Hvězdná báseň

Hezčí, autentičtější a více atmosférický výlet do světa Hvězdných válek byste ale hledali jen těžko. S povzdechem sice musím doplnit, že krásné starwarsovské pozlátko je vedle optimalizace v podstatě jediným opravdu zásadním pozitivem hry, ale zato pozitivem, které dokáže vyrazit dech.

Blyštivé krystalky ledu na stěnách křivolakých chodeb v jeskyni na ledové planetě Hoth, nostalgicky povědomé panorama Tatooine, smaragdová zeleň lesního měsíce Endor - vše vypadá, jak si to pamatujete, jak to znáte, a pocit, který rozbuší srdce jak zvon, když vypukne konflikt, ten je těžké lapat do řetězů slov a vět. Milovník Hvězdných válek bude u vytržení.

Ocelovou zkázu zvěstující kroky AT-AT, zoufalé nálety letky bombardérů Y-Wing, divoké fortissimo v koncertu blasterových střel, když vzdušná podpora oslabí imperiální kolosy natolik, aby na ně šlo útočit. Ikonický kvil TIE fighterů a interceptorů v odvážném tanci s rebelskými stíhači nad bojištěm, podbarvený mocným basem turbolaserů, schopných vmžiku zvrátit bitvu.

Probíháte po visutých mostech mezi stromy, všude okolo víří hustá vegetace. Několik Ewoků se kvapně klidí stranou (nejdou zastřelit, bohužel). U kořenů se mihne několik Rebelů, přestřelka, trylky lehkých pušek, tóny těžkých blasterů, exploze termálních granátů rvou větve a vše dohromady se slévá v audiovizuální hostinu, která musí každého fanouška přivést do stavu nezřízeného blaha.

Nebudu lhát, když se do vysílačky hrdě ozvalo, že se k boji připojil lord Vader, abych vzápětí stanul za jeho impozantní černou siluetou a smrt rozsévajícím šarlatovým mečem v ničivé zteči na rebelský bunkr, mráz mi po zádech tančil hotové bolero. A jakmile se podařilo načasování, a ještě se k tomu třeba rozezněl imperiální pochod, měl jsem husí kůži až víte kde.

zdroj: Archiv

Technický skvost

Star Wars Battlefront nejen úžasně vypadá a parádně zní, ale také skvěle funguje. Přimlouvám se za sepsání petice a její následné předání libovolnému božstvu, aby takovou technickou stránku měly od teď všechny projekty. K rozpohybování hry si museli v DICE snad přizvat delegaci poradců z Haiti, protože to, co se na obrazovce odehrává, nelze popsat jinak než vúdú.

Hra má pravděpodobně nejlepší optimalizaci, kterou jsem kdy viděl. Na mé konfiguraci (i7 + 980Ti) se v 1080p a 1440p drží ve skálopevných 60 fps, což by mě nejspíš nemělo překvapovat, ale vzhledem k nedávným zkušenostem překvapuje. Sbírat čelist ze stolu jsem ovšem musel při zkoušení 2160p. I v tomto rozlišení totiž hra v drtivé většině případů zvládá stabilních 60 fps. Kolísání do deseti procent jsem zaznamenal jen na měsíci Endoru a občas Hothu. Ale i při nejzuřivější bitvě v husté vegetaci jsem nezpozoroval hodnotu nižší než 50 fps. To je, ačkoliv mě hardcore hráči možná budou kamenovat, stále bezproblémově hratelné.

Jak se tvůrcům podařilo vyrobit hru, která na pohled naprosto bez problémů snese srovnání s Crysis 3, tedy počinem, který jsem považoval za nedostižitelně nejhezčí, a přitom běží dvakrát tak lépe, si nedokážu vysvětlit. Náleží jim za to nicméně nejhlubší z poklon.

A co dál?

Ptáte se správně a kosa padá na kámen, když musím odpovědět rozpačitým "eeeh". Hra sice nabízí "singleplayer", ale jedná se jen o pár tréninkových misí, které spustíte možná jen proto, abyste si optimálně nastavili grafiku a nekazili ostatním hru odbíháním do menu v ostrém zápasu. Hlavním a v podstatě jediným zaměřením je tedy multiplayer.

Jakmile ale začnete procitat z počátečního Star Wars opojení, dojde vám, že hra trpí četnými neduhy. První, čeho si všimnete, je nepříliš bohatý obsah. Herních módů je sice na pohled přehršel, jenže ve všech děláte v podstatě to samé. Map je zatím málo, pro velké battlefieldovské konflikty v módu Supremacy připravili tvůrci jen čtyři, pro menší Team Deathmatche pouze devět. Jistě, budou přibývat, ale do diskuzí o tomto obchodním modelu se raději pouštět nebudu.

zdroj: Archiv

Částečnou výjimkou ze šablony "postřílej co nejvíc nepřátel, občas něco zaber a podívej se, jak Vader seká vzbouřence na kusy" je mód Walker Assault, ve kterém v roli Rebelů musíte zabránit mamutím AT-AT, aby se dostaly až k základně. Provedete to bráněním satelitních věží, díky kterým po určité době přijde nálet Y-Wingů, a giganti jsou pak chvíli zranitelní. Impérium se pak pochopitelně snaží satelity vyřadit z provozu, aby bombardování nebylo možné. Je to chvíli parádní zábava epických proporcí, dynamická a s dobrým spádem, ale i zde je Achillovou patou zejména počet map - jsou totiž opět pouhé čtyři.

