Prvotina australského studia Summerfall Studios vás může zaujmout na první pohled. Slibuje totiž interaktivní muzikál s pantheonem řeckých bohů žijících v současném světě. Na druhý pohled pozvednete s očekáváním obočí, protože zjistíte, že na tomto projektu pracovala celá řada zkušených a známých vývojářů jak v oblasti příběhu, hudby a dabingu, tak v případě Stray Gods i zpěvu.
Pokud se na tento titul díváte trochu spatra, protože na první dobrou připomíná vizuální novelu, nenechte se odradit, i když by zmíněný žánr nebyl šálkem vaší kávy. Oproti ostatním má Stray Gods plnohodnotný a kvalitní dabing, hlavně v sobě ale skrývá interaktivní muzikálové písně, které ovlivňujete svými rozhodnutími a skladby podle nich plynule přechází v různé nálady, žánry či zabarvení.
Videoherní smetánka
Když jsem zmiňoval zajímavé složení týmů, první jméno, o které musíte zakopnout, je David Gaider, tvůrce světa Dragon Age. V jeho scenáristickém portfoliu se skrývají legendy jako Baldur’s Gate nebo Star Wars: Knights of the Old Republic. A je nutné říct, že dědictví tohoto veterána firmy BioWare je ve hře více než cítit.
Další vývojářskou superstar je skladatel Austin Wintory, autor podmanivých soundtracků série Banner Saga, hry Journey či Assassin’s Creed: Syndicate a mnoha dalších. Wintory vedl celou hudební složku hry a sám se skladatelsky podílel na všech písních, které ve Stray Gods najdete.
Úžasných vývojářů najdete v týmu Stray Gods ještě spousty, ale ještě je důležité zmínit dabéra a režiséra, který herce vedl, a to Troye Bakera. Toho můžete znát z celé řady videoherních počinů, nejznámější je asi rolí Joela Millera ze série The Last of Us. Jeho kolegyně z The Last of Us, dabérky Ellie a Abby, tedy Ashley Johnson a Laura Bailey, které můžete znát mimo jiné z internetového projektu Critical Role, se nemálo blýsknou ve Stray Gods a uhranou vás svým pěveckým uměním, o kterém jste pravděpodobně vůbec neměli tušení.
Muzikál, který dává smysl
Musím říct, že osobně muzikály moc nevyhledávám. Dávám to za vinu tomu, že jsem viděl až příliš mnoho muzikálů, kde herci zničehonic skočí na stůl a začnou zpívat připitomělou píseň, která neposune děj, nehodí se do situace a jako bonus je strašně generická a nezapamatovatelná.
Naštěstí Stray Gods: The Roleplaying Musical vůbec takový není a jsem za to strašně vděčný. Nenadálé zpívání je totiž zajištěno tím, že vaše hlavní postava Grace se stane poslední Múzou řeckých bohů, kteří se skrývají v moderním světě v blíže nespecifikovaném americkém městě. A její múzická superschopnost je donutit přítomné ke zpěvu a skrz něj komunikovat a také přesvědčovat, vysvětlovat jiný úhel pohledu nebo třeba i zápolit. Budete se tak probírat emocemi a šarvátkami řeckých bohů, kteří jsou několik tisíc let staří a táhnou si s sebou mnoho křivd a bolestí.
zdroj: Humble Games
A co se týče nezapamatovatelnosti, určitě se vám po dohrání zaryje do paměti a budete si nějaký čas pískat hlavní hudební téma hry z písně Adrift. K tomu doporučím určitě i záznam akce, kde byl přímo autory vysvětlen princip interaktivních písní a jeho živé předvedení.
Těžké rozhodování
Určitě znáte příslib mnoha her, že vaše rozhodnutí mají váhu a budou mít důsledky. U Stray Gods to platí dvojnásob. Rozhodování je hlavní mechanikou hry a vaše rozhodnutí ovlivní nejenom to, jak příběh dopadne, u koho skončíte v náručí, s kým se spřáhnete, ale i to, jak budou jednotlivé písně znít.
