Co bych zapíral – jsem herní snob. Když mě hra hned v prvních minutách nezaujme působivou grafikou (lhostejno, zda jde o technické pozlátko, nebo okouzlující stylizaci) a optimálním fungováním, máme problém. Her je totiž tolik, že je můžeme přehazovat vidlemi, přístup k nim je snazší než kdy dřív a obhájit trávení času u těch průměrných je čím dál obtížnější. Z toho důvodu se, samozřejmě s výjimkou pracovních povinností, zpravidla vyhýbám předběžným přístupům a vyčkávám, než bude finální produkt definitivně dopečen, pocukrován a ve verzi, za kterou si vývojáři skutečně stojí, pečlivě naservírován.

Počkejte, já vím!

Když už jsme u těch přiznání, předchozí odstavec je také hlavní příčinou, proč jsem se v ještě relativně nedávné minulosti stavěl k žánru survivalů s mírným despektem nebo spíše nedůvěrou. Vnímal jsem je jako množinu budgetových pokusů nepříliš zkušených týmů, polorozbité projekty, které jsou navěky odsouzeny setrvat v early accessu na Steamu, kde se budou fanoušci donekonečna dožadovat opravy toho či onoho palčivého problému.  

Dojmy z hraní

Valheim mě odmítá pustit, pekelnému trýznění navzdory

Ještě než rozdurdění žánroví příznivci začnou sepisovat hořký komentář obviňující mě z ignorantství, zastavím vás – já vím. Vytrestal a poučil jsem se sám, když jsem před dvěma lety po mírně výsměšné tirádě na téma „Valheim je divná hra pro chudé lidi“ sám utratil 12 eur za tehdy čerstvě vydané vikinské dobrodružství, abych v něm následně utopil odporné množství času navzdory často kostrbatým herním mechanismům a grafice, kterou by na první pohled asi jen málokdo označil za půvabnou. Jsem této zkušenosti vděčný, protože mi měrou vrchovatou ukázala, v čem konkrétně tkví kouzlo přežívacích simulátorů. Valheim jsem po zabití kostěného (tehdy) posledního bosse odložil a asi se k němu už nevrátím. Je zase jaro, o dva roky později, a já mám novou survivalovou lásku. 

K Sons of the Forest jsem (cíleně) přistupoval jako nepopsaný list. První díl jsem nehrál, ten druhý mě už od svého oznámení na The Game Awards 2019 zaujal mixem krásně zpracované přírody a divných mutantů, kterým v prvním traileru kralovala tříruká a třínohá baletka. Zapůjčil jsem si z redakce výkonný stroj osazený RTX 4080 a záhy seděl ve vrtulníku, který mě spolu s několika dalšími kolegy v military mundůrech přenášel nad záhadným ostrovem. Let se ale přirozeně trochu zvrtnul a záhy už jsem se povaloval na sluncem zalité pláži mezi několika rozházenými bednami s proviantem a s pořádně zamotanou hlavou. 

Kousek opodál se ještě povaluje kolega Kelvin, který bohužel vlivem nárazu přišel o sluch a řeč, takže je s ním možno komunikovat jen skrz notýsek s jasně danými příkazy. O tom bude ale řeč až později, první kroky samozřejmě vedou k průzkumu bezprostředního okolí, posbírání těch pár kousků vybavení, které mi zbyly a vůbec zjištění, jak se Sons of the Forest hrají. 

První krůčky

Úplným základem všeho je tlumok, ve kterém budete postupně shromažďovat veškeré své jmění. V případě potřeby jej můžete rozložit na zem, abyste si vybrali, co zrovna potřebujete, případně abyste skrz jednoduchý systém vyrobili nové předměty.

Na samém začátku toho věru mnoho nemáte, kromě malé sekerky a nože začínáte jen s digitální mapou schopnou sledovat GPS vysílače a také s příručkou, která vás může naučit stavět základní struktury. Mimo sbaleného tlumoku máte také batoh, který slouží k rychlému přístupu k několika zvoleným předmětům, zpravidla zbraním a léčivům. 

Galerie

Kousek od pláže se začíná rozkládat hustý jehličnatý porost, můj pohled ale padne na nedalekou jeskyni, která by třeba mohla skýtat nějakou zajímavou a do začátku nápomocnou kořist. Odsekávám pár planěk, kterými je z nějakého důvodu zabarikádovaná, a vydávám se do temných hlubin, vybaven pouze jiskrou elektrického zapalovače a tou malou sekyrkou. 

