Žádný učený z nebe ne-nespadl
Hodnotit finální verzi Kerbal Space Program je tak trochu nošením dřeva do lesa. Během čtyř let vývoje si mohli zájemci koupit a hrát všechny postupné verze a zkoušet stále širší možnosti hry. Počínaje úvodní freeware verzí, která nabízela jenom lety na oběžnou dráhu, až po dnešní simulaci průzkumu celé sluneční soustavy si KSP získala srdce tisíců hráčů, stovek moderů i velkého množství youtuberů, kteří vyprodukovali fantastické příběhy z virutálních vesmírných výprav. Kapacity simulačního jádra a jeho úpravy prokázaly, že s trochou vůle lze v KSP realizovat prakticky všechny neuvěřitelné vize kosmických letů od nadsvětelné warp lodi přes modulární vesmírné stanice a planetární základny až po atomový křižník z projektu Orion… Nebo třeba i obyčejné námořní plovadlo.
Na tom všem oficiální verze 1.0 nic nemění. Pro hráče Kerbalu po všech stranách znalé tedy následující recenze spíše není. Namísto toho se do Kerbal Space Program ponořím z perspektivy nováčků, které ani nepřeberné možnosti hry neodradí. Sám mezi ně ostatně patřím – i když jsem sice napsal možná první českou recenzi KSP v době, kdy byl projekt k dispozici zdarma a uměl sotva lety na oběžnou dráhu a zpět, za uplynulá léta jsem hru spustil jenom párkrát. Obvykle jen abych se promptně ztratil ve všech novinkách i možnostech a raději namísto vlastní iniciativy sledoval let's playe Scotta Manleyho.
Přitom je pro mě, kvůli dekády trvajícímu zájmu o vesmír, KSP hra jako stvořená. Ani stohy v dětství přečtených knih Karla Pacnera, Tomáře Přibyla nebo Marcela Grüna, nemluvě o sledování filmů a dokumentů, ale nic nezmůže s mojí neschopnost absolvovat v Kerbal Space Program na první dobrou i trivialitu, jakou je bezpilotní mise “penetrátoru” na zdejší „Mars“ nebo úspěšné přistání letadla na přistávací dráze.
I když Kerbal sice dovoluje – se správnými modifikacemi – rovněž simulaci blízkou hardcore řezničině Orbiter, v jádru naštěstí nabízí potěchu nešikům, pro které je radost, když s raketkou vůbec narazí do Měsíce. A nemyslete si, narazit do Měsíce, resp. zdejšího Munu, je mnohem náročnější než do něj nenarazit. Ostatně právě v tom, kolika možným způsoby lze v Kerbal Space Program ztroskotat, tkví značná část přitažlivosti hry.
Konstruktér pilotem, pilot konstruktérem
V jádru je Kerbal Space Program kočkopsem – vyžaduje poměrně solidní znalost inženýrských aspektů vesmírného programu, ale též bezchybnou pilotáž lodí. Pro hráče leteckých simulátorů je tu příliš málo kontroly nad lodí, pro sociology tu nejsou simulovány vztahy posádky. A inženýry zase bude iritovat nutnost manuálního ovládání vytvořených lodí. Navíc se hrou netáhne jakákoli příběhová nit, která by hráče nutila pokračovat dále.
Zdejší pojetí simulace je také prosté sci-fi elementů. Jasně, můžete si stáhnout modifikaci dovolující stavbu warp pohonu nebo neomezené paliva. Spíše mám ale na mysli skutečnost, že si hráč sám určuje vlastní mise, a hratelnost proto vychází jenom z toho, co nabízí zdejší sedmička planet. A mimozemské civilizace na nich skutečně nejsou. Do hraní člověka proto nenutí žádná ufonská invaze (ač svého času paranoidní hráči v KSP skutečně mimozemská plavidla hledali) ani závody s jinou kerbalskou supervelmocí.
K dispozici jsou sice dva kariérní režimy. Jeden staví na postupném odemykání nových součástek za surovinu SCIENCE, nastřádanou pomocí experimentů v dosažených vesmírných hlubinách, v druhém se pak hráč snaží udržovat reputaci a plnit finanční rozpočet. Více než v obou zmíněných herních režimech ale pro nováčky i středně pokročile funguje Kerbal Space Program nejlépe v obyčejném sandbox módu.
