Automat v červené telefonní budce neodbytně řinčí. V dáli se za typicky britskou vesnicí tyčí chladicí věže jaderné elektrárny, která je zahalená v opalizující namodralé mlze. Když zvednu sluchátko telefonu, ozve se na druhé straně drátu cvaknutí a podivný robotický hlas: „Oberon musí zemřít.“
Atomfall putování po mysteriózní postapokalyptické krajině odstartuje parádně. Probouzíte se v zóně uzavřené od okolního světa. Nevíte, kdo jste, co tam děláte, jen záhadný hlas v telefonním sluchátku vám říká, že někdo musí zemřít. Je to ale přitom jen jeden z mnoha subjektů uzavřené zóny kolem porouchané jaderné elektrárny v britském Wyndhamu, který skrz vás sleduje své zájmy. A vy si volně můžete vybírat, komu budete věřit.
Nelineární a záhadný příběh je zdaleka tím největším tahákem Atomfallu. Bohužel proti němu hraje úplně všechno ostatní, ale o tom až později. Výborná estetika britských 50. let připomíná třeba naivně stylizovanou Kolumbii v BioShock Infinite. No, tak jste v nějaké karanténě a v jaderné elektrárně došlo k šerednému incidentu, který britská vláda drží pod pokličkou.
zdroj:
Rebellion
Co na tom, když je okolní krajinka sytě zelená, lidé mají poťouchlý přízvuk a všechno působí tak nějak... pohádkově. Za prazvláštní idylickou maskou se ale skrývá nějaké ošklivé tajemství. Netrvá dlouho a ze skříní malebných britských domečků začnete vytahovat kostlivce po tunách.
Lančmít, lančmít se nemění
K cíli (a svým vlastním záměrům) vás směřují vojáci, vědci, záhadné hlasy na druhé straně telefonu, druidi, preppeři. Zkrátka úplně každý si z vás chce udělat poslíčka. Jenže když vám někdo někde něco řekne, ještě to neznamená, že musíte jeho přání do puntíku splnit. Klidně můžete sledovat vlastní zájmy, jen naoko slíbit pomoc s výslechem vědkyně ve vězení jen proto, ať vás k ní pustí, abyste jí pomohli uprchnout.
Drobky průchodem hrou vám vyznačují i všudypřítomné vzkazy. Obecně nejsem fanoušek vyprávění v interaktivním médiu skrz psaný text, ale v Atomfallu funguje, protože si připadáte jako v detektivce, a hlavně dostáváte parádní motivaci prozkoumávat tamní malebný postapokalyptický svět.
Šramocení rozpadlým skleníkem tak kromě cenných nábojů může přinést i důležitou informaci o nehlídaném zadním vchodu do vojenského komplexu, střípek z historie vládního experimentu nebo recept na výrobu zápalných lahví.
zdroj:
Rebellion
Atomfall je příjemně retro v tom, že vás nevede za ručičku. Nedostanete žádné ukazatele, občas vám cenná informace odemkne ikonu na mapě, ale značky pro kompas a poznámky si do ní už musíte vložit sami. Kvůli absenci češtiny to ale taky znamená, že bez znalostí anglického jazyka se ve hře budete složitě orientovat. Můžete si sice vybrat jednodušší obtížnost explorace, ale zároveň se tím připravíte o poměrně důležitou součást zážitku, kterým je svoboda a provázanost všech lokací.
Lokace jsou totiž pospojovány různými zkratkami a je zábava je objevovat. Hlavně vás často zavedou k cíli cestou, kterou jste ani nečekali. Jal jsem se hozenou rukavici otestovat hned na začátku, kdy mě hra pobízela, abych se vydal do nejbližší vesnice. Místo toho jsem mašíroval přesně na opačnou stranu, prolézal nějaké náhodné bunkry a díky tomu postupoval příběhem úplně jiným způsobem, potkával jiné lidi, přidal se k jiným frakcím.
A často u toho vzpomínal, díky košatosti a nelineárnímu příběhu, na Fallout: New Vegas. Poklona skutečně královská, ale než začnete chvátat do digitálních obchodů, ještě vás zarazím – Atomfall mi Fallout připomínal i akční složkou, a to už takové vyznamenání není.
Byť cením příklon k minimalismu – počet nábojů ve zbrani zjistíte třeba až opětovným stiskem tlačítka pro nabíjení – pocit z boje není uspokojivý. Je těžké udělat dobrý system boje nablízko ve střílečce z pohledu první osoby a Atomfallu se v tomto ohledu moc nedaří. Útoky jsou těžkopádné, je jich zbytečně moc a vlastně mě to nutilo hrát jenom střelnými zbraněmi a celou jednu složku soubojů úplně ignorovat.
