Zrod nebezpečí na Východě jsem zažil z pozice nuzného Sasa, který se snaží urvat kus štěstíčka v Evropě rozervané na cucky mocenskými změnami a stěhováním národů. Nuzný jsem byl proto, že demoverze má omezení na čtyřicet tahů, což znamená deset let, a jak asi sami uznáte, za takovou dobu nevybudujete ani obrovskou říši, ani elitní jednotky. Ale když si vybavím situaci v desátém roce, nejsem si jistý, jestli bych za další dekádu vůbec nějakou říši měl. Znáte to – občanská válka, Frankové, Piktové, lidi nespokojení, rodina nespokojená...
Právě na rodinu a vnitřní politiku klade Total War: Attila extra důraz. Hra po vás chce neustále dosazovat guvernéry, řešit sňatky, odhalovat intriky a hlídat vliv vládce, aby mu nějaký guvernér nebo generál nepřerostl přes hlavu. Když jsem třeba už počtvrté odklikával upozornění, že někdo chce zabít mého vůdce, byl jsem touto hláškou krajně otrávený. Opakuje se příliš často a zdánlivě bez viditelných změn v návaznosti na mou volbu, jak jsem si myslel.
Když jsem ale naštvaně odpověděl, ať tuhle zprávu mí poradci ignorují, už o kolo později ležel můj nejlepší generál a pravá ruka, která dobývala Británii, na márách. Prý to byl on, kdo mě chtěl zabít. Namísto toho, abych ho uplatil, jsem prý nechal jednat své blízké, kteří ho na poslední chvíli zapíchli. Ne, že by to byla taková škoda vzhledem k hordě Piktů, která za rok smetla celou mou britskou državu, ale člověk si musí dávat pozor, jak s podobnými hrozbami zachází.
I kdyby ale bylo všechno nakrásně v pořádku mezi nobilitou, lidé mají tendenci se mnohem více bouřit a udržet je šťastné je skoro nemožné. Uznávám, nemusel jsem Anglům popravit zbytek armády a následně zakázat uctívání čehokoliv jiného než svých germánských božstev, ale pozdě plakat nad rozlitou krví.
Potěšující (pro masochisty) je, že když už povstanou v nějaké provincii rebelové, jejich armádu netvoří nějací nuzáci, které musíte rok nahánět po mapě. Kdepak. Jen jsem se choulil za hradbami a sledoval obří voj, který na tom byl stejně dobře jako má hlavní armáda, jak si kráčí kolem a prstíčkem ukazoval „na Franky jděte, na Franky.“ A oni ne, oni se nalodí, přeplují moře a začnou drancovat Pikty. Na chvíli tady moji Saští separatisté založili vlastní stát, načež je zalila piktská horda, která, když už byla v pohybu, vzala jedním šmahem i moje državy. A než stihla zmasakrovat Brity (mix galské a římské kultury), tak demoverze skončila. Ach jo.
zdroj: Vlastní
Ve spojení s Pikty mě ale nepotěšila jedna věc a doufám, že jde jen o záležitost dema, které vychází z rozpracované bety. Ačkoliv se národy krom speciálních bonusů liší i některými jednotkami, zrovna v řadách Piktů se nelogicky vyskytovali i bojovníci, které člověk normálně zahlédne u germánských národů. Na druhou stranu však bylo zjevné, že demo pochází z verze, ve které zatím není dodělaná řada dalších prvků, ať už technických (textury terénu na taktické mapě byly občas doslova rozpité), nebo systémových (opakující se nesmyslné hlášky o změnách v rozložení sil). Přítomnost jednotek jednoho národa v řadách národa druhého tak zřejmě patří mezi nedodělky, které tvůrci před vydáním odstraní.
