Patřím k těm hráčům, které logická adventura The Witness nadchla a pohltila. Tedy až na ten příběh... Ale hádanky založené na nutnosti vnímat okem (a v jedné části i uchem) detaily prostředí krásného ostrova mě u hry udržely až do konce. Byly náročné, různorodé, přemýšlivé a bez tutoriálu bylo velmi příjemné přicházet na kloub už jenom jejich myšlence.

Galerie

Česká hra The Pillar v sobě inspiraci dílem Jonathana Blowa vážně nezapře. Podivný ostrov vyvedený v podobně laděném uměleckém stylu je jen jedním pomrknutím. Tím druhým jsou samotné puzzly, tedy desítky a desítky tabulek rozesetých po světě čekajících na své vyluštění. Proč se ženete od jedné k druhé, aby se vám konečně otevřely dveře dál? To je dobrá otázka.

Podobně jako v The Witness je i v The Pillar příběh naprosto okrajovou záležitostí. Pokud ho chcete, musíte se po něm pídit, a i v takovém případě z něj moc nedostanete. V samotném závěru je sice naznačené minimalistické vyprávění, ale moudří z něj moc nebudete. Musíte si zkrátka vymyslet vlastní teorii, co a proč jste to právě prožili a čeho jste tím docílili.

Když pomineme příběh, kterého si velice snadno vůbec nevšimnete, zůstane vám sbírka rébusů kolísavé kvality. Nejčastěji budete obcházet čtyři stěny titulního pilíře, respektive mnoha pilířů rozesetých po úrovních, případně se postupně vynořujících ze země. A na těchto pilířích si budete hrát s barvičkami v rámci tabulek a jejich čtvercových sítí.

zdroj: Vlastní foto autora

Nejčastěji se po vás bude chtít spojit předtištěné barevné body tak, aby se jednotlivé trasy nepřekřížily. Později se budete například snažit jedním tahem vyplnit celou plochu desky, posouváním tvořit barevné skupiny, snažit se zopakovat bleskurychlé pohyby „hada“ ve čtvercové síti a tak podobně.

Tyto puzzly jsou zpočátku sice zajímavé, ale během celé hry, kterou dohrajete zhruba za tři hodiny, se s nimi táhnou dva problémy: hodně rychle se z nich stane ohraná rutina a až na pár výjimek jsou trestuhodně lehoučké. Nad většinou z nich se ani nepozastavíte, protože jejich řešení je okamžitě patrné.

The Pillar umí s pomocí veselé grafiky a příjemného hudebního doprovodu vykouzlit úsměv na tváři.

Práci s destičkami občas ozvláštní nějaký environmentální puzzle, jako například dumání nad lasery a jejich přesměrováním do terče, tlačení krychlí na svá místa, hledání čísel a různých znaků a několikrát budete jen chodit přes celou mapu sem a tam a mačkat tlačítka, pokud možno v pořadí zamýšleném autory.

V těchto případech zabolí absence sprintování, ale ještě víc podstata těchto puzzlů, které vůbec nestojí na logice, ale na nezábavné metodě pokus/omyl. Cítíte, že jde jen o jakousi výplň natahující herní dobu. Tři hodiny nejsou moc, ale když je vyplníte pomalou chůzí, nutností běhat po mapě sem a tam a řešením opakujících se hádanek, kterým nestoupá obtížnost, uvědomíte si, že by The Pillar mohla být lepší jako ještě menší jednohubka, třeba na hodinku a půl.

zdroj: Vlastní foto autora

Zní to, jako že jsem se moc nebavil, ale to ve skutečnosti není pravda. The Pillar umí s pomocí veselé grafiky a příjemného hudebního doprovodu vykouzlit úsměv na tváři zejména ve chvíli, kdy konečně pokoříte jeden z mála puzzlů, které vám daly opravdu zabrat.

Potenciál je tu vidět na spoustě míst. Párkrát svitne naděje a objeví se opravdu originální, komplexní hádanka roztroušená do menších a ještě menších hádanek, jejíž vyluštění potrvá třeba půl hodiny. Ale těchto situací není tolik jako těch, kdy jen běháte od pilíře k pilíři a zcela automaticky spojujete barevné čtverečky bez nutnosti vyvinout jakoukoliv mozkovou aktivitu.

Pokud jste zkušenými luštiteli a hledáte výzvu, tady ji nenajdete. Jestli jste ale nepolíbení tímto žánrem, může pro vás The Pillar být příjemným překvapením a odrazovým můstkem k lepším věcem. Například k té slavné The Witness, která je po všech stránkách dotaženější hrou.