V poslední dvou dekádách jsme si zvykli na fakt, že pozice nejsilnějších hráčů na poli herních platforem zůstává víceméně rigidní a neochvějná. Konzolový trh ovládá trio Sony, Microsoft a Nintendo, zatímco na PC stále kraluje Steam, jemuž se různé jiné digitální distribuce snaží okusovat paty. V divokých devadesátkách byla ovšem situace především na konzolovém trhu daleko nepřehlednější, figurovalo v ní větší množství firem, platformy se rodily i zanikaly a technologické společnosti, které do té doby o herní svět neměly vůbec zájem, si začaly uvědomovat, že by si z kynoucího koláče měly co nejdřív taky ukousnout svůj díl.
Spící obr
Když se dnes bavíme o Sony, i naprostým laikům vyvstane na mysl značka PlayStation, která je s japonským technologickým gigantem neoddělitelně spjatá už skoro 30 let. Počátkem 90. let minulého století ovšem tahle firma neměla s hraním společného téměř nic, leda by snad někdo měl svůj SNES nebo Mega Drive připojený k obří CRT televizi této značky.
Sony se v té době orientovalo na spotřební elektroniku, ať už se jednlo o televize, rádia, či extrémně populární Walkman. Kromě toho na přelomu 80. a 90. let vstoupilo do filmového a hudebního průmyslu. Navzdory svým technickým možnostem si ale firma dostatečně nevěřila na to, že by dokázala úspěšně proniknout na herní trh, tehdy bezpečně ovládaný Nintendem, kterému na záda začínala nepříjemně dýchat Sega. Logickým krokem tedy bylo spojit síly a nabídnout své technologické zkušenosti někomu, kdo už si stihl vybudovat silnou pozici.
Na začátku 90. let byly tradičním nosičem konzolových her cartridge (a na PC diskety), rychle ale začínalo být jasné, že budoucnost leží v optických discích CD-ROM, které nabízely neuvěřitelný objem volného prostoru, ale v neposlední řadě také mnohem nižší výrobní náklady. Sega tak v prosinci roku 1991 vydala své rozšíření Sega CD pro Mega Drive a míček byl najednou na straně Nintenda. To mělo v té době na trhu svůj veleúspěšný SNES, ale vedení si dobře uvědomovalo, že musí rychle reagovat, jinak mu ujede vlak. Ostatně, CD-ROM zvládala přehrát i konkurenční konzole PC Engine (v zámoří známá jako TurboGrafx-16) od společnosti NEC, na kterou si dnes patrně už skoro nikdo nevzpomíná.
Cílevědomý vizionář
Právě v době vydání PC Engine (1988) přišel do Nintenda prakticky neznámý inženýr ze Sony s nabídkou spolupráce v segmentu zvukového čipu pro SNES. Zpětnou optikou je poněkud kuriózní, že mladík zřejmě jednal na své triko a jeho zaměstnavatel o nabídce spolupráce zprvu vůbec netušil. Když se o tom správní rada dozvěděla, byl z toho pořádný malér a nadějný talent mohl v realizaci pokračovat jen díky přímluvě výkonného ředitele Sony Noria Ohgy.
Tento odvážný krok (který se nakonec významně vyplatil) je dost možná jedním z milionu důvodů, proč se zmíněnému inženýrovi brzy začalo přezdívat „Šílený Ken“. Jeho plné jméno zní Ken Kutaragi a v nepříliš vzdálené budoucnosti bude veřejnosti známý coby otec PlayStationu. O tom ale až později.
Spolupráce na čipu se vyplatila oběma stranám. Nintendo se mohlo těšit z faktu, že SNES dostal na svou dobu výjimečné zvukové schopnosti, v Sony si zas mohli mnout ruce, protože vývoj na tento čip byl možný pouze s využitím nákladných licencovaných nástrojů. Navzdory tomu se velké části správní rady Sony zdály videohry jen jako módní výstřelek, kterému brzy odzvoní. Kutaragimu se nicméně povedlo využít úspěch zvukového čipu k tomu, aby přesvědčil ředitele Ohgu k další spolupráci s Nintendem.
