Měl jsem letos to vzácné privilegium sedět u jednoho stolu hned se dvěma slavnými duchovními otci bojovkových sérií. Ale zatímco tvůrce Tekkenu Kacuhiro Harada kolem sebe šíří auru rockové hvězdy a nikdy neodkládá tmavé brýle, Ed Boon působí jako hodný tatík z devadesátkového amerického seriálu pro celou rodinu. Při pohledu do jeho věčně usměvavého dobráckého obličeje s huňatým obočím byste jen stěží odhadli, že jeho dítko kdysi kvůli své brutalitě zaměstnávalo americký kongres, stalo se jedním z klíčových důvodů pro vytvoření ratingové organizace ESRB a s každým dalším pokračováním překračuje hranice vynalézavého násilí.
Z Boona na Gamescomu čišelo sebevědomí. A mělo důvod. Mortal Kombat se za tři dekády své existence pyšní natolik rozvětvenou mytologií a bohatým žebříčkem postav, že si autoři klidně mohou dovolit spáchat nový velký třesk a místo regulérního dvanáctého dílu poslat sérii opět na začátek. To ovšem platí jen pro příběhový režim, protože úpravy hratelnosti naopak od posledně proběhly spíše v uměřených evolučních aspektech. Nejprve ale k tomu příběhu.
Příběh v bojovce není jako příběh v pornu
Po událostech posledního dílu na sebe bájný Liu Kang vzal roli strážce času a, stručně řečeno, restartoval celý vesmír, vytvořil znovu jeho jednotlivé říše a starým známým postavám vetkl nové osudy, přičemž si dal pečlivě záležet na tom, aby neblaze proslulí zlobivci (jako je Shang Tsung) nikdy nedosáhli moci, která by mohla jejich osobnost zatáhnout na temnou stranu.
Je skutečně legrační sledovat někdejšího pána hromů a blesků Raidena, jak se spolu s Kung Laem (toho času pouze v nenaostřeném slamáku) lopotí na políčku s hlávkovým zelím, daleko zajímavější jsou ale momenty, kdy dá hra trochu víc prostoru někdejším tupým záporákům, a vy se tak třeba dozvíte, kdo v téhle časové lince býval Baraka nebo co trápí princeznu Mileenu.
Kdyby ovšem Liu Kang počítal se všemi eventualitami a vyřešil všechny potíže, nebylo by co hrát, takže se můžete spolehnout, že nastolený klid a mír brzy vezme za své a zástupci dobra a zla se budou muset střetnout v boji o osud celého vesmíru. Schéma příběhu je velmi podobné několika posledním dílům – každá kapitola je opět věnována konkrétnímu bojovníkovi a vy si díky tomu můžete vyzkoušet drtivou většinu dostupných hratelných postav přímo v rámci kampaně.
Staří známí
Musím se přiznat, že bych si představoval o něco bohatší ansámbl hratelných postav. Zejména s přihlédnutím k tomu, že momentálně chybí takové stálice, jako je Sonya Blade, Jaxx nebo Kano. Všechny tyto tři hrdiny ve hře sice potkáte, ovšem pouze jako Kameo bojovníky, o kterých bude řeč později. Velmi pravděpodobně se s nimi setkáte v některém z pozdějších Kombat Packů a v příběhu prakticky nefigurují, ale nemít ve hře tyto veterány od začátku je hřích.
zdroj: vlastní video redakce
Potěšující je naopak návrat některých dlouho neviděných postav, jako je Reiko, Nitara, Tanya, Havik nebo Ashrah. Musíte se ovšem smířit s tím, že si touhle berličkou Netherrealm vynahrazuje úplnou absenci jakékoli zbrusu nové postavy. Samozřejmě je možné znovu zopakovat, že za onu třicetiletou historii mají kam sahat a ostatně výše zmínění navrátilci nebyli k vidění tak dlouho, že pro novodobé fanoušky prakticky nové postavy představují, i tak je to ale rozhodně škoda.
