Sedmá epizoda The Last of Us odhaluje Elliinu minulost. Bohužel sklouzává k nudě

Sedmý díl seriálové adaptace The Last of Us si z velké části dává pauzu od příběhu Joela a Ellie a ztvárňuje události příběhového rozšíření Left Behind. A i když je tahle necelá hodina věnována natolik důležitým záležitostem, jako je Elliin život na vojenské akademii a její vztah s (víc než) kamarádkou Riley, musím bohužel hned v prním odstavci smutně konstatovat, že jsem se nudil.

Autoři po minulém cliffhangeru sice v prvních minutách diváky uklidní zprávou, že Joel pořád žije, naprostá většina děje se však odehrává v Elliiných vzpomínkách na jednu osudovou noc, která jí navěky změnila život.

Zalíbila se mi myšlenka, že se dozvíme trochu víc o fungování organizace FEDRA, o výcviku mladých, kteří se mají v budoucnosti starat o autoritářské udržování organizované společnosti. Bohužel ale zrovna tenhle motiv epizoda jen velmi zběžně a hrubě črtá a kromě benevolentního ředitele akademie, který je dalším symbolem světa, ve kterém neexistuje černá a bílá, ale jen odstíny šedi, jsem se bohužel žádného zajímavého rozšíření nedočkal.

Jednoznačně nejlepším aspektem sedmé části pro mě byly rozzářené oči Belly Ramsey. Roli v nitru citlivé a nejisté, navíc zamilované teenagerky hraje totiž dokonale. Ellie se raduje z nepoznaných krás mrtvého světa, jako jsou eskalátory, autoři si samozřejmě nemohli nechat ujít ikonickou scénu s kolotočem.

Retro pařany potěší epizodka s automatem na Mortal Kombat II (a konečně se dozvídáme, odkud Ellie znala Mileenu, o které mluvila v jednom z předchozích dílů), celková estetika epizody v opuštěném obchoďáku je opět na jedničku a příznivce předlohy potěší drobnosti jako filmový plakát na snímek Dawn of the Wolf, o kterém si Joel s Ellie ve hře povídají.

zdroj: HBO

Přes všechny jemné náznaky, skvěle zahranou nevyřčenou touhu a nejisté napětí mezi Ellie a Riley jsem měl ale po většinu času problém s udržením pozornosti a vyjma posledních deseti až patnácti minut se při sledování nepokojně ošíval. Nevím, jestli to bylo až příliš banálními dialogy nebo prostě znovu tím, že jsem jako hráč výrazně znevýhodněný a vím, jak to celé dopadne.

Tvůrci nicméně už v minulosti dokázali (a ano, stále se budu vracet ke třetí epizodě), že zvládnou na ploše hodinového dílu rozebrat diváka na prvočinitele, a to bez přítomnosti jediného houbíka. V sedmém díle figuruje jeden jediný, který ale nakonec rozhodne o všem. Až mě zarazilo, jak malý dopad na mě vyvrcholení této epizody mělo, zejména s přihlédnutím k tomu, že mám ještě pořád v živé paměti emocionální zásah předlohy Left Behind.

Po momentu pokousání totiž najednou všechno vezme rychlý spád a než si divák dokáže k Riley utvořit vztah, který by aspoň vzdáleně reflektoval ten Elliin, je všechno pryč a jsme zpátky v promrzlé chatě s Joelem na pomezí života a smrti.

Každý seriál má přirozeně své silné a slabší části, nečekal bych ale, že zrovna v tomto bodě vyprávění mě The Last of Us zklame. Faktem je, že do konce zbývají poslední dva díly, přičemž toho zbývá odvyprávět ještě docela hodně. Sobecky si pro svoje dobro přeju, aby autoři mezi tu spoustu událostí zamíchali aspoň nějaká překvapení pro ty, kteří vyvrcholení příběhu znají jak své boty.