Animovaná Castlevania před čtyřmi lety vyšla na Netflixu jako experiment, kterým si streamovací služba chtěla otestovat vody. Kreslený seriál pro dospělé není pro fanoušky anime nic nového, v případě hlavounů takové korporace, jakou je Netflix, šlo ovšem o revoluční rozhodnutí. Jak se ukázalo, sázka se vyplatila. Seriál měl úspěch jak u recenzentů, tak i u diváků a otevřel cestu mnoha dalším projektům. Jedním z nich je i Dota: Dragon's Blood.

Seriál na motivy hry Dota 2 byl oznámen vcelku nečekaně sotva měsíc před premiérou. Na projektu se přitom podílelo hned několik známých jmen. O scénář se postaral Ashley Miller, který má na triku například X-Men: První třída (a také prvního Thora, ale to bych raději nevytahovala). Animaci zase zpracovalo korejské Studio Mir, které můžete znát díky seriálu Legend of Korra. A když jsme u Korry, jeden z jejích tvůrců se krátce podílel i na Dragon's Blood a je podepsaný pod scénářem k první epizodě.

Právě zvučná jména spolu s kladnými reakcemi mě k seriálu nakonec přivedla. Osobně jsem totiž Dotu nikdy nehrála, a tak mě seriál zpočátku nechával chladnou. Už jen podtitul „Dragon's Blood“ ve mně budil podezření, že to bude jen další klišovitý, nudný servis pro fanoušky. A lehká pachuť po zmíněné Castlevanii, která mě na rozdíl od Aleše nijak zásadně neoslovila, tomu nepomáhala.

Seriál vás přivátá úvodním vyprávěním ve stylu Galadriel z filmového Pána prstenů. Máte se tu dozvědět o kosmických událostech, které daly vzniknout světu Doty, ale v pár větách to působí zkrátka jen jako blábol na úrovni teenagerské fanfikce. K tomu ještě přispívají pitomoučká jména z předlohy. Když v prvních minutách seriál představil ultimátního záporáka jménem Terrorblade (tedy něco jako Hrůzobřitva), oči se mi protočily víc než Belle Delphine.

Úvodní dojem tedy není kdovíjaký... Ale byla by opravdu velká škoda nechat se tím odradit, protože od té chvíle už to je jenom lepší. A nemusí ani vadit, pokud jste nehráli předlohu. Herní Dota má totiž relativně vágní příběhy jednotlivých postav, což nechalo tvůrcům seriálu dostatek místa pro vlastní interpretaci. Jakmile se příběh pořádně rozjede, je zajímavý sám o sobě.

První dvě epizody jsou přitom taková klasická představovačka. Máte tu dračího rytíře Daviona, který chodí po světě, zabíjí draky na potkání a pak si užívá bujarých oslav svého vítězství s pivem a krásnou dívkou v náručí. Hned v prvním díle se ale věci rychle pokazí – což fanoušky hry asi nijak ani nepřekvapí vzhledem k tomu, že jde o jednoho z hrdinů, za které můžete hrát.

Další postava ze hry je Mirana, princezna měsíce, která hledá jakési ukradené posvátné lotusy. Tahle květina má moc změnit svět a jejich odcizení je základním hybatelem příběhu první série.

zdroj: Foto: Netflix

Zní to možná trochu lacině, ale seriál poměrně rychle začne ukazovat svoji největší přednost. Chytrým vyprávěním, které dávkuje informace postupně a mnohdy bez ohledu na chronologii, se začnete dozvídat víc a víc o světě Doty a jeho obyvatelích.

Asi nejlepším příkladem je Invoker. I tuhle postavu najdete ve hře, ovšem krom toho, že si cení znalostí nadevše, o ní nic moc zásadního nevíte. Seriál vyplní spoustu prázdných míst a Invokerův příběh je něco, co ve vás zůstane i po dokoukání. Lví podíl na tom má samozřejmě fantastický Troy Baker, který se postaral o Invokerův hlas.