Ze tmy na mě vyletí hejno netopýrů, daleko větší starosti mi ale dělají podivné zvuky, které se ozývají z chodeb přede mnou. Brzy potkávám podivnou bledou bytost bez očí, která si mě zatím nevšimla. Léty vycvičený hráčský instinkt mě nutí urazit jí hlavu sekyrou, což se daří a já mohu pokračovat dál, uspokojen prvotním úspěchem. 

Okolo ležící mrtvoly považuji jen za způsob, jak trapně vyděsit vyjukané nováčky a už se vidím, jak s náručí plnou pokladů vítězoslavně opouštím temné hlubiny. Náhle se ovšem zpoza krápníku vynoří bytost z nočních můr. Hlavu postrádá úplně a proláklinu táhnoucí se přes celý trup, lemují, pane bože, jsou to... prsty? 

zdroj: Newnight

Nevěřím, že by mi autoři hned takhle zkraje připravili nepřekonatelnou výzvu, a tak máchám sekyrkou s jasným cílem odeslat toto monstrum zpět do horoucích pekel. Prstový zmetek je ale nejen mrštný, nýbrž i poměrně silný, a tak se asi dvakrát ožene a už se válím na zemi v bezvědomí. Probouzím se v jakémsi slizkém vaku, vzpomínám na Vetřelce a rychle popadám své věci, abych co nejdřív vymajznul z nyní již zapovězené jeskyně.

Cenná zkušenost měla brilantní dopad na to, jak jsem se na ostrově okamžitě začal cítit. Není tu bezpečno. Děje se tu něco divného. Tenhle jediný malý úvodní zážitek zapříčinil, že jsem se v dalších desítkách minut neustále otáčel a po očku sledoval, zda se z jeskyně nederou její bezbožní obyvatelé. 

Noc je královna strachu

Venku se už smrákalo, na budování komplexnějšího obydlí není čas, a tak jen z celty a klacku stavím velmi provizorní přístřešek, ve kterém je možné uložit hru a vyspat se. Po zbytek noci se naštěstí nic dalšího nepřihodilo. 

Ráno si dodávám odvahy a vyrážím do lesa na obhlídku. V první řadě musím okamžitě ocenit, jak Sons of the Forest vypadají. Příroda je zpracována naprosto čarokrásně: Pokud máte železo na to, abyste mohli úroveň grafiky napálit na maximum, čekají vás doslova hody. Lesy jsou bohaté, sluneční paprsky prosvěcují mezi větvemi stromů, textury jsou krásně detailní a hra světla a stínů dokonale podtrhuje atmosféru do té míry, že úplně cítíte teplo, které se vám na mýtinách opírá do zad. 

Když ale slunce zajde za obzor a na lesy padne tma, zmocní se nezkušeného hráče onen prehistorický strach vycházející ze zkušeností předků. Teď tu nemám být, mám se choulit v bezpečí u ohně, protože doslova za každým stromem může číhat nebezpečí. Vydávám se zpátky na pláž, která ve mně (s výjimkou té zpropadené jeskyně) budí falešný pocit bezpečí aspoň tím, že z jedné strany mě kryje moře, ze kterého snad nic přijít nemůže.

zdroj: Endnight Games

V tu chvíli mi na zátylku naskočí husí kůže. U potoka na kameni stojí mladá žena a zvědavě se na mě dívá. Setkání by to bylo daleko příjemnější, kdyby neměla o jednu ruku a nohu navíc a kdyby z ničeho nic beze slova nezačala tančit. Vydávám se k ní blíž, ale v ten okamžik ke mně vystrašeně vztáhne ruce a v mžiku uteče do mlází. Rozhoduji se ji nenásledovat a radši se vracím k provizornímu přístřešku s tím, že zítra si začnu budovat něco... stabilnějšího. 

Ráno mě probudí hlad a žízeň. Z klacků a izolepy vytvářím provizorní oštěpy a po několika zoufalých pokusech se mi daří ulovit malou srnu. Pitná voda je naštěstí nedaleko, a tak je o základní životní potřeby postaráno.

Je třeba zmínit, že na základní obtížnost nejsou Sons of the Forest nikterak náročnou hrou. Hlad, žízeň a únava nejsou smrtící, ovlivňují jen maximální hodnotu staminy, tedy energie potřebné k různým fyzickým aktivitám. Příznivci větších výzev ovšem mají v nastavení docela slušné možnosti úprav směřujících k daleko více hardcore zážitku. 