Vrátím se ještě na moment k příběhu, který je jednou z nejlepších součástí hry. Ačkoli rozhodně nejde o kdovíjaký epos a jeho absolvování vám zabere kolem čtyř hodin, neobsahuje prakticky žádná hluchá místa, skvěle odsýpá a hlavně si velmi dobře uvědomuje, co od něj fanoušci chtějí, a tak umně balancuje na hranici osudového dramatu a béčkové akční slátaniny z osmdesátek (v tom nejlepším slova smyslu) plné nindžů, magie a násilí. Občas zamrzí, že některé postavy zdaleka nedostanou tolik prostoru, kolik by si zasloužily, a některé záležitosti zůstanou nedořečeny a nedořešeny, celé to ale vynahrazuje naprosto bombastický závěr a obligátní mezititulková sekvence, ze které je jasně patrné, že problémy zdaleka neskončily.
Nejhezčí střeva, co jste kdy viděli
Jestli se může Mortal Kombat 1 něčím pyšnit, pak je to celková prezentace, která nemá v rámci žánru konkurenci. Nádherně detailní grafika prostředí i samotných bojovníků skvěle koresponduje s filmovými sekvencemi, snad jedinou výtku mohu směřovat k tomu, že filmečky i hratelnost mají odlišné snímkování a přechody občas trochu tahají za oči. Jinak je ale na Mortal Kombat radost pohledět, i když některé animace, hlavně skoky, působí trochu toporně. Hra na konzolích neobsahuje žádné grafické režimy a v průběhu hraní jsem neměl sebemenší problémy s technickým stavem, nahrávací časy jsou bleskurychlé a z dashboardu vás od zápasu dělí skutečně jen několik vteřin.
Pokud máte příběhovou kampaň za sebou, můžete se pustit do nekonečného grindu ve věžích, případně místo toho raději vstoupit do nového režimu Invasions, který nahrazuje Kryptu z posledních dílů. Jeho estetika připomíná deskovou hru, po jejíž herní ploše budete pobíhat s libovolnou postavou a plnit úkoly na jednotlivých políčkách. Občas půjde o běžný zápas, někdy do něj promluví různé modifikátory a jindy budete muset zvládnout třeba postřehovou minihru. Musím se přiznat, že jsem měl Kryptu z MK11 o něco raději (a asi jsem v menšině, ale ten režim mě vážně bavil a nutil grindovat zápasy jak na běžícím páse).
Invasions mají ale nabídnout sezónní obsah (avšak bez nutnosti pořizovat si season pass) a s každou novou sezónou přijde i nové prostředí a odměny. Díky tomu by snad měly poskytovat trvanlivější zdroj zábavy a nového obsahu. Jedinou aktuální mikrotransakční monetizací je možnost pořídit si herní měnu na kupování kosmetických předmětů pro hrdiny, tu ale získáváte i samotným hraním a jedná se tedy o úlitbu líným hráčům, podobně jako je tomu třeba v případě nakupování surovin v Assassin’s Creedech.
Nové věci můžete získávat různými způsoby. Buď lze vydělané zlaťáky utrácet ve svatyni za náhodné odměny, případně budete během průchodu Invasions odměňováni předměty pro různé hrdiny. Hra ovšem obsahuje i takzvaný Mastery systém, ve kterém levelujete konkrétní postavu tím, že za ni hrajete buď Invasions, nebo online multiplayer. Za získané úrovně pak odemykáte odměny pro tohoto konkrétního bojovníka. Maximální úroveň je stanovena na 35 pro hratelné postavy a 15 pro Kameo bojovníky, jejichž funkci si osvětlíme vzápětí.
Ve dvou se to lépe vraždí
Mortal Kombat 1 se zbavuje celé řady aspektů, které přišly v posledních dílech (jako je třeba několik variant, řekněme zaměření každého bojovníka, z nichž každá má k dispozici jiná komba) a přináší na stůl Kameo Fighters. V zásadě to znamená, že si kromě vlastní hratelné postavy do zápasu vezmete ještě kolegu ze separátního seznamu (tyto seznamy nejsou provázané, takže hratelné postavy nemohou být Kameo a naopak).
zdroj: NetherRealm
Pomocníka nemůžete ovládat napřímo a neplatí tu tedy pravidla Tag Team režimů z jiných her, kde byste v průběhu zápasu mohli provést střídání. Místo toho vám může po stisku jednoho tlačítka přiběhnout Kameo Figher na pomoc a třeba přerušit protivníkovo kombo, uštědřit mu ránu, podržet jej nebo vás zachránit ze zdánlivě nekonečné bezmoci žonglování.
