Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Je mi jedenáct, léto právě začíná a já držím v ruce časopis Score s neuvěřitelnou, snad sedmnáctistránkovou a velmi orgastickou recenzí Diabla II. O pár dní později si přečtu poněkud střízlivější zhodnocení od Petra Bulíře v Levelu (nedal tomu tenkrát ani devítku!) a je mi to jasné. Tohle prostě musím hrát.
Jenže ouha, na domácím Pentiu 166 bych hru rozjel jen těžko, minimální konfigurace hovoří o Pentiu 200. A problém je na našem maloměstě s velmi omezenou pirátskou základnou hru vůbec sehnat. Naštěstí mi trn z paty vytrhává kamarád Michal se zánovním Celeronem 400 a 64 MB RAM. Společně procházíme pahorkatinou, pouští, džunglí i peklem za pomoci spolehlivého systému „já mlátím, ty mačkáš flašky“. Léto je v plném proudu a neumím si představit, že by mohlo být lepší.
Je to vždycky zvláštní, když se vrátí hra, ke které má člověk takhle niterný vztah. Pokaždé si kladu otázku, jestli se mi skutečně stýská po ní, nebo po vzpomínkách, které jsou na ni mimoděk navázány, na takový ten zeitgeist. Když jsem o rok později už na svém nadupaném Athlonu Thunderbird s GIGOVÝM PROCESOREM A 256 MB RAM hrál rozšíření Lord of Destruction, Dvojčata ještě stála, válka v Afghánistánu nebo Iráku byla věcí budoucnosti, stejně jako klimatická krize nebo absolutní rozklad společenských hodnot, který jsme tenkrát možná jen neviděli díky absenci internetu a sladké nevědomosti dětství. A co si budeme povídat, samotný Blizzard také už není onou univerzálně milovanou firmou, zejména v posledních týdnech.
Za dvě dekády se může bohužel změnit hodně, pozitivní ale je, že Diablo II se i ve svém remasteru Resurrected změnilo pramálo. Dostalo novou fasádu, oficiálně podporované rozlišení 800x600 (které přinesl až datadisk, do té doby jsme si museli vystačit s dnes neuvěřitelným 640x480) nakynulo na 4K a pekelný triumvirát Prvotních zel se dostal i na konzole. Jinak je ale pořád vše při starém, do té míry, že když se rozezní první tóny kytary v deštěm zkrápěném táboře Sesterstva nevidomého oka, projede vám nostalgická vlna až do morku kostí.
Aktuálně probíhající uzavřená multiplayerová beta pro předplatitele nabízí velmi štědrou porci obsahu. K dispozici jsou celé první dva akty hry, můžete tedy změřit své síly jak s vládkyní úzkosti Andariel ve sklepení démony zamořené katedrály, tak s pánem bolesti Durielem, který na vás čeká v předsálí hrobky obětavého Tal Rashy.
Na cestu se můžete vydat s téměř kompletním ansáblem dostupných hrdinů, bohužel zatím chybí populární nekromant a obratná vražedkyně, která soupisku doplnila v datadisku. Její kolega druid ale hratelný je, a tak si můžete spokojeně vychutnat vyvolávání zvířecích i rostlinných společníků, případně podobu vlkodlaka či medvědodlaka.
Já sáhl po čarodějce, a to ze zcela pragmatického důvodu: S ohledem na to, že největší devizou remaku (remasteru? rebuildu?) je inovované grafické zpracování, očekával jsem, že právě efekty kouzel dostanou punc novoty. Ostatně, hra umožňuje velmi snadno a přímo za běhu přepínat mezi starou a novou grafikou, a tak můžete změny pozorovat doslova v reálném čase.
Hru jsem si pořídil ve verzi pro PlayStation 5, a ačkoli můžete považovat hraní Diabla na gamepadu za absolutní herezi, musím říct, že jsem se svou volbou nadmíru spokojený. Třetí díl jsem koneckonců absolvoval opakovaně, napřed na PC, následně na PlayStationu 4 a nakonec na Switchi, kde jsem mu věnoval patrně nejvíce času, a ovládání na gamepadu mi přešlo do krve naprosto přirozeně.
V případě druhého dílu má své výhody, ale také nějaká ta úskalí, na něž se musíte připravit. Pozitivní stránkou věci je možnost namapovat si prakticky všechny pravidelně používané skilly na různá tlačítka a mít je neustále k dispozici, a tak lze solit firebally z dálky a těch pár nezbedů, kteří se dostanou příliš blízko, okamžitě opražit plamenným dechem. Při podržení levého triggeru se vám navíc zpřístupní sekundární set mapovatelných tlačítek, kam jsem si umístil například otevírání portálů do města nebo zvýrazňování všude se povalující kořisti.