Za zmínku stojí i bohyně Selemene. Nechci příliš spoilerovat, tak nebudu zacházet do detailů, ale snad se spokojíte s tím, že je to zkrátka bytost, které její božský status opravdu věříte. Místy mi připomínala Boha ze Starého zákona – milujícího, vyžadujícího absolutní oddanost, ale když na to dojde, i krutého a žárlivého. Teda… samozřejmě pokud si k tomu přidáte obrovská prsa a sexy výstřih.

zdroj: Foto: Netflix

Dota: Dragon's Blood vlastně v konečném součtu fantasticky zvládá to, co na začátku načrtne tak nepřesvědčivě. Všechny ty kosmické události, prastaré bytosti – jakmile nejsou shrnuté do vyprávění o třech větách, ale představené přímo v rámci příběhu, působí neobyčejně uvěřitelně. Cítíte za nimi hloubku a vědomí toho, že tu jde o něco většího než jen obyčejné lidské životy. Některé otázky navíc nejsou zodpovězeny, což nechává příjemný prostor spekulacím.

Potěší i fakt, že seriál nemá úplně pevně dané strany. Není to tak, že Davion a Mirana by byli ti dobři a všichni okolo jsou ti zlí. Místo toho je tu taková jedna neurčitá morální šedá zóna. Krásným příkladem je postava Luny (kterou hráči Doty 2 také dobře znají). Luna je vražedkyně a psychopatka, která porušuje všechny ženevské úmluvy, a seriál se to nijak nesnaží tajit. A stejně tu dojde na momenty, kdy je vám jí vlastně líto. A když ne líto, tak aspoň chápete, co ji vede k takovým činům. A to je překvapivě dospělý přístup.

zdroj: Foto: Netflix

Když jsme u dospělého přístupu, mám jedno malé varování. Seriál se s tím nemaže a některé scény jsou fakt nechutné. Nepočítejte se stylem Korry nebo Dragon Prince, na které se zvládne koukat i 12leté dítko. Tohle dílo je skutečně určené pro starší publikum.

Mimochodem, docela mě pobavilo, že vizuálně mají snad všechny hrdinky velikost prsou 30DDD a víc. Ne, že by to byl problém, ale ze začátku to dokáže být trochu rušivé, protože všudypřítomná megaňadra zkrátka vypadají komicky.

Vizuál seriálu je ale jinak parádní. Najdete tu pár 3D prvků, jimiž si tvůrci ulehčili život, ale jinak je většina hlavních animací klasická 2D ruční práce. Výborně zpracované jsou i schopnosti postav. Nemusíte znát hru, abyste ihned poznali, co je speciální útok daného hrdiny. A v seriálu to vypadá přirozeně a epicky.

Vlastní pochvalu si zaslouží hudební doprovod. Autoři se rozhodli sáhnout po temných syntezátorech a dali celému soundtracku moderní punc. Místy to připomíná až Mass Effect, což se může zdát jako podivné rozhodnutí, ale ve výsledku to funguje skvěle. Hudba má jednoznačně vlastní styl a i bez tradičních smyčců dokáže být zatraceně velkolepá. Jen škoda, že Netflix neplánuje soundtrack vydat samostatně. Docela ráda bych si ho pouštěla.

Když už jsem u zvuků, ještě malá odbočka. V anglické verzi si totiž autoři zábavně pohráli s akcenty. Například elfové tu mají australský přízvuk, což na začátku působí lehce legračně (nejspíš se vám vybaví Krokodýl Dundee nebo Steve Irwin), ale rychle si zvyknete. Řád temného měsíce zase mluví stejně jako bohyně Selemene s irským přízvukem. Nechybí ani další kouty anglofonního světa. Je příjemné slyšet něco trochu jiného než jen tradiční variace na britskou angličtinu (popřípadě americký přízvuk bez ladu a skladu). Tím, že je v tom navíc i systém, svět působí o chlup víc uvěřitelně.

Snad je patrné, že mě adaptace Doty nadchla. Určitě na tom mohl mít svůj podíl fakt, že jsem od seriálu moc nečekala, a musím zopakovat, že první dvě epizody nejsou nejlepší ukázkou toho, v čem Dragon's Blood exceluje. Pokud se tak rozhodnete dát mu šanci, určitě to zkuste udržet v paměti, kdybyste po prvním dílu nebyli úplně přesvědčení.

Každopádně, pokud je tohle cesta, kterou se Netflix vydává v rámci své divize animovaných seriálů, jsem pro. Přislíbená druhá sezóna pro Dotu tomu nasvědčuje. Tak snad se jí dočkáme.