O karetní legendě Magic: The Gathering, respektive v současnosti populární digitální variantě Magic: The Gathering Arena, často píšu v negativním světle, ačkoliv si její hraní obecně vzato užívám. Děje se tak proto, že její autoři mívají v posledních letech tendenci rozbíjet dokonale vybroušené mechanismy příliš silnými novými kartami, které působí, jako kdyby je nikdy nikdo neotestoval. A čím dál častěji dochází k věci dříve nevídané – banování těch karet, které celé hráčské komunitě kazí zážitek.
Jednu chvíli to vypadalo, že se moje dojmy z hraní nové edice, seversky zaměřeného Kaldheimu, budou nést v podobném duchu. Že nezbyde čas na chválu krásně zpracované estetiky vikinského království, kde se mezi sebou perou otrlí trpaslíci, nemrtvé hordy, nesmiřitelní Vikingové a sem tam nějaký ten ohnivý drak, protože budu místo toho muset kritizovat lajdácké vývojáře, kteří to zase pokazili.
Pak se ukázalo, že úvodní reakce komunity byla příliš hysterická. A že Kaldheim bude navzdory prvnímu dojmu jednou z edic, na které se bude v budoucnu vzpomínat v dobrém a bez větších kontroverzí.
Ďábelské triky
Počáteční, dnes už víme, že tak trochu zbytečná bouře se strhla kvůli nové kartě s názvem Tibalt’s Trickery. Tu by za nesmírně podivnou považoval i ten nejostřílenější veterán Magiců, protože se jedná o červený counterspell – rušidlo zaklínadel, které se obvykle vyskytuje jen v modré barvě. Jeho efekt zároveň způsobuje, že majitel zrušeného kouzla lízá karty ze své knihovny tak dlouho, dokud nenarazí na jinou kartu, která není land, a tu bez placení vyloží na bojiště.
„Co to je za blbost?“ říkáte si možná. „Je přece příliš riskantní soupeři zrušit kouzlo a pak doufat, že na bojiště nevyloží něco ještě mnohem silnějšího.“ A pokud si to říkáte, máte samozřejmě pravdu. Jenže chytré stavitele balíčků napadlo, že by vlastně mohla být legrace, kdyby si balíček nacpali supersilnými kartami, Tibaltem... a k tomu několika kartami zadarmo. A kdyby si následně sami zrušili svoje vlastní levné kouzlo a ve druhém kole dostali na bojiště obludu, která by se normálně měla objevit třeba až v kole sedmém.
Jakmile se přišlo na to, že s podobným balíčkem docela často donutíte soupeře vzdát zápas ve druhém kole, protože na vašeho supersilného planeswalkera takhle brzo zkrátka nemá odpověď, začali Tibalta hrát samozřejmě všichni. Arena navíc člověka odměňuje za počet denních i týdenních výher, takže lákadlo vítězství v prvních 30 sekundách bylo o to magnetičtější.
Váš balíček nemá plán B. Kromě úvodního triku vůbec nic jiného neumí.
Na fórech jako Reddit začali samozřejmě všichni volat, že je potřeba kartu okamžitě zabanovat, že tohle je přeci nepřijatelné – a do jisté míry měli pravdu, protože prohrát ve druhém kole, aniž byste s tím měli šanci cokoliv udělat, je skutečně frustrující zážitek. Z větší části pravdu ovšem neměli, protože netrvalo dlouho a vyšlo najevo, že ono smrtící kombo vlastně není zase tak smrtící.
Základní problém je, že se toho může až moc pokazit. Soupeř může mít na ruce svůj vlastní levný counterspell. Může vám prohledat ruku a zahodit jeden z komponentů, které na kombo nutně potřebujete. Ony komponenty vám vůbec nemusí přijít. Můžete omylem trefit jiné kouzlo za nula místo drahé bomby. A i když se všechno povede, i když na stůl vyložíte Ugina, může se úplně klidně stát, že soupeř má v ruce obyčejné, standardní zabíjení, kterým se ho zbaví. Vy jste v tu chvíli nahraní, protože váš balíček nemá plán B. Kromě úvodního triku vůbec nic jiného neumí.
Výsledkem je, že jsem Tibalta nepotkal už bůhvíkolik dní. V metě se ustálily jiné balíčky, možná s ne tak působivými efekty, ale stabilnější, spolehlivější. A je to v současnosti meta, která je nesmírně zajímavá. Střídají se tu typicky kontrolní balíčky, které se spoléhají na Emergent Ultimatum, agresivní bílé hordy, co vás chtějí umlátit pomocí Maul of the Skyclaves, samozřejmě nezmizeli nesmírně otravní černomodří Rogues, kteří ale aspoň konečně mají solidní konkurenci v podobě jiných decků.
Meta teď zkrátka působí otevřeně, nevyřešeně, což je maximum, v něž může člověk po uvedení nové edice doufat. Může mi být líto, že se mi zase nepodaří postavit kompetitivní elfský balíček, můžu se rozčilovat, že červené aggro se nachází ve stavu umělého spánku a že už nefungují moje milované Shrines, ale objektivně vzato není vývojářům moc co vytknout.
Limitované štěstí
To mimochodem platí i o draftu, který je příjemně nepředvídatelný díky jednomu staronovému přídavku – sněžné maně. Některým kartám se moc líbí, když za ně zaplatíte sněžným landem, jenže v draftu si sněžné landy musíte vybrat takovým způsobem, jakým si vybíráte ostatní karty. Hra vám jich na rozdíl od ostatních Basiců nenadělí nekonečno.
Tím vznikají skutečně zajímavá dilemata. Musíte dobře zvážit, zda skutečně potřebujete další průměrnou příšeru za tři many, když byste místo toho mohli mít sněžný land, který vám potenciálně pomůže aktivovat naprosto zničující schopnosti jako v případě Icebind Pillar.
Kaldheim navíc nespoléhá na primitivní tribální synergie, u nichž byste si řekli: „Aha, v prvním balíčku jsem si otevřel skvělého zeleného elfa, co posiluje ostatní elfy, tak to už budu brát jenom špičaté uši!“ Takový způsob přemýšlení většinou nedopadne dobře, protože zástupců jednotlivých druhů je příliš málo, i když je, pravda, můžete doplnit Changelingy. Většina vašich draftových balíčků se tak bude spoléhat na několik různých vágně propojených kombinací, a teprve pokud najdete tu správnou synergii mezi těmito skupinami, můžete pomýšlet na vysněných sedm vítězství.
V současném draftu se tedy dá hrát agresivně, dá se hrát kontrolně, můžete vyhrát díky levnému davu, díky létajícím příšerám, díky zabíjecím kouzlům, díky překvapivě skvělému vybavení v nižší raritě Uncommon, například červenému Dwarven Hammer. Opět tu existuje dostatečná variabilita, a i když jsou některé barvy k úspěšnému draftování způsobilejší než jiné, rozhodně nemám tak extrémní pocit nevyváženosti, jako když mě edice Theros: Beyond Death v podstatě nutila hrát černou nebo zelenou.
Hrajte s námi
Kaldheim se zkrátka povedl, i když to tak na první pohled skutečně nevypadalo. A i když jsem vždycky po vydání nové edice jako na trní, co zase autoři nevychytali, a díky katastrofám jako Oko nebo Uro se to jen tak nezmění, tentokrát nemám nejmenší problém novou edici srdečně doporučit. Zvlášť pokud ještě nemáte plné zuby severské mytologie.