Jemný kámen úrazu přichází ve správě inventáře, kde je analogovou páčkou ovládaný kurzor přeci jen poněkud nemotorný a celý proces je krkolomnější, než by musel být. Navzdory obavám jsem se s tím ale docela rychle naučil žít, sbírat skutečně jen věci, které mají nějaký význam, a bílým bezcenným haraburdím jsem se přestal zaobírat úplně.
S radostí kvituji, že jsem se v průběhu hraní setkal jen s minimem technických potíží nebo bugů.
Trochu mě zarazilo, že Diablo II: Resurrected na PlayStationu 5 nabízí dva módy zobrazení, Quality a Performance. Podobně jako v případě Demon's Souls nicméně považuji tuhle volbu za naprosto bezpředmětnou, protože jsem nedokázal mezi oběma nastaveními najít podstatný grafický rozdíl. Dvojnásobné a i v nejlítější holomajzně absolutně plynulé snímkování je ale jasnou volbou, po jejímž vyzkoušení už zkrátka není cesty zpět.
Jak jsem zmínil, můžete si hru kdykoli přepnout do takzvaného Legacy režimu a užít si původní grafiku v původním rozlišení. Na 65" obrazovce je čtvercový výřez s obrovskými pixely spíše legrační a hra je v kontrastu s moderní verzí podivně sekaná a neplynulá, kromě krátkých srovnávacích záběrů tak není důvod, abyste se do takového retro zážitku pouštěli. Zamrzelo mě jen, že Legacy nastavení nebere ohled na inventář, který stále uvidíte v inovované verzi s novými modely zbraní, zbroje a proviantu.
Inovované a prodloužené byly i legendární filmečky, můžete ale zůstat úplně v klidu. Blizzard naštěstí k celé záležitosti přistupoval velmi citlivě a moderní háv pořád ctí původní estetiku. To ostatně platí pro celý zbytek hry, není třeba se obávat, že by se autoři snažili o barevnější, méně vážné pojetí. Diablo II: Resurrected je pořád správně temné, tichem zaprášených kobek se čas od času ozve zamručení nemrtvého a až se ve druhém aktu pustíte do tunelů písečných brouků, v jejichž středu dlí baculatý Coldworm the Burrower, budete mít toho cachtání slizu a elektrizujících hovniválů plné zuby.
S radostí kvituji, že jsem se v průběhu hraní setkal jen s minimem technických potíží nebo bugů. Na začátku bety měl sice Blizzard typické problémy s přetížením serverů a padáním hry, po němž se nešlo přihlásit zpět, protože postava byla údajně stále aktivní v založené hře, už v sobotu ráno ale vše běželo tak, jak má. A kromě poněkud zpomaleného a prkenného chození po schodech, které si ale užijete prakticky výhradně v Arcane Sanctuary, nemám z pohledu herního zážitku co vytknout.
Není to tak dávno, co jsem kompletní Diablo II prošel (dokonce dvakrát za sebou), a tak mám zážitky pořád čerstvě v paměti a jeden by řekl, že onu pravidelnou dávku vycizelované hratelnosti nebudu zas na nějaký čas potřebovat. Pravdou ale je, že jakmile jsem se rozběhl po Blood Mooru, moje Kikina vyslala malým červeným pišišvorům a otravným dikobrazům v ústrety prvních pár ohnivých koulí a v opuštěném domku mi z noční košile na posteli vypadl první magický prsten, bylo kouzlo zpět v plné síle, a kdybych o víkendu neměl nějaké ty společenské povinnosti, seděl bych u hry od rána do večera.
To je vlastně ta nejlepší zpráva. Droga pořád funguje, touha získat další úroveň, odemknout nový skill a dropnout o něco lepší zbraň, se kterou budou potvory umírat ještě rychleji, je stejná jako před dvaceti lety. Diablo II: Resurrected podobně jako loňský remake Mafie skvěle poslouží těm, kteří by rádi poznali, o čem to ti kmetové skuhrají ve svých vzpomínkách. A pro ony kmety zas bude představovat důvod, proč se do tisíckrát propařené hry třeba ještě jednou vrátit.
Normálně si hry nepředobjednávám, žijeme v době, kdy nehrozí, že by se na mě při launchi nedostalo a díky milované práci se mi skutečně nestává, že bych neměl co hrát. Legrační je, že jsem za poslední rok udělal dvě výjimky, v obou případech tohle rozhodnutí opodstatnil předběžný přístup k hratelné ukázce a v obou případech jde o návrat herní legendy. Nelitoval jsem u Tony Hawk's Pro Skater 1+2, nelituji ani u Diabla II: Resurrected.
Naopak. Nemůžu se dočkat konce září, až tuhle hru v redakci rozjedeme všichni společně. Bude mi zas 11, svět bude v pořádku a největší starostí budou Šárčini kostlivci, pletoucí se nám pod nohy v úzkých cestičkách plujících vesmírnou prázdnotou...
