Po posledním díle seriálu The Last of Us, kde autoři přeci jen trochu víc přitlačili na akci a dopřáli divákům pohled na početné hejno nakažených v čele s otylým bloaterem, se šestá epizoda seriálové adaptace vrací do klidnější, konverzační polohy, která jí dle mého názoru sluší nejlépe. Výsledkem je vynikající hodina televizní zábavy s dalším náporem na emoce, ve které tentokrát konečně po nějaké době hraje prim Pedro Pascal.
Pascalův Joel byl v posledních několika epizodách poněkud upozaděn ve prospěch jiných postav, v šestém díle se ale vrací s plnou silou. Navíc své roli dodává daleko větší porci sympatií, než jakou vzbuzoval videoherní předobraz, a to navzdory tomu, že se tentokrát opět probírá Joelova temná minulost.
Přechod do zimního období spolu s tříměsíčním časovým skokem hned zpočátku herní fanoušky zarazí, protože ho mají spojený s dramatickými událostmi, na které v seriálu ještě nedošlo. Joel s Ellie se konečně dostali do vytouženého Wyomingu a po krátkém intermezzu se sympatickými starousedlíky se objevují ve známých herních kulisách, které jsou ale signifikantní až pro druhý díl.
Právě šťastné setkání s bratrem a následné velmi osobní rozhovory Joela a Tommyho patří k tomu nejlepšímu, co šestý díl přinesl. Pascalovo vyznání z hříchů minulosti a strachu z budoucnosti se slzami v očích má potřebnou hloubku.
Právě v této epizodě dochází k obrovskému a definitivnímu zlomu ve vztahu obou protagonistů, od úvodního povídání o kosmonautech až k emotivnímu okamžiku, ve kterém Ellie s pocitem zrady vyloží karty na stůl a vytáhne na povrch Joelovo největší trauma. Až ironicky v tomhle kontextu působí její údiv nad čtením starého deníku jakési teenagerky, která se zjevně musela starat jen o to, co si vezme na sebe a s kým půjde na rande.
zdroj: HBO
Samotné městečko Jackson je ztvárněno s neuvěřitelným citem pro detail, který znalci herní předlohy ocení, a navíc je po dlouhé době prvním ostrovem příčetnosti na strastiplné cestě. Autoři se nevyhnuli malému náznaku věcí budoucích, když se na obrazovce v krátkém štěku objevila „zírající dívka“, tedy Dina z The Last of Us: Part II.
Šestý díl je i přes některé náročné momenty nabitý pozitivní atmosférou, ať už jde o šťastné rodinné shledání, nebo to, že se Joel konečně odhodlal naučit Ellie zacházet s puškou. Na drobných detailech se tu ukazuje, že si na sebe ústřední dvojice nejen zvykla, ale naučila se na sebe přes počáteční nedůvěru i spoléhat.
Ono šťastné setkání na začátku mohlo dát divákovi pocit, že to celé bylo až příliš jednoduché, a po celou dobu sledování epizody jsem čekal, kdy dojde k onomu důležitému zvratu, který je se zimním obdobím The Last of Us svázán. Autoři sice v průběhu opakovaně ukazují, že Joel má patrně nějaký zdravotní problém, nakonec se ale přeci jen více podrží předlohy a celý díl končí nejednoznačným cliffhangerem s Elliiným srdceryvným šepotem a skvěle zvoleným coverem osmdesátkové pecky Never Let Me Down Again od Depeche Mode, o který se postarala dcera showrunnera Craiga Mazina Jessica. Osmdesátky znamenají potíže, pamatujete?
Pokud se bude seriál držet herní předlohy, čeká nás příště událostmi a násilím natřískaný díl. Přeci jen už dochází na lámání chleba, do konce toho mnoho nezbývá. Šestá epizoda udržela kvalitativní laťku vysoko a opět dokázala, že pro skvělou adaptaci The Last of Us není přítomnost střílení a houbíků nezbytná.