Zbraně se papírově liší dostřelem, přesností a poškozením, ale pocitově jsou si téměř všechny výrazně podobné. Zamrzí také nedostatečný vozový park a někoho nepotěší ani velice omezené možnosti úpravy vlastní postavy - k dispozici máte asi tak padesát lidských hlav, aby se s velkou slávou na bůhví jakém ranku otevřely zhruba tři hlavy jiných ras. A ne, wookie být nemůžete. Dalším kopancem je absence vesmírných bitev. Classy se rovněž nekonají, všichni hráči jsou stejní. Zkrátka a dobře, když vyšumí nadšení z atmosféry, grafiky a zvuků, hra toho moc nenabízí a hratelnost se vcelku rychle okouká.

Sol to tam!

Známe dva druhy přístupu k multiplayerovým střílečkám. Menší taktické půtky mezi dvěma týmy, stojící na strojově přesné znalosti mapy do posledního střeleckého úhlu a perfektním zvládnutí zbraní i granátů v podání Counter-Strike, a otevřenější hratelnost Battlefield her, která ale díky squad systému stále umožňuje taktické vyžití.

Battlefront stojí někde mezi nimi a kombinovat styl obou přístupů se hře tvůrcům moc nedaří. Je to, jako kdybyste se pokusili jít po schodech zároveň nahoru i dolů - končíte na zádech v lepším případě jen s vymknutým kotníkem, a to je přesně pocit, který vzbuzuje i hra. Kompromisy totiž nejsou vždy nejlepší volbou.

zdroj: Archiv

Na jednu stranu máte v podstatě nulové požadavky na dovednost se zbraněmi, tedy až na fakt, že projektily pochopitelně necestují instantně, ale chvilku letí, na což jsem si, jako hráč CS, musel zvykat. Krom toho ale v podstatě není možnost, jak se ve střelbě zdokonalovat - stačí prostě myší ukázat na nepřítele jak na ikonu a držet tlačítko. Zbraně mají stejný rozptyl při pohybu i ve stoje. Dávky ho nijak nezvyšují, stejně tak zakleknutí neovlivňuje přesnost. Jediná známka dovednosti tak, zdá se, je jak dobře dokážete s postavou kvedlat ze strany na stranu, zatímco solíte hlava nehlava.

Když už jsme u těch hlav, problém jsem též měl s faktem, že rána do hlavy nezabíjí, ani zblízka. Pochopil bych to u lehkých automatických pušek, vzhledem k tomu, jak snadné je s nimi střílet, ale že nepřítele neodpravíte headshotem těžkým blasterem ani z metru, mi subjektivně zkrátka vadilo. Neříkám, že podobný přístup k akci musí nutně překážet každému, však jsem si na něj sám po chvíli zvykl. Nad protivníky, vesele běhajícími po zásahu do hlavy, jsem nicméně oči v sloup obracet nepřestal. Jediná výjimka je rána z shock blasteru, tedy "brokovnice", která headshotem opravdu zabíjí. Zas má ale dostřel asi půl metru, takže je do většiny map nepoužitelná.

Vřava

Hra tedy nestojí nijak zvlášť na dovednostech jedince, což je dobře. Jenže hlídat úhly je na otevřených mapách samozřejmě naprostý nesmysl. Nejde to moc dobře ani v interiérech, vzhledem k tomu, že má každý neomezeně granátů na krátkém cooldownu.

Člověk by tedy očekával spíš důraz na týmovou taktiku a obelstění nepřítele, že? Chyba lávky! Jakékoliv iluzi spolupráce totiž podkopává nohy systém respawnu. Tvůrci se očividně snažili minimalizovat hluchá místa, která se v ostatních hrách vyskytují, než se po smrti můžete zapojit zpátky do akce. Respawn tak ve Star Wars Battlefront probíhá občas dost náhodně a většinou co nejblíže bitvě.

Nefunguje to jednak úplně ideálně, protože se dost často stane, že se trapně objevíte někomu rovnou do rány či naopak nepříteli pěkně za zády, ale hlavně rozhárané respawnování naprosto zabíjí snahu o spolupráci či koordinovaný postup. Na bitevní pole se ze všech stran valí další a další hráči, každý sám za sebe, postupně umírají, aby vmžiku přiklusali znovu. Výsledkem je nakonec chaotická vřava čtyřiceti bezhlavých slepic v nepříčetném hurá stylu. Zábavná vřava, to ano, ale alespoň náznak nějakých hlubších rovin bitvy prostě zamrzí.