Přítomnost tohoto nového herního mechanismu výrazně ovlivňuje samotnou hratelnost a vaši taktiku (každý bojovník umí něco trochu jiného a na něco jiného se hodí), bohužel ale aspoň prozatím působí trochu rozpačitě. Důvodem je především to, že pomocníci na rozdíl od hratelných hrdinů nemají prakticky žádný charakter, nijak nekomunikují a jejich osobnost se byť marginálně projeví snad jen v outru zápasu.
Dost možná to navíc byla právě jejich přítomnost, která ze hry eliminovala prvek, co jsem tolik miloval v minulém díle, a sice vzájemný trash talk postav na začátcích každého zápasu. Tyto sekvence bývaly skvěle propracované a postavy, které sdílely nějakou minulost, na sebe výborně reagovaly. Nyní je tohle pryč, tedy s výjimkou Versus zápasů.
Kroky zpět
Aby toho nebylo málo, zcela zmizela také jakákoli interaktivita arén, takže pokud jste rádi napichovali protivníky na okolo ležící harampádí, houpali se na lustrech nebo použili nebohého kolemjdoucího jako obušek, budete asi zklamáni. Já tedy byl. Soubojový systém je jinak velmi podobný, ovládací schéma se nijak nezměnilo, stále přítomný je i mechanismus Fatal Blow, který vám při nízkém zdraví dá jednou za zápas možnost otočit směřování bitvy ve svůj prospěch skrz drtivý útok. Doprovázený bohužel extrémně dlouhou a po čase repetitivní, ale zase rozkošně brutální animací, do které navíc promlouvají i zvolení Kameo bojovníci.
Stále platí, že Mortal Kombat je ideální bojovkou pro hráče, kteří v žánru nejsou kdovíjak zběhlí, protože během prvních několika minut od uchopení ovladače budou spolehlivě vědět, jak na to. Hra nemá kdovíjak zběsilé tempo a i s bohapustým button mashingem můžete po chvíli na obrazovce vykouzlit docela pohledné čárymáry. Nároky jsou podstatně menší než u techničtějšího Street Fighteru.
Mortal Kombat 1 je radost hrát, zároveň ale nějaký reboot nebo restart přichází vyloženě jen po stránce příběhu. Hra je v mnoha ohledech sympatickým nostalgickým návratem, jindy ale až překvapivě ubírá dřívější oblíbené funkce, aniž by je smysluplně nahradila. Zatímco minule jste mohli každou postavu upravit až třemi kosmetickými předměty, nyní je tu jen jeden. Efektní Krushing Blows jsou ty tam, Kameo postavy prozatím působí rozpačitě a online multiplayeru chybí obsah nad rámec Ranked a Kasual hraní, případně nepříliš vydařeného King of the Hill.
Revoluce snad příště
Pokud měla jednička v názvu znamenat cokoli jiného než restart časové linie, pak Netherrealm selhali, protože sice naservírovali kvalitní a zábavnou bojovku s dobře vybranou sestavou bojovníků, krásnými arénami a zábavným příběhovým režimem, ale hře chybí jakýkoli revoluční prvek, cokoli odvážného, co by Mortal Kombat skutečně posunulo o krok dál. Jedenáctý díl ve své době působil jako mnohem nabitější pokračování, desítka odvážně představila řadu nových postav, jednička vedle toho trochu přešlapuje na místě.
Podstatné nicméně je, jak dlouho a jak kvalitně bude tým Eda Boona aktuální hru podporovat nejen skrz placené Kombat Packy (ten první je ovšem mimořádně nabušený, dorazí v něm třeba Homelander, Peacemaker nebo Omni-Man), ale hlavně skrz nový obsah pro Invasions. Nějaké to rozšíření by si ale zasloužily i online režimy.
Je to zvláštní, ačkoli má příběhová kampaň tolik šarmu a okouzlujících pomrknutí na letité fanoušky, hra jako taková působí… tak trochu bez lásky. Nahrazuje to bezchybnou prezentací, ale na skutečnou revoluci si budeme muset počkat.
