidí, kteří se hernímu byznysu profesionálně věnují, a konečně také začal rozšiřovat svůj tým. Od začátku roku má tři spolupracovníky, díky čemuž jde všechno snáz, než když byl na všechno sám: „Čím dál tím víc je třeba nedělat tu hru a místo toho se bavit s lidmi, co ji dělají. A to je pro mě obrovská změna. Ale hra je díky tomu o 100 procent lepší – to, co dokážou kolegové, bych v životě nezvládl.“

Předtím ovšem tři roky Lords & Villeins skutečně vyvíjel vlastnoručně. Sakumprásk, se vším všudy, s programováním, hudbou, grafikou. Jak je to možné? „Věnoval jsem tomu hodně času,“ směje se Michal. „Hry nejsou raketová věda, jenom si na ně musíte najít čas. Čím víc času tomu dáte, tím větší bude kvalita. Kdokoliv, kdo chce hry dělat sám, může – pokud na to má čas.“

Peníze? Sláva? K čemu?

Nabízí se samozřejmě otázka, proč tohle všechno podstupovat. Proč opouštět domov a na vlastní pěst dřít na projektu, který mnohdy balancuje na hraně finančního selhání, místo teplého místečka IT konzultanta a s tím spojeného ekonomického zabezpečení. Hoří snad v Michalovi naděje, že mu osud jeho tvrdou práci splatí? Že jednoho dne bude stejně slavný a důležitý jako třeba Jonathan Blow a jemu podobné hvězdy nezávislého herního nebe?

„Tak to bych v žádném případě nechtěl!“ děsí se Michal. „To je víc prokletí než požehnání. Práce ti začne formovat život. I když, samozřejmě, když se to stane, co můžeš dělat!“

Plus jsou samozřejmě fajn ty peníze, podotýkám. Ale setkávám se s negativní reakcí. „Peníze pro mě mají obrovský význam v tom, že pomáhají mému týmu, ale jinak moc ne,“ oponuje Michal. „Je vtipné si stěžovat, že jednoho dne kvůli svojí hře možná zbohatnu, ale jak říkám, nedělám to kvůli tomu.“

A kvůli čemu tedy? Michal se nad tím chvíli zamýšlí. „Dělám to kvůli zážitkům, které po cestě mohou vznikat,“ odpovídá nakonec. „Demo naší hry hrálo asi 9 tisíc lidí a já jsem se mnoha z nich mohl zeptat, co si o něm mysleli. A to je zážitek, pro který žiju. Vědět, že jsem něco vytvořil a že to lidem dělá radost… Nic víc nepotřebuju. Nějaké peníze by byly pěkné, abych měl na jídlo a nájem. Všechno ostatní je bonus.“

S kůží na trh

Odhadování případného komerčního či kritického úspěchu Lords & Villeins vyžaduje, abychom se pokoušeli vyvěštit hodně vzdálenou budoucnost, protože hra se prozatím nenachází ani v předběžném přístupu. To se ovšem již brzo změní, protože early access by měl na Steamu odstartovat „na jaře 2021“ – tedy v nejbližších dnech a týdnech.

„Jsem z toho nervózní,“ přiznává Michal. „Dostávám hodně zpětné vazby a vždycky je pozitivní, což je uklidňující, ale ještě jsem nikdy žádnou hru nevydal. Jsou to tři roky tvrdé práce, hrozně moc úsilí a nervů. V den, kdy to vyjde, se hodně věcí může změnit.“

Kolik hráčů by si mělo přístup do early accessu zakoupit, aby to bylo možné považoval za úspěch? Odpovědí na tuto otázku mi je pokrčení ramen. „Pro mě je důležité, aby ta hra byla dobrá. Abych na ni byl pyšný,“ říká Michal. „Jestli ji hraje 10, nebo 100 lidí, to už je vedlejší.“

 

Kdybyste si Lords & Villeins chtěli vyzkoušet už teď a bez placení, na Steamu a na Itch.io je dostupné demo. A pro ty z vás, kteří se naopak nechtějí rozpracovaných her ani dotknout: Plná verze je plánovaná na jaro 2022, i když to je zatím jen hrubý odhad a bude hodně záležet i na reakci komunity po vydání předběžného přístupu.

Pokud všechno půjde dobře, hra by se v budoucnu mohla objevit i na Nintendu Switch. A třeba se do ní dostane i nějaká ta příběhová kampaň, protože zpočátku půjde výhradně o sandboxový zážitek, který vás nechá, ať si sami vytvoříte vlastní, náhodně generovaný narativ.

Nuzáci a zločinci

Ačkoliv bylo naše povídání dosti výživné, nemohl jsem se s Michalem rozloučit, aniž bych mu položil zásadní otázku: Kolik lidí si myslí, že se v názvu hry nachází očividná pravopisná chyba? „Villeins“ totiž sice je středověký termín pro poddané, ale slovo „villains“, tedy padouši, je přeci jen maličko populárnější a známější, a to i pro rodilé anglické mluvčí.

„Měl jsem kolem toho neskutečné množství debat,“ říká Michal s povzdechem. „Zatím to ale skoro vždycky mělo pozitivní efekt. Lidi si nejdřív říkají, že to je hrubka a že to nechápou, ale pak narazí na nějaký post na fóru, který to vysvětluje, a říkají si, to je zajímavé! Dali do toho nějakou myšlenku, to je příjemné překvapení!“

Je pravda, že původně rozhořčení amatérští gramatici, kteří se díky Lords & Villeins naučí pěkné nové anglické slovíčko, si jméno hry nejspíš docela spolehlivě zapamatují. Jenže co lidé, kteří ho jen tak někde zaslechnou a pak hru nebudou moct najít?

„Na Steamu je to problém,“ přiznává Michal. „Ten to bere doslova, takže když tam napíšeš špatné písmeno, hra ti momentálně nevyskočí. Ale aspoň webové stránky máme pro oba názvy a verze s a tě přesměruje na tu správnou.“

Unikátní problém, jen co je pravda. Nakonec na tom ale stejně až tak nezáleží. Když se nuzák s kosou vláme do zámku a zbarví jeho stěny modrou krví mužů, žen i dětí, a i e si zaslouží zhruba stejnou měrou.