Přitom střelba taky není kdovíjaká. Pocit ze zbraní je zvláštně impotentní, akci taky hodně sráží tragická umělá inteligence nepřátel, kteří si po vzoru her z předminulé dekády klidně rádi čupnou za překážku a vůbec je netankuje, že jim vykukuje skoro celá hlava. Není taky problém zburcovat celou vojenskou základnu, postavit se s brokovnicí do dveří a jen jednoho po druhém odbouchávat přiběhnuvší stráže.
Kolik šroubků máš, tolikrát jsi survival
Kvůli akci zkrátka Atomfall nehrajte. A nehrajte ho, ani pokud chcete dobrý survival. Mechanismy craftingu jsou ve hře vyloženě špatné. Zbytečně vás omezuje výdrž, přitom vás hra často nutí bez možnosti rychlého cestování pobíhat přes celé regiony. Mapy sice nejsou velké, ale poslouchat co pár vteřin sprintu vyčerpané sípání není poňuchňáníčko pro uši.
Sbírání miliardy haraburdí, hadříků, sklenic, lepidla a já nevím, čeho všeho ještě, je vyloženě otravné. Hlavně proto, že sesbírané materiály nemáte na co použít. Crafting systém působí arbitrárně, zastarale a kvůli těm pár momentům, kdy si na hejno krys teda vyrobíte ten molotov, nebo si pro průchod radioaktivním prostředím zbastlíte antiradiační prášky, celý mechanismus neobstojí a raději bych se bez něj úplně obešel.
Atomfall jako by trpěl schizofrenií, protože na jednu stranu tady je výborné, neotřelé a nelineární vyprávění, které působí dojmem skoro takového postapokalyptického gamebooku s mysteriózním nádechem – že po vás někdo chce službičku výměnou za nukleární baterii, kterou nutně potřebujete, neznamená, že si ji prostě nemůžete vzít.
Na straně druhé pak ale akce a survival vypadají jako dodatečné myšlenky, které autoři na hru naroubovali proto, aby se mezi pobíháním mezi úkoly a přehrabováním v troskách taky něco dělo.
Hra minulé generace
Kopnu si ještě do vizuální a technické stránky. Estetika Atomfallu se mi hodně líbí a Rebellion trefil hřebíček na hlavičku krásným zpracováním postapo tématu bez toho, abychom koukali na ohrané pouště a pustiny. Krásně přesaturované barvy i typicky britská architektura kouzlí unikátní atmosféru, která je neokoukaná.
Nezastře to ale fakt, že hra je po téměř pěti letech od začátku současné konzolové generace stále mezigenerační. Graficky potom vypadá jako někdy ze začátku cyklu minulé generace konzolí... která byla před deseti lety. Studio by mělo na grafice her zabrat, protože stejnou výtku jsem měl i k nedávnému Sniper Elite: Resistance. Chtělo by to zkrátka další iteraci enginu, který Rebellion používají už od roku 1999! I přesto, kolik je ve hře NPC, působí svět podivně mrtvě a moc se mu nedaří vytvářet nějakou iluzi reaktivního prostředí.
Vyloženě ruší, když po vás jde celý jeden tábor vojáků, ale v sousedním ležení o padesát metrů dále si s vámi osádka dá klidně čaj o páté. A to není jediné vytržení z kontinuity. Stalo se mi taky, že se mi rozsypala posloupnost jednoho řetězce událostí, při kterém jsem si znepřátelil NPC – hra mi vyloženě napsala, že osoba XY mě chce mrtvého, ve skutečnosti ale neměla problém se mnou obchodovat a tlachat o světě.
Větvení voleb a nelinearita tak bude zřejmě náchylná k neotřelým postupům hrou, které můžou místy haprovat.
zdroj: Rebellion
Výsledkem je hra, která rozhodně není dokonalá, ale musím říct, že jsem se u ní navzdory všem problémům a neohrabanosti bavil. Příběh je dobře strukturovaný, fakt jsem měl pocit, že ze mě Atomfall nedělá hlupáka a na spoustu řešení situací a postupů jsem přišel výpočetní silou vlastního mozku. Dá se říct, že všechno tohle jsem si užil ostatním herním mechanismům navzdory.
Za mě je Atomfall první adept letošního roku, který spadá do té obšírné kategorie sedmičkových her, co ale stojí za vaši pozornost a při správné konstelaci hvězd a náladě si ji užijete více než kdejaký lépe hodnocený vysokoprofilový titul.
