Po minulém týdnu jsem ke čtvrté epizodě seriálové adaptace The Last of Us přistupoval velmi obezřetně. Přeci jen tvůrci posledně ukázali, že se nebojí chytit diváka zcela nepřipraveného a v rámci zdánlivě standardní postapokalyptické show zničehonic naservírovat spektákl značně převyšující většinu současné televizní tvorby.
Internetovým prostorem stále rezonuje mocné kňů lidí, kteří se v minulosti zaklínali tím, že The Last of Us není obyčejná videohra, je totiž hodně o emocích, bráško, aby při první pořádné porci emocí začali homofobní tirádu na téma: „Nechceme hnusný líbání dvou bu*íků, KDE JE TEN HUSTEJ BLOATER???“ O něco málo sofistikovanější kritici pak tvrdí, že autoři zabili celou jednu epizodu, aniž by jakkoli posunuli děj, což ovšem není pravda, protože třetí díl velmi citlivě prohlubuje důležitost úkolu, který na svých bedrech Joel nese.
Pokud snad patříte k těm, kterým minulý díl způsobil osypky proto, že příliš svobodně vybočil z mantinelů, které nastavila předloha, budete si tento týden libovat. V hlavní roli je opět Joel a Ellie, až na kratičkou epizodku jim nikdo jiný screentime nevezme a děj epizody se do značné míry drží herního originálu.
Napřed musím pochválit Bellu Ramsey (stává se z toho už takový kolorit), která začíná v roli Ellie skutečně zářit a minimálně v této epizodě je hlavní hvězdou namísto nevýrazného Pedra Pascala právě ona. Konečně se vytasí se svým sborníkem starých vtipů a jejich přednes je v její roli vyloženě okouzlující. Poslední kameňák na konci dílu vykouzlil úsměv na tváři i mně, škoda jen slabého titulkového překladu na HBO, který pointu absolutně míjí.
zdroj: vlastní video redakce
Čtvrtá epizoda se zaměřuje především na konverzace obou protagonistů a na budování jejich společného vztahu cestou na západ. Tvůrcům se opět nedá upřít naprosto fantastický vizuál. Postapokalyptická krajina se zelení obrostlými městy a zborcenými železničními mosty je absolutní pastvou pro oči a doslova generátorem pozadí na plochu. Půvab tohohle konce světa je v dokonalém kontrastu s depresivní Cestou od Johna Hillcoata, která vizuálně fungovala podobně skvěle, jen úplně opačně.
Nakažení tentokrát zůstali schovaní a místo nich se objevují lidští přeživší jako důkaz, že největší zlo v „zombie“ apokalypse jsou vždycky nakonec živí lidé. Ocenil jsem, že i když došlo na akci, držel se režisér relativně při zemi a skromná přestřelka rozhodně nedosahovala škály běžné konfrontace ze hry. Je to dobře, protože pro potřeby seriálu by to vůbec nefungovalo, dobrým rozhodnutím je podle mě i snížení množství brutality. Plačící mladík prosící o milost přeci jen emotivně funguje daleko lépe než cihlou rozbitá hlava, jeho smrt mimo záběr pak celé situaci dává o poznání větší váhu.
Celý díl nicméně připomíná jakési nadechnutí, přípravu scény na něco, co se stane příště. Konverzace mezi Joelem a Ellie odhalují, že Joel není zrovna dobrý člověk a některé stránky jeho minulosti jsou plné temných šmouh. Ellie konečně získá větší porci jeho důvěry, i ona ale naznačuje, že ji trápí nepříjemné vzpomínky.
I představení skupiny přeživších je zatím velmi povrchní a čtvrtá epizoda seriálu v zásadě jen rozestavila figurky na šachovnici s tím, že se příští týden odehraje koncovka. Bude to důležité i proto, že pátá epizoda představuje polovinu seriálu a brzy by mělo začít jít do tuhého.
Čtvrtý díl obsahuje v podstatě jen jeden skutečně důležitý moment, jehož vyznění je ale kupodivu slabé a daleko větší efekt na moje vnímání vztahu obou protagonistů měl závěrečný smích ve spacácích. Vizuálně působivá podívaná a dobře napsané dialogy bohužel nestačí k tomu, aby se mi tato část vryla do paměti, tím spíš, že jsem po minulém týdnu začal na seriál klást daleko větší nároky. Příští týden by nás ale podle všech indicií měla čekat pořádná hostina.