Stavek Bořitel

Posilněn pečeným masem a vodou se chápu sekery a porážím obří borovici u pláže. Obdivuji přitom hezké realistické záseky do kmene stromu, každý úder je jasně patrný a můžete díky tomu dobře ovlivnit, kam strom následně spadne (ideálně ne na vás). Protože si věřím víc než Arnold v Komandu, beru na rameno hned dvě (!) klády a nesu je na místo svého budoucího prvního obydlí. Aby se Kelvin jen tak nepoflakoval kolem, dávám mu jednoduchý příkaz, aby nosil klády, což dělá velmi spolehlivě. 

Stavění v Sons of the Forest je velmi intuitivní, okamžitě pochopitelné a snadné, přitom je velmi komplexní a s pílí a dostatkem času můžete budovat extrémně propracované budovy, provazové mosty, stromová obydlí a prakticky cokoli, co se vám zamane. Základní příručka vám ukáže, jak se pokládá podlaha, jak na obvodové zdi nebo na schody, případně můžete využít druhého režimu stavění, kde si vyberete přímo konkrétní strukturu, jejíž „model“ umístíte na kýžené místo a pak už k ní jen nosíte potřebné materiály. 

Novinky

Pracuje se na české lokalizaci The Ascent a Car Mechanic Simulator 2021. The Forest je hotový

V tuto chvíli můžete ke stavění používat jen dřevo, kameny se ale hodí na zpevňování některých prvků, jako jsou třeba zátarasy ze špičatých klacků. Ty rozhodně přijdou vhod, protože mutanti nejsou tím jediným, s čím si na ostrově musíte dělat starosti. 

Při stavění domku jsem si všiml, že mě z lesa pozoruje několik párů očí. Divoce pomalovaní domorodci si zatím udržují bezpečnou vzdálenost a nijak se nesnaží mi v mém konání bránit, naopak přede mnou prchají do korun stromů. Mám ale nepříjemný dojem, že jim neutrální pozorování nevydrží příliš dlouho. Přesvědčují mě o tom především dvě mrtvoly nabodnuté na kůly, které zdobí pobřeží nedaleko mého staveniště. 

Domeček stojí, střecha je položena, provizorní postel a ohniště jsou připraveny a z klacků jsem ještě zbudoval zásobníky na stavební materiál, které už Kelvin poctivě zaplňuje. Na pláži jsem dokonce ulovil želvu, z jejího krunýře se dá vytvořit chytač na dešťovou vodu. U chatky stojí sušák na maso, protože syrové i vařené se může rychle zkazit, ale sušená ryba nebo zvěřina vydrží dlouho. 

S pocitem, že na ostrově začínám zanechávat hlubší otisk, a z toho vyplývající posílenou odvahou a sebevědomím, vytahuju mapu a dívám se na několik bodů zájmu, které bych si rozhodně neměl nechat ujít. Všechny jsou ode mě poměrně daleko a znovu si ovědomuji vágní obavu, kterou mi přináší opouštění známého prostředí. V tomhle ohledu fungují Sons of the Forest v prvních hodinách skutečně na jedničku.  

Stále silnější

Vydávám se za zelenou značkou na mapě a brzy objevuji bunkr, ve kterém se nachází kromě jiného nečekaně high tech vybavení i 3D tiskárna. Skvělé, s nalezenou pryskyřicí si mohu vytisknout třeba čutoru na vodu, šípy do provizorního luku nebo speciální masku, s níž by mě lidojedi měli nechat na pokoji, i když se budu procházet po jejich táborech. Podobných bunkrů časem nacházím víc a postupně skrz drobné útržky z poznámek a vytištěných emailů klíčuji příběh ostrova.  

Během svého průzkumu postupně získávám lepší a lepší vybavení. Místo zapalovače už si můžu svítit normální baterkou, malou sekyrku vystřídala pořádná hasičská sekera a opatrným průzkumem jeskyní se dostávám k potápěčské výstroji, vystřelovacímu háku a hlavně k lopatě, která mi umožňuje z opuštěného hrobu vytáhnout brokovnici. 

Galerie

Bohužel musím připustit, že jsem onen nevyřčený pakt s domorodci o vzájemném neútočení nakonec jako první porušil já. Narazil jsem totiž na rozsáhlejší tábor plný beden s potenciálně lákavou kořistí a s toulcem plným šípů spáchal genocidu na jeho obyvatelích. Nijak zvlášť mě to netrápilo, a to ani poté, co jsem zjistil, že jsem zjevně omylem sebral useknutou nohu jednoho nešťastníka a ta mi teď hnije v tlumoku. Záhy se ale mělo ukázat, že si domorodci tohle chování rozhodně nenechají líbit. 

Přišli za soumraku. Na okraji lesa se objevila ozbrojená skupinka a kromě běžných střízlíků ji doprovázel i viditelně silnější masorád s pořádným kyjem. Luk a šípy mi naštěstí pomohly se s celou situací poměrně snadno vypořádat, jeden zmetek ale dokonce vkročil ke mně do chaloupky a začal bortit její zdi. 

