Vývojářky, které mi na Gamescomu prezentovaly svou strategii Songs of Silence, ze mě měly radost. Jednak proto, že se jim na stánku zřejmě neukázalo mnoho žánrových nadšenců, a byl jsem tak první, kdo dokázal zvítězit v poslední bitvě dema. Jednak proto, že zjistily, odkud pocházím a že mým krajanem je člověk, jehož dílo je do velké míry inspirovalo.
Songs of Silence je vysloveně nádherná hra, což se týká jak portrétů jednotek a hrdinů, tak oddáleného pohledu na mapu a bitevní pole. A vypadá taky velmi unikátně. To proto, že místní fantasy estetika cíleně emuluje malby Alfonse Muchy (další semínka prý do mysli hlavní grafičky zasadil Gustav Klimt). Vím, krása je subjektivní, ale uznejte, že tohle prostě funguje.
Pod neodolatelným obalem se skrývá celkem klasická tahová strategie, v níž posouváte armády, dobýváte města a probíjíte se kampaní za hned dvě znepřátelené strany – lid světla, který působí jako celkem standardní feudální rytíři vrcholného středověku, a lid tmy, jejich věčné soky, kteří jsou trošilinku podivní zejména tím, že nemají oči. Ale jinými smysly se zvládnou orientovat celkem dobře, což se bude hodit, protože obě strany musí ruku v ruce spolupracovat proti tajemné postupující zkáze.
Nádherná, nezvyklá grafika, nicota pohlcující realitu, fantasy zasazení, příběhové zaměření, hra na tahy – člověk by skoro řekl, že se nám tady rodí taková další The Banner Saga. Jenže tak to úplně není, což si uvědomíte hned poté, co se dostanete do první bitvy. Ty tady totiž probíhají v reálném čase. A vy nad nimi nemáte úplně přímou kontrolu.
zdroj: Chimera Entertainment
Svoje muže a ženy rozestavíte do patřičné formace, ideálně s kvalifikovaným odhadem toho, co se stane, jakmile zazní pomyslný startovní výstřel. Když k němu dojde, soupeřící armády se samy pohnou a podle vlastní moudrosti začnou likvidovat jedna druhou. Vy tu melu následně můžete ovlivnit pomocí stále rostoucího arzenálu speciálních schopností – třeba nečekaně do týlu nepřítele vyvoláte rezervní jednotku nebo přikážete těžké jízdě, ať se vydá na zteč proti určitému nepříteli.
Tyhle schopnosti jsou omezené cooldownem, proto je správa bitev hodně založená na trpělivosti a pečlivém načasování. Poznat ten správný moment, kdy šlápnout na plyn a pokusit se prorazit skrz cizí frontovou linii, je docela kumšt a nemyslím si, že bych během hraní dema kápnul na vyloženě správnou strategii. I tu poslední bitvu, kterou jsem vyhrál do té doby jako jediný, jsem vlastně vyřešil už dopředu tím, že jsem mazaně zkombinoval dvě poškozené armády v jednu silnou a efektivní (ne, taky nechápu, proč to nikoho jiného nenapadlo).
Songs of Silence toho opravdu hodně podřizují uměleckému dojmu, a to až do takové míry, že uživatelské rozhraní je naprosto minimalistické. Na bitvy se tak opravdu pěkně kouká, ale taktickému rozhodování trošku hází klacky pod nohy fakt, že vaše jednotky vám přehledně neukážou, kolik jim zbývá životů nebo morálky – musíte to prostě tak nějak sami odhadnout z toho, jak se bitva vyvíjí. Když se střetnou dvě armády s maximálně plným stavem, výsledná situace umí být dost chaotická.
Důraz na vnější efekt ale přináší i spoustu fakticky dobrých věcí. Například design postav je výborný – okouzlila mě hlavní hrdinka lidu světla, která nenosí odhalující brnění s obřím výstřihem, případně kyrysem vytvarovaným do dvou obrovských ocelových ňader, ale střídmou, realistickou zbroj, a ještě si u toho pokuřuje fajfku.
zdroj:
Foto: Chimera Entertainment
No a je tu celá rasa divných zmutovaných kytek, které z nějakého důvodu imitují lidské chování, ale s mrazivou nedokonalostí – u pasu jim visí meč, který sebraly nešťastné oběti, ale stejně se na vás vrhnou svými pařáty, protože nedokážou používat nástroje. Docela nepříjemné pampelišky.
Abych to shrnul, Songs of Silence je moc pěkná hra a moc pěkně se mi hrála. Nebude to určitě strategie pro ty z vás, kteří vyhledávají hardcore přemýšlivé zážitky, ale ne každá hra podobného ražení vás nutně musí utopit v číslech a statistikách. A já v místním světě prostě chci strávit nějaký čas.