Nejen pěšákem

Po mapě najdete rozházené modré bonbóny, po jejichž sebrání se stane NĚCO. Většinou dostanete mocný raketomet na jedno použití, automatickou věžičku, kterou můžete kdekoliv vyhodit, a ona pak bude střílet po nepřátelích, či silnější granát. Sebrat ale můžete i možnost řídit vehikl či proměnu v hrdinu.

Zapojit se do bitvy za ovládacím panelem AT-ST či v kokpitu křížokřídlé stíhačky (pamatujete první překlady Star Wars knih?) je parádní zábava. Trochu ho ale kazí ovládání, které je zcela jasně koncipováno na ovladač. AT-ST se řídí ještě bez problémů, ale ovládat téměř čistě myší stíhačku už je dost krkolomné a v případě imperiálního speeder bike na měsíci Endoru v podstatě nemožné.

Pro ideální zážitek doporučuji mít k hraní při ruce gamepad a při přesedlání do válečného stroje na něj střelhbitě přehmátnout. Pokud to uděláte, hra se vám odmění zábavným ozvláštněním pěších bitev, ačkoliv se samozřejmě nejedná o nic, co byste neznali už z Battlefield her.

zdroj: Archiv

Po sebrání a použití hrdinské lentilky se pak můžete proměnit na jednu z hlavních postav filmových Hvězdných válek a ukázat soupeřům, zač je toho Síla. Na výběr je Boba Fett, Palpatine a Darth Vader za Impérium a Leia, Han Solo a Luke Skywalker za rebelskou verbež. Všichni mají schopnosti, které dobře znáte - imperátor smaží Rebely blesky, Han střílí první a Boba pálí rakety ze zápěstního metače, zatímco poletuje po bojišti. Od princezny byste podle filmového kánonu asi čekali tak možná oslňování nepřátelských šiků kovovými bikinami, ale v rámci herní rovnováhy je samozřejmě i Leia pořádně schopnou bojovnicí.

Trochu paradoxní ovšem je, že daleko lepší zážitek přináší běžet po boku slovutného hrdiny než za něj přímo hrát. Při ovládání reka se totiž kamera automaticky přepne do pohledu třetí osoby, což je trochu matoucí, ovládání a hlavně odezva při použití speciálních dovedností je též lehce prkenná. Možná se ale jedná jen o můj nedostatečný trénink při hře za hrdinu - hero pickupy se totiž objevují tak náhodně, že pokud máte smůlu, může se snadno stát, že si za geroje zahrajete jednou za patnáct hodin.

Nic než forma

Kuřáci ten pocit jistě znají. Objektivně naprosto dokonale víte, že pro sebe rozhodně neděláte tu nejlepší věc pod sluncem, ale stejně si musíte dát ještě jednu před spaním. A přesně takhle se hraje Star Wars Battlefront. Uvědomujete si, že je to hra vlastně úplně plytká a bez hlubší hodnoty, ale i přesto ji není úplně snadné vypnout. Zkrátka totiž vypadá krásně, atmosféru má neuvěřitelnou a kvůli tomu je po určitou dobu velice zábavná. Jenže skořápky budete mít po patnácti dvaceti hodinách dost a chuť se do Battlefront vracet vcelku rychle mizí.

Nedostatek obsahu, hloubky, rozmanitosti, to jsou hlavní kameny úrazu. Dělat desetkrát to samé v bleděmodrém s překrásným pozlátkem je sice fajn, ale opravdu tak těch patnáct hodin - pak bych se nedivil, kdyby se aktivní hráči multiplayerových stříleček zase pozvolna rozešli zpět ke svým Battlefieldům, Call of Duty a Counter-Strikům. Hra zkrátka nepřináší dost na to, aby uspokojila hráče, kteří od multiplayerových akcí očekávají dlouhodobější vyžití.

Jak to vlastně je s hodnocením? Aby bylo jasno, mezi šestkou a sedmičkou jsem váhal déle než trvalo napsání samotné recenze. Nakonec takto - Battlefront je průměrná střílečka. Body přičítám jednak za fantastickou technickou stránku a grafiku, a také za možnost si strhujícím způsobem prožít bitvu ve Hvězdných válkách. Z toho také logicky vyplývá, že pokud vám Lucasovo univerzum nic neříká, nebo ho nedej bože dokonce neradi, nemá pro vás koupě Battlefront žádný smysl. Na druhou stranu, v případě, že vám nejde o složitější mechaniky či propracovanější boj a chcete si prostě jen pár dní (a pak jednou za čas pro odreagování) zastřílet na perfektně zpracovaném lesním měsíci Endoru či planetě Hoth, je Star Wars Battlefront skvělá volba.