Mírná překomplikovanost z vnějšího pohledu naštěstí vůbec nevadí, pokud máte experimentátorského ducha. Kerbal Space Program totiž nabízí od každého něco. Stavba raketky je dostatečně triviální, že ji lze zfouknout několika základními částmi. Obdobně je na tom konstruování aeroplánu, přestože už musíte balancovat na ostří nože s těžištěm a podobně důležitými drobnostmi. A i když vám nejde přistávání, přilepíte na střechu šest padáků, čímž problém vyřešíte! Vyšší dívčí nastává až během startu a to pravé ořechové pak po dosažení vesmírného prostoru.
zdroj: Archiv
Úspěšný let vyžaduje dobrou pilotáž a znalosti vesmírného manévrování i za předpokladu, že si stáhnete modifikaci autopilota s názvem MechJeb – stále totiž musíte zvládat orientaci v plánování oběžných drah, transitních orbit a únikových rychlostí. Je toho dost na to, abyste si připadali jako génius, když se let podaří, ale zároveň abyste si nepřipadali jako idiot u 99 % zbylých konců vašich misí…
Jakmile se však otrkáte a zvládnete základní manévry, přichází to nejlepší z celé hry – bezbřehé experimentování plné famózních katastrof. Ne nadarmo se prožitku z hraní KSP nejvíce blíží sledování filmů Michaela Baye. Jenže tentokrát jste režisérem detonací vy a vaše ko(s)mická nešikovnost!
Za všemi těmi detonacemi se však ukrývá výjimečná schopnost simulačního jádra hry přicházet s novými problémy a tím pádem i příběhy. I triviální raketový start a suborbitální let v KSP totiž může přinést nové dobrodružství. Obvykle sice vaší vlastní vinou, třeba když zapomenete modulu narychlo splácané rakety dát padáky. Takže pak ve finále přemýšlíte, jak modul při sestupu co nejvíce zbrzdit, než vyskočíte s posádkou ven s nadějí, že to nějak přežije – někdy i cizí vinou, to v případě nenormálního chování lodičky kvůli bugům. Ale dobrodružství je tak jako tak.
Není neurochirurgie jako raketové inženýrství
Křivka učení obsahuje dva velké kopce – nejprve je třeba zvládnout základní ovládání, po čemž přichází lavina oddychu při zjištění, jak ovládnout oběžnou dráhu. Pak ovšem dochází na druhé, strmější, stoupání ve formě zvládnutí (či nezvládnutí) komplexních mechanik meziplanetárních misí. Jak jsem již naznačil, po druhé křivce sám stále velmi pomalu stoupám. Ovšem i průšvihy v hlubokém vesmíru si stále notně užívám. Hraní KSP nevyžaduje od hráče ani tak genialitu, jako spíše pevné nervy při opakování letových manévrů nebo nekonečných úpravách designu plavidla.
Hra přitom ani ve své finální verzi nebohému greenhornovi nehází mnoho záchranných kruhů. První pomocí nováčkům jsou samozřejmě herní tutoriály, ale bohužel jenom na první pohled. Základní manévry se ještě lze naučit následováním instrukcí. Některé pokročilejší scénáře jsou však trestuhodně nedokončené a zabugované. Několik hodin jsem se třeba neúspěšně snažil zvládnout tutoriál dokování, až jsem si tím znechutil nejenom soundtrack klíčové scény filmu Interstellar, ale i hru samotnou. Zjištění, že nejen mně tenhle konkrétní scénář hrozně moc nejde, poněvadž je velmi nešikovně udělaný, mě naštěstí naplnilo novým nadšením. První velké mínus pro nové hráče je tedy fakt, že si vývojáři ze Squad nezaplatili tutoriály například od zmíněného Scotta Manleyho, doprovázené i jeho komentářem.