Tak to ne, holenku, řekl jsem si a mocným úderem oddělil jeho hlavu od těla. Abych ukázal, že můj domov je mi svatý, napíchl jsem ji na klacek a postavil po směru vstupu do lesa, abych případné další nájezdnické skupině ukázal, co ji čeká, když naruší hranici. Bylo mi ale jasné, že čas hájení skončil a je třeba začít pracovat na obranných mechanismech. 

Virginia

Stavba palisádové zdi s přitesanými vršky kolem celého obvodu pozemku byla časově náročná, měl jsem ale radost, že se mi teď mnohem hůř dostanou na kobylku. Obranné možnosti jsem ještě vylepšil dvěma strážními věžemi, které dokonale pokrývaly perimetr potenciálního útoku. 

Během budování obrany se stalo něco zvláštního. Vrátila se totiž ona třínohá a tříruká dívka a znovu mě zdálky pozorovala. Postupně se odvažovala přicházet čím dál blíž, až se jednou stalo, že přede mě stydlivě položila hrst borůvek. A pak listy aloe vera. A pak rybu. Už přede mnou přestala utíkat, a dokonce mi dovolila, abych její promáčené plavky vyměnil za o něco standardnější oděv, ačkoli jí z něj koukaly ony extra končetiny. 

Virginia, jak se dívka jmenuje, sice na rozdíl od Kelvina k práci ruku nepřiloží, čas od času ale přinese nějaký ten dárek a je schopná aspoň ukazováním upozorňovat na nebezpečí. Ten pocit nejistého strachu, který vás zachvátí, když Virginia s vyjeknutím ukáže do tmy, kde vy sami nic nevidíte, z toho by si měli autoři moderních hororů vzít nejlepší příklad. 

zdroj: endnightgames.com

Po jedné z náročnějších eskapád, kdy jsem se vydal na nedaleký, vlnami zmítaný raft, kam mě vedl další GPS signál, abych tu získal pistoli, ale zároveň se ocitl uprostřed hejna žraloků, už jsem měl skoro pocit, že mě ve hře nic moc nemůže překvapit. Jenže omyl. Jednou v noci mě probudil lomoz. Myslel jsem, že se na mě zase dobývají zoufalí lidojedi, plamen pochodně ale odhalil mnohem hrůznější tajemství. Do palisády mi svými bledými těly mlátila hned dvě „prstová“ monstra, zatímco se mi po dvorku prohánělo cosi jako obří housenka, ve skutečnosti ovšem dvě těla spojená nohami dohromady do jednoho patvaru, který se za pomoci odporných pohybů kutálel kolem a snažil se zničit mé skromné živobytí.  

Na řešení problému padlo pár nábojů z brokovnice, bylo ale jasné, že hra začíná přitvrzovat a na ostrově mě už nevítá vůbec, ale vůbec nikdo. Aby toho nebylo málo, jen jsem se nadál a přišla zima. Ano, v Sons of the Forest se střídají roční období, a zatímco jaro, léto a podzim jsou si poměrně podobné a liší se jen v dostupnosti některých surovin a zvířecí kořisti, zima je zlá. 

Zima přichází

V zimě zamrzne většina vodních ploch, a pokud jste s nimi počítali jako s přirozenou obranou, máte problém. Zmizí také většina zvěře, takže je dobré mít zásoby jídla, abyste nehladověli. Kromě toho je také třeba sehnat lepší oblečení odolné vůči mrazu a obecně se raději udržovat poblíž zdrojů tepla.

Opět platí, že na základní obtížnost nepůsobí mráz vyloženě fatální problém. Obecně by možná bylo třeba defaultní nastavení trochu upravit, protože se v něm mimo jiné třeba po každém načtení hry znovu zaplní VŠECHNY již prozkoumané bedny a kufry s proviantem. Díky tomu má člověk velmi záhy všeho potřebného až nad hlavu, zahazuje vzácné léčivo a ve druhé polovině hry má tolik munice, že už může využívat prakticky výhradně palné zbraně, což zážitku z přežívání poněkud ubírá na kráse. 

zdroj: Endnight Games

Zima je ale také půvabná, celý ostrov získá zcela jiný ráz, při kácení stromů na vás padá jemný poprašek, v závějích můžete sledovat stopy nepřátel a tak nějak se podvědomě těšíte na jaro, kdy zase bude o spoustu starostí méně.  