Právě kvůli nedodělání národů byly hratelné jen čtyři - za každý „typ“ národa jeden. Potomky Říma zastupovali jen budoucí Byzantinci a barbary zase Sasové, což mě de facto nutilo expandovat do Skandinávie nebo Anglie. Půda v Evropě totiž byla moc horká a minimálně Frankové a Langobardi dost silní. Z migrujících národů byli v demoverzi k dispozici jen Ostrogóti, ale v plné hře se odemknou třeba Vizigóti či křesťanští Alani, které vytlačují Hunové. Samozřejmě nesmí v plné hře chybět v demoverzi nehratelní Hunové a perští Sásánovci.
Právě migrující národy by měla podpořit nová herní mechanika v podobě vytváření hord, které se někde na chvíli usadí, rozloží stany a po chvíli zase táhnou z dočasného města dál. Navíc jde nově města vypalovat do základu. Na jejich místě zůstane jen smutná šedivá ikonka, která připomíná, že tu kdysi mohlo stát město. Znovuosídlení je totiž pekelně drahé, a pokud nemáte naditou pokladnici, příliš se nevyplatí. Vypalovat města tak má smysl. Proč nechávat protivníkovi oporu, když potáhnete dál, nebo víte, že město neudržíte a jen jste si chtěli nakrást? Hoř ohýnku, plápolej, římskou sílu udolej.
Přesto Total War: Attila (alespoň dle dema) klade velký důraz na správu říše a rodiny, stejně všichni skončíme u taktických tahů s jednotkami v realtime módu, který působí tradičně. Jakmile má jedna strana početní převahu, protivník (pokud nejde o elitní jednotky jako třeba u Říma) nemá moc šancí. Na začátku tak moji saští nájezdníci hrubě podcenili Angly a zjistili, že staré moudro „strategie na hov*o, když nepřátel nerovno“ pořád platí. Navíc jsem spoléhal na severské žoldnéře, kteří sice měli skvělou výbavu, ale jakmile šla křídla do kytek, řekli si, že tu přece nechcípnou.
Celá situace ale hezky symbolizuje přeměnu válečnictví v této době, což může být jeden z hlavních trumfů Attily. Ostatně s něčím podobným zabodovali tvůrci už v datadisku Barbarian Invasion pro první Rome. Nákladná elitní pěchota už není zárukou vítězství, laciná a efektivní jízda se dlouhodobě může zužitkovat lépe a národy, které mají skvělou pěchotu, se navíc potýkají se spoustou vnitřních problémů kvůli rozloze. Nejprve tedy Anglové a posléze i nešťastní Římané, držící jednu britskou provincii, poznali sílu saských koní.
Původně jsem tedy chtěl aplikovat strategii kovadliny (pěchotní hradba) a kladiva (jízda ničí bojující pěchotu), ale vzhledem k tomu, že moji pěšáci by ještě pár let byli na podprůměrné úrovni, řekl jsem si, že o co je menší kovadlina, o to větší musí být kladivo. Jen si nejsem moc jistý, jak bude podobná strategie fungovat v boji s národy, které mají opravdu dobrou jízdu...
Vlastně jsem sám překvapený, jak mě demoverze Total War: Attila bavila. Nejsem si sice úplně jistý, že vnitřní politika sehraje takovou roli, jak si Creative Assembly slibují, ale dostatečně to vynahrazuje potenciál opravdu rozdílných typů armád. Navíc jsem musel udržovat v chodu jen své malé saské království, ale když máte pod správou celou Západořímskou říši v posledním tažení, je to jiná káva (pomalu si připravujte antidepresiva). Pořád někdo intrikuje, barbaři odkusují části říše, nejsou peníze, obyvatelstvo se bouří, tady odtrhne Británie, táhle zase kus Afriky... No a pak přijde zpráva, že se narodil Attila, a vy víte, že když nezavedete pořádné změny, zazvoní umíráček. Vlastně počkat, to není umíráček! To jen zvoní Ostrogóti, že by zašli na "přátelskou" návštěvu. Holt, zlaté Sasko...