Tohle je budoucnost
A tím se konečně dostáváme k jádru věci. Onou další spoluprací měl totiž být speciální přídavek pro SNES, původně nazvaný prostě SNES CD. Nintendo sice stále z mnoha důvodů důvěřovalo spíše cartridgím (hovořily pro ně nejen rychlejší nahrávací časy, ale třeba i odolnost a trvanlivost), kvůli výše popsanému konkurenčnímu prostředí a Kutaragiho důraznému naléhání ale nakonec dalo zelenou vývoji rozšíření umožňujícímz přehrávat cédéčka konzoli, která v tu dobu ještě nebyla na trhu.
Možná právě kvůli své konzervativní povaze (na kterou jsme ostatně narazili už v minulém díle seriálu Divoké devadesátky) Nintendo stále vnímalo cartridge jako skutečnou budoucnost a CD jen coby trpěný doplněk. Dohoda se Sony byla každopádně velmi neopatrně sepsána způsobem, který dával budoucímu držiteli platformy PlayStation všechny trumfy do rukou. V zásadě šlo o to, že Sony mohlo na cédéčkové rozšíření SNESu vydávat software bez jakéhokoli schvalování ze strany Nintenda a nemuselo za něj ani platit sebemenší licenční poplatky.
Bývalý šéf Sony Interactive Entertainment Šigeo Marujama po letech v rozhovoru pro japonský web Denfaminicogamer vzpomínal na ústní dohodu, že Sony bude na CD pro SNES publikovat encyklopedie, software pro karaoke a podobně. Karaoke bylo ostatně hlavním důvodem, proč se Marujama o Kutaragiho projekt v Nintendu začal vůbec zajímat.
Nintendo totiž Kutaragimu jasně řeklo, že s cartridgemi nesmí dělat vůbec nic, ale v rámci CD-ROMu má naprosto volnou ruku. Následně tedy vytvořil něco, čemu se s trochou nadsázky dá říkat CD mechanika, která se strkala do slotu na cartridge. Chyběl mu ovšem software, který by konzole mohla uživatelům nabízet. A ačkoli se ústní dohoda točila kolem výukových programů a všeho možného, jen ne her, na papíře nic takového nebylo. Sony dostala od Nintenda v podstatě bianco směnku.
Není divu, že ve vedení Nintenda rostly opodstatněné obavy. Sony se z čistě hardwarové společnosti měnila na multimediálního giganta díky nákupu Columbia Pictures nebo CBS Records, ale otevřela si taky vlastní herní vydavatelství, Sony Imagesoft. Správní radě Nintenda pomalu začalo docházet, že by si zdánlivý dosavadní partner mohl začít brousit zuby na totální ovládnutí jejich platformy skrz CD rozšíření.
Nůž do zad?
Zřejmě právě proto se rozhodli přistoupit k razantnímu kroku a celou záležitost zaříznout. Bohužel (pro nás ale naštěstí) se to nepovedlo v takové tichosti, aby záležitost nevzbudila pozornost médií. V polovině roku 1991, jen pár měsíců před vydáním SNES, se v červnovém čísle magazínu Nintendo Power objevil článek s informací, že Nintendo ve spolupráci se Sony chystá CD rozšíření pro svou chystanou konzoli.
Jenže, 2. června téhož roku se na veletrhu CES Nintendo vytasilo s oznámením, že CD mechaniku pro SNES vyrábí s jedním z největších konkurentů Sony, a sice se společností Philips. Inu, uzávěrky papírových časopisů nikdy z principu nemohly být nejaktuálnější.
Překvapení to mohlo být možná pro návštěvníky veletrhu, pro Sony ale ne. Už o dva dny dříve, tedy 31. května 1991, se totiž čtenáři Seattle Times mohli dočíst o tom, že Nintendo a Philips uzavírají strategické partnerství s plánem přinést hraní z CD na SNES. Mezi tímto článkem v novinách a prezentací Nintenda na CESu byl ale ještě jeden den. A právě v tento den, tedy 1. června 1991, na CESu společnost Sony představila své nové zařízení, nazvané prostě Play Station.
Zcela zásadní v tu chvíli bylo, že společnost Sony měla s Nintendem stále platnou smlouvu, která firmě poskytovala všechna licenční práva na CD rozšíření pro SNES. A Play Station v tehdejší podobě byl SNES s CD mechanikou, kterou navrhl Kutaragi. Pokud pro vás tahle situace ještě není dost zamotaná, můžeme do ní zapojit zmíněnou firmu Philips. Ta měla s Nintendem v zásadě dotáhnout původní plán a vytvořit CD rozšíření pro SNES. Jenže Philips tenkrát ještě ke všemu plánoval vlastní konzoli jménem CD-i, která měla být s tímto zařízením kompatibilní. Inu, divoké devadesátky.
