Alpha Protocol - mega-recenze
8/10
zdroj: Archiv
Recenze

Alpha Protocol - mega-recenze

Datum vydání:
28. května 2010
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

8. 6. 2010 0:00 | autor: Redakce Games.cz |

Spojit stealth-akci se špionážní zápletkou a RPG prvky si jen tak někdo nedovolí. Výsledek je sice plný chyb, přesto nabízí chytlavou hratelnost i svobodu jednání.

Autor: Jiří Sládek
Publikováno: 8. června 2009
Verze: PC/angická/finální
Doba recenzování: 1 týden


Obrázek zdroj: Archiv Tohle tady už dlouho nebylo. Spojit stealth-akci se špionážní zápletkou a RPG prvky si jen tak někdo nedovolí. Ale autorům Neverwinter Nights 2 a Star Wars: KotOR 2 by se to mělo podařit, ne?

Máte rádi RPG, ale už jste malinko znudění zástupy rytířů a kostlivců či robotů a mimozemšťanů? Já se tedy občas takhle cítím. A špionážní RPG by mělo být tou pravou náplastí. Hlavní hrdina Michael Thorton v mnohém připomíná filmové agenty, které jejich vlastní organizace hodí přes palubu. Autoři namíchali poctivý mix z Bournova mýtu a Mission Impossible co se scénáře a atmosféry týče. A pro herní mechanismy pak sáhli po nápadech z Deus Ex, Metal Gear Solid či Splinter Cell. A přidali špetku Jamese Bonda.

Vyber si: špatně nebo ještě hůř
Po úvodním tutoriálu ve výcvikovém středisku se vrhnete do kolotoče misí v Saudské Arábii; a už tady vás čeká první zrada, první překvapení a pokud budete chtít, tak i první trochu nečekané a neortodoxní spojenectví. Hra nabízí obrovskou volnost, i když v trochu jiném stylu, než jsme u RPG žánru zvyklí. Nejde tu o obrovský otevřený svět, ale spíš o velkou volnost v mnoha rozhodnutích. Hodně často stojíte před otázkou, co je špatné a co dobré. Nebo spíš co je špatné a co ještě horší. Zabijete člověka, který je podezřelý, ale jeho vinou si stejně nejste jisti? Ohlásíte obchod se zbraněmi, nebo si radši převedete na konto část zisku? Zabijete teroristu nebo, se s ním radši spojíte, protože vám může být v budoucnu užitečný?

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Příběh je hodně zamotaný, ale drží vás přikované u počítače či konzole, protože se chcete podívat ještě o kousek dál, ještě zkusit jednu misi. Mě osobně trochu kontinuitu děje zbytečně narušovaly skoky v čase (velice brzy zjistíte, že valnou část hry vlastně „vyprávíte“ šéfovi jisté podivné organizace – víc ale prozrazovat nebudu), ale jde asi o otázku vkusu, než o objektivní nedostatek.

I mafián je přítel
Michael se proplétá bojovými akcemi, špionážními misemi, i důležitými rozhovory a každé rozhodnutí se dříve či později projeví alespoň v nějakém detailu. Když jsem třeba měl na výběr, zda popravím zdrogovaného hejska, který šéfuje ruské mafiánské organizaci, řekl jsem si, že feťáčka ušetřím. Kromě toho, že jsem se později v televizi doslechl, jak ho totálně vyjetého přivezli do nemocnice, odvděčil se mi později v jiné misi. To jsem totiž „lovil“ našeho společného nepřítele a když jsem se prostřílel jeho ochrankou, čekal mě krátký rozhovor s mojí kořistí. A pak boj s jeho tuhým osobním strážcem. Stačilo ovšem v rozhovoru zmínit mladého mafiána, načež ten se vynořil ze stínů a milého bodyguarda pěkně podříznul... Situací, které lze vyřešit mnoha způsoby, včetně nenásilných, je ve hře požehnaně.