Naše přetahování s lidojedy čím dál víc narůstalo na intenzitě, jednou jsem se já vydal na trestnou výpravu, podruhé se oni rozhodli definitivně se mnou skoncovat. Jejich útoky byly čím dál častější, jejich výbava stále lepší a pomalu jsem si začal říkat, že jednou se misky vah převáží na jejich stranu a budu mít po legraci.  

V ten moment mi ovšem došlo, že mám jednu pistoli navíc a Virginia má zase navíc jednu ruku. Vyzbrojil jsem tedy nesmělou slečnu v naději, že by mi se šlamastykou mohla pomoci, a následně si za své rozhodnutí gratuloval. Při jednom zvlášť početném útoku se na mě už už vrhal kyjem ozbrojený obr, když se najednou ve výskoku skácel k zemi s dírou mezi očima. Ohlédl jsem se a za mnou stála Virginia se stále neměnným výrazem, ale také s pistolí, z jejíž hlavně se kouřilo. Tomu říkám emergentní hratelnost, takové zážitky si člověk z her chce odnášet! 

Lesa pán

Dny plynuly, záhy se začaly počítat v desítkách a já už po ostrově chodím se sebejistým úšklebkem. Mutanty stahuji z kůže a z jejich odporných těl si šiju ochranné oděvy, lidojedy porcuju na kusy katanou a občas jim jen tak z legrace ukážu, že i já umím konzumovat lidské maso. Stal jsem se snad největším monstrem na ostrově já? Je to možné, ale přežití v takovém prostředí není žádný med a účel světí prostředky. 

Galerie

Stromy už kácím motorovou pilou, a po posledním herním updatu dokonce můžu díky solárním panelům elektrifikovat své obydlí a užívat si svitu žárovek. Na ostrově se navíc objevily motorizované jednokolky, a tak se po jeho členitém terénu můžu pohybovat rychleji, ve stylu Karla Janečka. Jedinou nevýhodou je snad to, že náraz do každé malé překážky znamená epický držkopád.  

Dokonce už se mi povedlo i rozřešit celý příběh ostrova a čelil jsem možnosti tohle prokleté místo opustit. Zvolil jsem ale jinou cestu. Boj s démony totiž teprve začíná, takže zůstávám, abych jim dal co proto. 

Doslov

Na závěr rozsáhlých dojmů z hraní ještě celkové shrnutí. Sons of the Forest na mě v předběžném přístupu udělali skvělý dojem a strávil jsem s nimi mnoho hodin zábavy. Snad i proto tyhle dojmy přicházejí tak pozdě, protože pokaždé, když jsem zasedl k počítači, abych je napsal, neviditelná síla přitáhla můj kurzor k ikoně hry, abych v ní ztratil další hodiny. Tvůrci se o své dílo pravidelně starají, obsahové aktualizace mají jasně dané termíny a třeba zmiňované solární panely jsou doufám předzvěstí budoucích, ještě velkorysejších možností.

I v předběžném přístupu hra funguje prakticky bez problémů, nikdy mi nespadla a vyjma občas humorných glitchů v animacích jsem si při hraní neměl na co stěžovat, snad kromě občas problematické detekce objektů při stavění. Faktem je, že co do samotného obsahu je nyní ostrov poměrně pustý a většinu zábavy tvoří sandboxové stavění v kombinaci s občasnou akcí. Příběhová linie není nikterak dlouhá a komplexní, autoři do ní ale stále přidávají nové aspekty (například souboje s bossy), a tak uvidíme, jaký bude finální výsledek. Modely postav a interiéry bunkrů by si zasloužily ještě nějakou tu péči, ztvárnění přírody je ale oproti tomu dokonale čarokrásné. 

Galerie

Hra má na Steamu částečnou (čti zjevně automatizovanou a člověkem zřejmě needitovanou) českou lokalizaci, která ale může hráčům neznalým cizích jazyků pomoci.

Sám jsem hru testoval na sestavě s Intel Core i9-9900K, 32 GB RAM a RTX 4080 ve 4K při Ultra nastavení všeho v 60 FPS. Přirozeně jsem s výkonem neměl žádný problém s jedinou výjimkou, kterou tvořilo položení celty, jejíž realistická fyzika z nějakého důvodu výrazně snižuje framerate. To je ale skutečně jen drobná piha na kráse, kterou se snad do finální verze podaří vyladit.

Ze Sons of the Forest je zkrátka hra, ke které se na rozdíl od drtivé většiny jiných budu pravidelně vracet, zkoumat nové možnosti a zkoušet budovat ty krásné stavby, které vídáme ve videích na YouTube. Rozhodně doporučuju, abyste se do tohohle dobrodružství pustili taky.