Jejich chybu může naštěstí každý sám napravit návštěvou YoubTube. Navíc je ve hře něco, o čem se hráčům prvních verzí vůbec nezdálo. Ne, nemluví o funkci mapy nebo možnosti rozplánovat manévry. Mluvím o prachobyčejné funkci quicksave. Její fungování je sice velmi spartánské a opět pohříchu zabugované – v zásadě existuje jediný slot na uložení pozice, každý nový quicksave tak přepisuje předešlý a občas se při načtění hra zasekne a vyvede nějakou fatální neplechu. Ale jenom díky quicksave funkci je možné plánovat delší mise bez obavy z neúspěchu po každém složitějším manévru.
zdroj: Archiv
KPS však radost z užitečných prvků kalí celou řadou jiných klacků, které hází pod nohy vašich kosmických výprav. Velkým problémem při hokusech pokusech se zvládáním oběžných drah a pokročilých vesmírných misí jsou všudypřítomné bugy. Člověk si kvůli chybám mnohdy není jistý, jestli jeho mise selhala kvůli mizerných schopnostem (takže to chce letový plán do dalšího pokusu trochu změnit), nebo naopak kvůli chybě hry (takže se nemá naopak měnit vůbec nic). Tento nedostatek možná v cholerických domácnostech přivodí smrt mnoha myším a klávesnicím.
Jistě, Kerbal Space Program simuluje celou řadu fyzikálních aspektů, navíc v závislosti na nejbizardnějších hráčských nápadech. Občasnou chybu tak lze prominout. Nic to ale nemění na otravnosti a především nepřehlednosti momentů, kdy vám hra po hodinovém letu na „Mars“ ukáže zdvižený prostředník v podobě svévolného rozpadu celého plavidla.
Obdobně je na tom i další velký klad hry - obrovská nabídka nejrůznějších modifikací. Základní součástky pro stavbu lodí se totiž poměrně rychle přejí, modifikace navíc rozšiřují hru do na první pohled nečekaných směrů. Vedle nových lodí si tak lze například aktivovat grafická rozšíření, co do hry přidávají mračna, odemknout nové kariérní módy, ale i dodat o fous větší hloubku normální hře skrze omezenou životnost posádek v závislosti na mizejících potravinách nebo dostatku vzduchu.
I zde se však najde nějaké to „ale“. Zaprvé, spousta modifikací spolu zrovna moc dobře nespolupracuje, popřípadě jejich aplikace zvyšuje šanci na objev nějakého nemilého bugu. Zadruhé, nabídka modifikací (prozatím?) nepasuje na aktuální verzi hry. No a nakonec, instalace modifikací a orientace v nich je cokoliv, jenom ne jednoduchá.
Továrna na příběhy
Mexičtí vývojáři z původně reklamní agentury Squad se možná snažili označením hry číslem 1.0 zamaskovat stále zjevně rozpracovaný stav hry. V aktuální verzi chybí spousta prvků, dostupných pouze přes nespolehlivé modifikace. Navíc hra zatím nenabízí celou řadu očekávaných prvků - třeba jednoduché poletování ve více plavidlech najednou nebo přesouvání vesmírného komplexu do vesmíru dle stavu vašeho programu. Je otázkou, jestli by už “vanilla” verze KSP neměla obsahovat MechJeba a výběr jiných nejlepších modifikací v jejich definitivní podobě. Určitě by ale vhod přišly propracovanější a funkční tutoriály.
Ve finále však ani iritující aspekt a jistá míra nedodělanosti Kerbal Space Program nic nemění na tom, co naznačují už léta jednotlivé vývojové verze a nyní to stvrzuje takzvaná verze 1.0 – nezměrnou zábavnost simulačního jádra, obrovský herní potenciál v podobě objevování a nakonec i radost z nečekaných situací. Novému hráči možná bude trvat desítky hodin, než zvládne posadit modul na „Měsíc“, o misi k „Marsu“ a dále nemluvě. Nudit se však nebude ani mezitím, když se tedy úspěšně popere s horšími aspekty KSP.
Při pohledu na koncept se nakonec Kerbal Space Program tolik neliší od všech možných leteckých simulátorů, k nimž vycházely manuály tlustější než rozšířené vydání Bible. Oproti nim však své možnosti dávkuje postupně a neurazí ani piloty na úrovni Rampy McKváka. Rozhodně to neznamená, že jde o bezchybnou hru, chraň bůh! Avšak po desítkách hodin s Kerbal Space Program seznáte, že nikdo není dokonalý, a že jen máloco může pobavit tak dobře, jako kompletní selhání.