Vaše řešení kromě jiného ovlivňuje i Michaelovu reputaci u důležitých postav. Taková obliba pak ovlivňuje různé rozhovory a ještě důležitější roli hraje u blízkých spojenců. Téměř na každé misi má totiž Michael „přítele na telefonu“: operátora, který mu díky miniaturní vysílačce může pomoct nebo poradit. A pokud je s vámi za dobře, také přidá různé bonusy, třeba větší výdrž nebo lepší nenápadný pohyb. Reputaci získáváte třeba vhodně voleným dialogem nebo souhlasem, naopak jí můžete ztratit drzostí nebo třeba zabíjením nevinných lidí při akci. Tedy, ne že by se vám pod ruku dostali běžní civilisté, ale třeba ochranka ambasády nemůže za to, že si zrovna s nějakým podrazákem chcete vyřídit účty...

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Děj hry je rozkouskován do jednotlivých misí, ale naštěstí to hře příliš neubírá na plynulosti. Mezi jednotlivými akcemi si Michael může odpočinout v jedné z mnoha skrýší. A nejen odpočinout. Můžete mrknout na telku, pročíst si maily – na některé z nich i odpovídáte, a to je zas prostor pro volbu, nebo třeba přes internet nakoupit zbraně a vybavení. Každopádně pobyt v takovém útočišti (stylově zařízeném podle dané oblasti) je potřebný a vesměs i docela zábavný, nejde jen o rutinní přípravu na další akci. A hlavně dotváří atmosféru dobrodružství tajného agenta.

Srdečné pozdravy z Ruska
I samotná volba misí nabízí trochu nelinearity. Obvykle si v jedné chvíli můžete volit z několika akcí v daném místě (Moskva, Řím, Taipei) a můžete „přebíhat“ i mezi těmihle lokacemi. Mise jsou samozřejmě hlavní náplní celé hry. Obvykle se odehrávají na poměrně malém prostoru: rezidence, ambasáda, železniční stanice, menší vojenská základna. Postup nebývá přísně lineární, ale obrovský otevřený prostor zkrátka nečekejte. Ale ono to ani nevadí, zvlášť pokud se plížíte ode zdi ke zdi. V misích bývají i nepovinné úkoly, vesměs nalezení nějaké konkrétní osoby nebo terminálu.

Není to Splinter Cell
Každopádně je obvykle na vás, zda se pustíte hurá stylem do kosení všeho co se hýbe (pak asi budete kamarádi s brokovnicí a granáty) anebo zkusíte postupovat potichu. K dispozici máte bojové umění, paralyzační granáty, i pistoli s tlumičem či uspávacími náboji, takže ani v takovém případě se nemusíte moc omezovat. Pokud ovšem čekáte propracované herní mechanismy jako ve specializovaných stealth hrách, musím vás trochu zklamat. Sice tady narazíte na kamery a alarmy a samozřejmě i na nepřátele hlídkující na všech možných místech, ale vše je trochu zjednodušené. Včetně umělé inteligence protivníků.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Přiblížit se k nepříteli totiž není zas tak moc těžké, a strážcům nebude ani divné, že jsou vypnuté kamery. A pokud začnou být podezřívaví, stačí se na chvíli někam zašít, a za chvíli ostražitost stráží poleví. Výjimkou je situace, kdy někdo zapne alarm: poplach ovšem stačí vypnout a máte zas klid. Nemůže vás proto ani překvapit, že třeba mrtvého strážce nemůžete naložit na záda a odklidit někam ostatním z očí nebo rozstřelit světla a docílit lepších podmínek pro nenápadný postup...

Vylom zámek, hackni počítač
Hardcore příznivci stealth akcí prostě nesmí čekat další dobrodružství Sama Fishera nebo vražedné avantýry plešouna s kódovým označením 47, ale ostatním to vadit nebude. Na herní mechanismy si prostě zvyknete a budete se skvěle bavit. Špionážní legrace si totiž užijete dost i tak. Budete se plížit temnými chodbami. Vypáčíte spoustu zámků, nahackujete bezpočet terminálů a přemostíte různé alarmy a elektronické zámky. Mimochodem, všechny tyhle tři činnosti jsou řešeny formou docela povedených miniher. A pokud dáváte přednost Rambo stylu, nic vám v něm nebrání: úkol prostě splníte hlasitěji a méně elegantněji, ale pro mnohé zábavněji.

