Dávno předtím, než se v mysli Hidetaky Mijazakiho zrodil designový koncept hratelnosti Souls, tu byla jiná značka, která si uzurpovala pověst tuhé výzvy pro skutečně oddané hráče. Výzvy, která nikomu nic nedaruje, prověří postřeh, schopnosti plánovat a rychle se rozhodovat. Výzvy, kde i malá chyba může znamenat okamžitý konec. Ta značka se jmenuje Tetris. Tento text se jí věnovat nebude.

Namísto toho se zaměří na jiný historický etalon tuhosti a nesmiřitelnosti, tedy na sérii Ninja Gaiden a především trojici dílů, které tvoří nedávno vydanou sbírku Ninja Gaiden Master Collection. Tu si můžete pořídit na PC, minulou generaci konzolí či Switch, fungovat ale bude i ve zpětné kompatibilitě na PS5 a Xboxu Series X a S.

Ninja Gaiden je akční sérií z pohledu třetí osoby, která v sobě kombinuje náročné bitvy mnohdy s přesilou nepřátel, souboje s bossy a také platforming a řešení jednoduchých hádanek. V průběhu let se její pojetí podstatně měnilo, ne vždy to ale bylo ku prospěchu věci.

Co najdete v krabici?

Součástí balení je Ninja Gaiden Sigma, Ninja Gaiden Sigma II a Ninja Gaiden 3: Razor's Edge v remasterované podobě. Situace s různými vydáními her v této sérii je poněkud komplikovaná, tak alespoň stručně. 

Úplně původní Ninja Gaiden vyšel v roce 1988 a v průběhu první poloviny 90. let se dočkal několika pokračování a portů. Žádnou z těchto her ale v Master Collection neuvidíte. V roce 2004 vyšel reboot pod názvem Ninja Gaiden, jenž se o rok později dočkal vylepšené verze s podtitulem Black a za dva další roky portu na PlayStation 3 s podtitulem Sigma. Ztrácíte se v tom? Nezoufejte, už končím, právě tahle Sigma je přítomná v Master Collection.

Podobná situace se týká i druhého dílu, který vyšel pod názvem Ninja Gaiden II v roce 2008 na Xbox 360 a o rok později jako Ninja Gaiden Sigma 2 na PlayStation 3. No a třetím a posledním titulem, který v kolekci najdeme, je Ninja Gaiden 3: Razor's Edge, vylepšená verze třetího dílu z roku 2012.

Zběžným pohledem na časovou osu všech her vydaných pod názvem Ninja Gaiden vás asi jako první napadne, že pojmenovat kompilaci tří z nich jako Master Collection je docela odvážné. Je sice třeba zmínit, že v ní dostanete všechny podstatné moderní hry, bohužel je ale v případech prvních dvou přítomných dílů neobdržíte v těch dle obecného konsenzu nejlepších verzích. Ať už verze Black v případě prvního, nebo klasický Ninja Gaiden II místo verze Sigma jsou ale údajně v dnešní době nedostupné, protože zdrojové kódy byly nenávratně ztraceny.

K jádru pudla

Nuže, po relativně komplexním úvodu toho, co v kompilaci můžete najít, se pojďme zaměřit na samotné hry a to, jak se jim podařilo odolat proudu času. První díl představuje nindžu jménem Ryu Hayabusa, s nímž následně projdete i zbylá dvě pokračování. Každá z her má ale svůj vlastní uzavřený příběh a je docela jedno, se kterou začnete.

Na prvním díle se zub času podepsal samozřejmě nejvíce, skutečně už velmi archaickou grafiku navíc v retro prožitku doplňují statické úhly kamery, které umějí v některých situacích pořádně zavařit a skoro bych řekl, že největší podíl obtížnosti pramení právě z nich.

Nejsmutnější je, že Sigma, stejně jako zbylé dva díly, je skutečně pouze velice líným remasterem, který sahá prakticky jen na rozlišení, ale nijak nebere v potaz nějaká ta potenciální vylepšení uživatelského komfortu. Při hraní tak musíte počítat s tím, že máte v rukou hru z roku 2004, která sice na posílených konzolích běží ve 4K a 60 FPS (na základních verzích v 1080p, na Switchi pak v 720p), jinak se na ní ale nezměnilo prakticky nic.

zdroj: Koei Tecmo

O něco mladší dvojka je na tom lépe a vlastně mě z celé trilogie potěšila nejvíce. Sice se taky nedočkala žádného razantního vylepšení, a dokonce do ní vývojáři ani nevrátili krev, která ve verzi Sigma trestuhodně chyběla, ale v portu na PS Vitu se opět objevila, druhý díl je ale o něco modernější, uživatelské rozhraní dostalo potřebný upgrade a ani kamera už nepředstavuje tak zásadní problém. Ani tady se ovšem nemůžu ubránit pocitu, že Koei Tecmo šlo cestou nejmenšího odporu a sbírce s honosným názvem Master Collection nevěnovalo ani kapičku lásky navíc.

Poslední Razor's Edge z roku 2012 je přirozeně nejmodernější, ale bohužel také jednoznačně nejhorší hrou z celé sbírky, která paradoxně zestárla s nejmenší grácií. Snaha o vyprávění o něco realističtějšího příběhu se ukázala jako krok vedle, nebo spíše krok do měkkého. A optimální bohužel není ani stránka hratelnosti. Sice se můžete těšit na spoustu krve a usekaných končetin, ale hra při budování obtížnosti sází na početné zástupy nepřátel, z nichž ti nejotravnější stojí mimo záběr a solí to do skrumáže z raketometu.

Komu tím prospějete?!

Po chvíli hraní Razor's Edge jsem se zamyšleným výrazem stáhnul o dva roky starší God of War III a absolvoval jeho úvodní sekvenci. Je až neskutečné, do jaké míry hra od Sony Santa Monica pořád odolává zubu času, který poslední část Ninja Gaiden Master Collection semlel na prášek. Ninja Gaiden 3 je hra, která si v roce 2021 nezaslouží váš čas.

A to mě vlastně přivádí k otázce, pro koho vlastně byla remasterovaná Master Collection vytvořena. Není pochyb o tom, že se jedná o nejpohodlnější způsob, jak si vyzkoušet tři moderní díly série, po jejímž návratu pamětníci dlouhodobě volají. Není to ale kolekce, která by měla ambice uspokojit labužníky nabitým obsahem a bonusy.

Pro úplné nováčky, kteří o sérii třeba jen v minulosti slyšeli a jsou zvědaví, zač je toho loket, se zas v krabičce skrývají historické relikty, které dnes, bez nostalgické zkušenosti, není žádná velká radost hrát. Pro ty, kteří si slavné dny série pamatují, jsou Ninja Gaiden 1 a 2 pořád velmi dobré hry (a proto hodnocení vypadá, tak jak vypadá), to je ale po patnácti letech docela málo.

zdroj: Koei Tecmo

Team Ninja si od série Ninja Gaiden odskočil k Niohu a v současné době připravuje sekačku Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin. Ninja Gaiden: Master Collection podle mého názoru není ničím jiným, než extrémně líným a na jistotu hrajícím průzkumem, zda je o tuhle značku ještě zájem a kolik zdrojů by vydavatelství Koei Tecmo mělo nalít do opakovaně spekulovaného čtvrtého dílu.

Pro mě osobně jde ale nejvíce ze všeho o důkaz, že růžové brýle nostalgie jsou převelice zrádné a některé vzpomínky by se měly nechat spát.