To ale není konec
V Sony se nakonec rozhodli, že s projektem Play Station ve výše popsané podobě nebudou pokračovat, a navíc zhruba rok po událostech na veletrhu CES 1991 společnosti ve společném prohlášení oznámily, že Sony a Nintendo urovnaly své dřívější spory a s Philipsem budou pracovat na CD rozšíření pro SNES. Toto rozhodnutí mělo pocházet ze správní rady Sony, která konzervativně vyhodnotila, že spolupráce s Nintendem je mnohem výhodnější než soupeření. Je třeba mít na paměti, že hry tenkrát pro vedení Sony nepředstavovaly prioritu a nikdo z vedení zjevně neměl chuť pouštět se do křížku s firmou, která měla v tomto segmentu výraznou převahu.
Tedy, skoro nikdo.
Ken Kutaragi byl sice pořád ještě ten mladý a nepříliš významný inženýr, ale rozhodně mu nechyběla obrovská ctižádost. Ta samotná by mu patrně byla k ničemu, jenže Kutaragi požíval ještě jednu velkou výhodu – naslouchal mu totiž už zmiňovaný výkonný ředitel Norio Ohga.
Bývalý šéf Sony Interactive Entertainment Marujama v rozhovoru pro Denfaminicogamer tvrdí, že Kutaragi sám šel za Ohgou a apeloval na jeho hrdost. Vmetl mu do tváře, že herní projekt Ohga sám schválil, ale pak bezdůvodně došlo k jeho ukončení. Pokud by prý Ohga vycouval, jak by si pak uchoval svou čest? Riskantní krok Kutaragimu vyšel, protože Ohga údajně sám uznal, že nevyřešená situace s Nintendem přinesla Sony hanbu. A tak Kutaragi postupně dosáhl svého.
Marujama se v rozhovoru směje, že původní projekt mechaniky na cédéčka pro SNES byl vlastně směšně titěrný a pro Sony v objemu zisků naprosto nepodstatný. Přirovnal ho k tomu, kdyby si firma pronajala kancelář v cizím mrakodrapu a pak z ní byla vykopnuta. Místo, aby se s tím smířila, si kvůli Kutaragiho dravosti postavila vlastní a mnohem lepší mrakodrap, jen aby té druhé firmě ukázala, zač je toho loket.
Zbytek je historie
Šílený Ken nakonec svým ambicím dostál a Sony v roce 1994 vrhla na trh svůj vlastní, nám už dobře známý PlayStation. Přestože podřízení i kolegové na Kutaragiho vzpomínají jako na kontroverzního muže, která si nikdy nebral servítky, i se svými šéfy jednal mnohdy jako s otroky a v dnešní době by jeho chování bylo naprosto skandální, i přesto zní v jejich hlasech ozvěna silného uznání.
Po masivním úspěchu toho opravdového prvního PlayStationu (o kterém si třeba řekneme něco někdy příště) vložila Sony do Kutaragi důvěru pro vývoj dalších dvou generací konzolí a z neznámého inženýra se stala hvězda, která svými výroky šokovala i bavila. Mezi ty nejbizarnější patří třeba „PlayStation 3 naučí disciplíně děti i dospělé“ či „Microsoft míří na Měsíc, Sony míří do Slunce“.
Stařičký prototyp Play Stationu na dlouhé roky zmizel, aby se v roce 2015 vydražil v aukci za 360 tisíc dolarů. A jen tak na závěr – SNES se svého CD rozšíření nikdy nedočkal. Spolupráce Nintenda, Philipsu a Sony trvala až do roku 1993, kdy si držitel platformy uvědomil, že dlouhý vývoj, nejistota funkčnosti či neúspěch konkurenčního Sega CD může signalizovat jeden velký průšvih a celý projekt radši zaříznul. Za zmínku stojí, že optické disky nevyužívala ani následující konzole Nintendo 64 z roku 1996 (tedy o dva roky mladší než Sony PlayStation), Nintendo na ně naskočilo až s GameCube v roce 2001.