Rozmanité vybavení
Jak mi připadají zjednodušené špionážní principy, chybí mi ve hře i nějaké skutečně špionážní vybavení. Třeba kabel pro nahlížení pod dveřmi, malé kamerky a podobně, prostě kousky známé třeba z již několikrát zmíněné série Splinter Cell, ale i jiných titulů. Na druhou stranu je Thortonův inventář bohatý převelice a pokud jste hračičkové, strávíte u nakupování a zkoušení výstroje a výzbroje dost času.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Na výběr je celá škála taktických obleků: některé jsou vhodné pro plížení, jiné vás lépe ochrání před střelbou protivníků, další na sobě zas mají víc úchytů na speciální vybavení. Vesty a taktické obleky navíc můžete vylepšit spoustou vychytávek, jako je třeba digitální maskování (na chvíli vás skryje před zraky nepřátel) nebo mnohem prozaičtější vyztužené chrániče na ruce, které zvýší sílu úderů v boji beze zbraně.

Co to je za zbraně?
Samozřejmě dojde i na zbraně. Můžete nést dvě (na výběr jsou čtyři typy: pistole, samopal, brokovnice, útočná puška), každá má navíc čtyři sloty na vylepšení. Tím myslím třeba lepší mířidla, tlumič, větší zásobník, odlehčenou pažbu a podobně. Zbraní i upgradů je ve hře požehnaně, ale dost mě štve, že nejde o reálné kousky. Střílet po nepřátelích zbraněmi značky Hamilton, Rittergruppen nebo Samael prostě není tak „opravdové“ jako použití osvědčených pistolí Glock, samopalů Heckler & Koch či brokovnic Benelli. Malá odbočka: při akcích se vám občas dostane do ruky i kulomet nebo odstřelovací puška, ale jen na pevně daných místech, nemůžete si je nést s sebou.

Kromě taktických obleků a zbraní můžete tahat taky různé granáty, EMP nálože, lékárničky a podobné legrace. Nechybí ani bondovské hračky, jako je generátor zvuku na odlákání stráží či hodně nerealistická speciální vysílačka na jedno použití, která vypne alarm. Navíc si můžete kupovat informace: o nepřátelích, o lokacích, kam se chystáte, o konkrétních misích... a občas si zaplatíte i nějakou tu pomoc, která třeba odláká čas hlídek z místa vaší příští mise. Hm, koukám, že jsem se o vybavení rozepsal možná více, než by bylo zdrávo, ale já mám tyhle detaily prostě moc rád. A v Alpha Protocol se s vybavením opravdu vyblbnete.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Zkušenost nade vše
Zatím to vypadá jako mix střílečky a stealth-akce, že? Ale Alpha Protocol je opravdu RPG. Za své kousky získáváte zkušenosti a když poskočíte na vyšší level, dostanete bodíky na vylepšení svých skillů. Jde třeba o plížení, ovládání čtyř typů zbraní, boj beze zbraně, výdrž, technickou dovednost... Zapomeňte na to, že si na konci hry užijete srandu se supermanem, který umí perfektně všechno. Musíte se specializovat a je jen na vás, jestli si vychováte třeba experta na plížení a tichý boj muže proti muži, nebo investujete spíš do ovládání všech možných typů zbraní či se spolehnete na technické hračičky. Je fajn, že zlepšování v určité oblasti nepřináší jen pasivní bonus, ale také dost nových aktivních schopností. Jmenujme třeba tichý běh, přesné zamíření, nebo „přetaktování“ vašich pomůcek, které krátkodobě zvýší jejich účinnost.

Tenhle systém je sám o sobě v pohodě, ale navíc se mi hodně líbí, že v Alpha Protocol se často zlepšujete tím, jak postupujete hrou, respektive v závislosti na tom, jak se kdy zachováte. Ušetříte šéfa záhadné tajné organizace? Fajn, dohodí vám slevu na některé zboží. Dáváte přednost plížení před střelbou? Hra vás časem odmění bonusem pro lepší tichý pohyb. A tak dále, a tak podobně: takových speciálních vylepšení budete mít na konci hry desítky. A když ji rozehrajete znovu a jinak, dosáhnete zas na jiné bonusy!

