Týden od odvysílání prvního dílu seriálové adaptace The Last of Us nakonec utekl docela rychle, byť pořád nejsem fanouškem epizodického vydávání a rád bych měl možnost zkonzumovat celou sezónu svým vlastním tempem. Slovo „tempo“ je ostatně pro potřeby následujících řádků docela nezbytné, protože právě v něm podle mě začala druhá epizoda poněkud haprovat.
Musím rovnou ocenit úvodní předtitulkovou scénu, kterou jsme, stejně jako retro talk show z úvodní epizody, ve hře vidět nemohli. Doufám, že tento styl seriálu vydrží i nadále, protože jednak nákazu a z ní vyplývající konec světa uvádí do širšího kontextu a propůjčuje ději uvěřitelnost, kterou seriál potřebuje ve vyšší míře než videohra, jednak díky dobře využitým filmařským postupům dokáží budit tísnivé pocity obav z blížící se katastrofy. Je navíc velmi příjemné, že se seriál touto cestou vydal i mimo Spojené státy.
Jakmile skončí efektní houbové titulky a navážeme na eskapády Joela, Ellie a Tess, vrátí se seriál do mantinelů stanovených hrou. Trosky Bostonu vypadají velmi přesvědčivě a na seriálu je vidět, že o peníze nebyla nouze. Zároveň se ale z mého pohledu tvůrcům povedlo vystihnout jeden důležitý estetický prvek, a sice že postapokalypsa v případě The Last of Us je vlastně smutně krásná. Příroda si bere zpátky to, o co ji civilizace obrala, všudypřítomná zeleň působí spíš klidně a vábivě, než aby vzbuzovala primitivní strach o přežití. Tentýž dojem jsem měl pokaždé i při hraní.
Joel je v rámci druhé epizody výrazně upozaděn, prim hraje Ellie a především Tess, která svým výkonem získává kladné body publika (Anna Torv je vynikající) potřebné k tomu, aby konec dílu vyzněl s dostatečnou razancí. Seriáloví tvůrci se v průběhu epizody znovu obracejí na diváka a skrz poučování Ellie i jemu vysvětlují zákonitosti světa, které byly prozatím i znalcům předlohy skryty, například to, jak funguje společné propojení myslí nakažených. Mimochodem, Bella Ramsey si postupně začíná získávat moje sympatie a s rolí Ellie se v druhém dílem mnohem více sžívá.
zdroj: vlastní video redakce
Musím bohužel přiznat, že jsem se zhruba v polovině epizody přistihl při lehké znuděnosti. Tempo totiž začne dost drhnout, efektní kamerové záběry na skvěle zpracované zničené velkoměsto se rychle omrzí a pro fanouška předlohy znovu nastoupí imaginární ťukání na ciferník hodinek, protože ví, co se stane, a taky ví, že ty opravdu důležité momenty nás čekají až v dalších epizodách. Přítelkyně, která předlohu nezná, si naopak libovala nad napínavostí pomalých plížících scén, možná právě na neobeznámené publikum tedy bude seriál fungovat daleko lépe.
Mazin s Druckmannem si naštěstí uvědomují, že se v každém díle musí stát něco důležitého, a tak nastupující nudu šikovně rozčísnou prvním setkáním s clickery. Seriál stejně jako hra perfektně pracuje s jejich charakteristickými zvuky i pohyby. Clickeři (i další nakažení) jsou slušně vizuálně zpracování, a i když se seriál nebojí krve, zvládá násilí udržet v daleko vkusnější míře, než tomu bylo například v The Walking Dead.
Zbytečně kýčovitě na mě působil samotný závěr s Tess (mluvím o onom polibku), naopak emotivní monolog, ve kterém byl Joelovi na bedra vložen nelehký úděl, zarámovaný jako cesta za vykoupením, podle mě zahrál na ty správné struny, stejně jako velmi minimalistický hudební podkres.
Druhá epizoda splnila svůj účel, pořád ve mně ale budila dojem jakési rozšířené předehry. Ten skutečný příběh Joela a Ellie začne na plné pecky příští týden.