V písních a některých dialozích máte totiž na výběr tři cesty. První je cesta rozumu, kdy se vaše volba řídí chladnou logikou a racionálním myšlením. Druhá cesta je více emotivní, empatická. Budete soucítit, odpouštět a za každých okolností se snažit pomoci. Poslední je cesta vášně a možná trochu té agrese, kdy s někým třeba vykopnete dveře. Na začátku si můžete vybrat, jakou z těchto cest bude mít v dialozích přístupnou vaše hlavní postava Grace. V písních jsou však k dispozici všechny tři.
Co se týče interaktivních písní, systém není tak jednoduchý, jak se zdá. Nejenže přechody mezi rozhodnutími jsou plynulé bez nějakého slyšitelného zaškobrtnutí, ale elegantně mění náladu i žánr podle vaší volby. A to nejen podle posledního rozhodnutí, ale doslova všech v dané písní. Ta totiž bude znít jinak, když se rozhodnete být průbojní a agresivní, anebo když budete střídat empatii a agresivitu. Ani jedna část nebude stejná jako u prvního zmíněného průchodu. Můžete tak dostat zajímavý mix rocku, punku, popu, disca nebo i třeba rapu.
Je ještě nutné zmínit, že v písních máte omezený čas na rozhodnutí a je to vlastně takový muzikálový quick time event. Pokud ale z těchto věcí máte nervy nadranc, v nastavení se dá časový limit vypnout a vy se budete moci rozhodovat bez časového presu.
Samotný příběh i postavy jsou výborně napsané a hned na první pohled si k nim dokážete vytvořit vztah, ať už pozitivní, nebo negativní. A třeba se může i postupně změnit, jak přicházíte na nové a nové okolnosti. Mohlo by se zdát, že využití řeckého pantheonu vyústí spíš v pohádkovější atmosféru, ale opak je pravdou: Řeší se ty nejtěžší životní témata a budete sdílet depresivní stavy, úzkosti i strachy jednotlivých postav. A budete s nimi soucítit. Budete s nimi dokonce plakat.
Stylizovaná krása
V úvodních titulcích se nachází mimochodem i logo použité technologie, konkrétně Unreal Enginu. Možná si řeknete, že v případě vizuální novely je to něco jako vzít minomet na zneškodnění mouchy. Ve skutečnosti si dokážu představit výhody pokročilého enginu a možnosti připojení dalšího softwaru při tvorbě systému interaktivních písní.
Umělecká stránka je také řešena originálně, velice funkčně a chytře. Postavy jsou dvourozměrné, ale nádherně stylizované, detailní a čisté. Animují se v zásadě jen náhlými přechody mezi klíčovými pózami. Ve spojení s výborným dabingem i zvukovým designem je toto pojetí animace zcela dostačující a vzhledem k velikosti týmu rozumné.
Rozumné a chytré je i řešení grafiky prostředí, protože využívá třetího rozměru. Můžete si užívat různé průlety místnostmi nebo pomalé pohyby kamerou směrem tam, kam postava zrovna jde. Textury jsou však velmi stylizované a někdy až, v dobrém slova smyslu, špinavě nahozené. O to více pak vyniknou zmíněné postavy. Co se tedy týče celkového výtvarného zpracování, snoubí se tu geniální výtvarno, funkčnost i zvolení dané stylizace vzhledem k velikosti týmu.
Videoherní hudební orgie
Jediné, co lze Stray Gods vyčíst, je kolísající úroveň hlasitosti dialogů v některých scénách. Šťouralové by ještě mohli mít problém s tím, že hra je přeci jen docela podobná vizuální novele. Pokud si pod pojmem Roleplaying Musical představujete nějaké plnohodnotné RPG, které vytváří nové žánry a bourá hranice ze všech stran, budete zklamáni. Pokud vám ale jednodušší herní přístup nevadí, je vaše povinnost tuto hru vyzkoušet. A upřímně jsem rád, že autoři volili právě takto, protože o to víc vyniknou úžasně napsané postavy a mechanika interaktivních písní.
Stray Gods: The Roleplaying Musical je ideální konzumovat u televize v pohodlné pohovce s kvalitním ozvučením. Klidně i spolu s partnerem či pár přáteli, kdy hru můžete pojmout jako formu interaktivního filmu. Ale řekl bych, že si ho užijete za každých okolností.