Chytlavá záležitost
Alpha Protocol není dokonalou hrou, ale skvěle odsýpá, skvěle se hraje. Zamrzí snad jen hodně rozkolísaná obtížnost běžných částí hry a soubojů s bossy. Párkrát se mi stalo, že jsem na konci delší mise zjistil, že hlavního šéfíka se svojí tichou pistolkou a špionážním vybavením prostě nedám. Zbývalo jen vrátit se na start mise a sáhnout po brokovnici a zásobě granátů a lékárniček. Většinu misí přitom na střední obtížnost zvládnete s trochou opatrnosti celkem v klidu. Ano, jsou tu nějaké výjimky, ale díky poměrně inteligentně nastaveným checkpointům (libovolně ukládat nemůžete) se žádná část hry nezvrhne ve frustrující opakování stále toho samého.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

V pavučině intrik, zrad a falešných informací se budete motat deset až dvacet hodin; hodně záleží na obtížnosti a hlavně na stylu, který zvolíte. Já zkoušel vždy najít nějakou elegantní cestičku a prohledával všechna zákoutí a terminály, takže jsem se přiblížil spíš k horní hranici, ale jestli čapnete samopal a brokovnici a poběžíte pořád rovně, za pár hodin můžete mít hotovo.

Technicky nic moc...
Grafika a technické zpracování vůbec je docela diskutabilní. Nemůžu říct, že grafika je vyloženě špatná, ale v některých scénách a momentech vypadá poměrně zastarale a až zbytečně jednoduše. Nemluvě o některých nedotažených animacích: docela dlouho jsem si zvykal, jak se Michael pohybuje v režimu plížení (tedy přikrčený). Na zdravého a fyzicky zdatného člověka v takovou chvíli fakt nevypadá – a že se ve hře nejspíš budete plížit dost často. Smutný je i fakt, že si autoři nijak nelámali hlavu s průstřelností materiálů. Tedy kromě skla.

AI nepřátel jsem už nakousl, ale chyby nenajdete jen ve chvíli, kdy vás hledají. Dost podivně – nebo spíš tupě – se chovají i při otevřených přestřelkách. Krytí za zdí stylem, že jim vyčuhuje koleno, do kterého je prostě „ustřílíte“, není bohužel výjimkou. Ve finále tak obvykle nemusíte nijak zvlášť sami využívat krytí, střelby naslepo nebo granátů, jelikož většina přestřelek je prostě celkem jednoduchá.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
další obrázky v galerii

... ale stejně mě to baví!
V závěru recenze jsem hru příliš nepochválil, co říkáte? Jenže tohle všechno jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem začal článek psát a hru hodnotit s odstupem. Jako hráče mě totiž Alpha Protocol chytnul a nad mnohými nedostatky jsem prostě jen mávnul rukou.

Zvětšit zdroj: Archiv Nejspíš je to chytlavým příběhem, neokoukaným žánrem (špionážních RPG opravdu moc není!), svobodou jednání a hodně dobrou hratelností. Pokud vám na těchto atributech také záleží především, budete se skvěle bavit. Jestli ale hledáte špičkovou střílečku nebo ultimátní stealth-akci, můžete být docela zklamaní, protože po technické stránce nejde o žádný klenot.

Stáhněte si: Videa, Trailery...

Související články: Dojmy z prezentace, Dojmy z E3, Preview, Novinky...

Jiří Sládek
autor je šéfeditorem portálu TN.cz



 
 

Verdikt:

Alpha Protocol má své chyby, hlavně technického rázu. I přes slabší grafiku a nedostatky v AI jde ale o hodně chytlavou a originální záležitost, která potěší hlavně příběhem, velmi častou možností volby a vychytaným spojením RPG principů s neotřelým špionážním žánrem.

Nejnovější články