Nadpis článku je asi všeříkající: Rozhodla jsem se odejít z Games. Důvod není žádné drama na pozadí, konkurenční nabídka nebo ohraná spekulace, že jsem těhotná. Pravda je taková, že zkrátka potřebuju pauzu. Svého času to řekl trefně Bilbo Pytlík: „Připadám si (…), jako když se máslo namaže na příliš velký krajíc.“ A tak jako hobiti věděli dobře, jaké je správné množství snídaní, člověk jim musí dát zapravdu i v otázkách sebepéče. Je čas na „hodně dlouhou dovolenou“.

Loni v červenci jsem skončila 9 měsíců léčby agresivní rakoviny prsu. Zdánlivě to nejhorší bylo za mnou, a tak jsem čekala, že se věci automaticky vrátí tam, kde byly předtím. Postupně začalo být ale jasné, že se tak neděje. Zatímco léčbu jsem zvládala po psychické stránce v rámci možností dobře, návrat do normálního života byl těžký. Podle mojí onkoložky je to poměrně častý jev. Pacienti, kteří se s léčbou poprali po psychické stránce v klidu, snáší stav tzv. remise mnohdy hůř. Je to plíživý problém, zrádný svojí nenápadností.

Není to ovšem jediný faktor. Mezi dalšími je třeba i to, že se mi stýská po něčem tak prostém jako třeba užívat si hru jen tak. Bez pocitu, že na ni musím mít za každou cenu nějaký názor. V červnu to bude 20 let, co píšu o hrách. Docela se tak těším, věnovat se jim aspoň na chvíli jen tak pro sebe.

zdroj: Archiv

Myslím, že čas odejít nastal o chlup dřív a už teď krapet přesluhuju, na druhou stranu aspoň vím, že je to správné rozhodnutí. Jen mě mrzí, že neodcházím na nějakém pomyslném vrcholu. Od ledna jsme měli v plánu rozjet trochu větší synergii s články a videi. Tematické eseje by našemu YouTube perfektně seděly (což ostatně dokazují i existující články u nás na webu). Tenhle plán ovšem vyžadoval větší práci s ostatními, motivování a hledání témat… Což se dělá špatně, když sami motivaci nemáte.

I přesto jsem ale pyšná na to, jakou práci jsem v Games za ty tři roky odvedla. Jmenovitě třeba studio. Naprosto brutální puzzle, do kterého musíte nacpat různorodé formáty na prostoru velkém asi paneláková kočárkárna. Nakonec se to ale povedlo!

Mám obrovskou radost i ze znělek. Postaral se o ně můj snoubenec Brad (upřímně pomohl se spoustou dalších větších i menších věcí a zaslouží si obrovské veřejné díky). Snad se všichni shodneme, že streamovací koutek se zeleným plátnem prokouknul. A mám extra radost, že Boardgame Club konečně vypadá k světu, protože mě to dlouhodobě trápilo.

Mikrofony sice stále potřebují doladit, ale na tom se pracuje (už jsou objednané tzv. shock mounty, takže by se mělo alespoň částečně potlačit otravné bouchání do stolu). Myslím, že se povedlo i zahrnutí krátkých videí do našeho obsahu. Minutový formát měl dobré ohlasy a vedl si skvěle napříč platformami. U některých videí jsme měli i 50 tisíc zhlédnutí na TikToku a 30 tisíc na Instagramu. To není špatné.

Z dalších věcí, na které jsem pyšná, je i moje vlastní tvorba. Týdenní novinky, které jsem si kompletně připravovala sama, mě sice v konečném důsledku totálně vyčerpaly, ale díky nim jsem se naučila pracovat se střihem. A i když jsem pořád pomalá, zjistila jsem, že to není tak strašidelné, jak jsem si dřív myslela.

Asi nejoblíbenější video, které jsem pro Games udělala, pak byla esej o kyberpunku. Střih mi tehdy zabral kolem 2 týdnů a verzí jsem měla snad milion, ale výsledek má pořád atmosféru, za kterou se nestydím. A musím se poplácat po zádech i s přípravou Fight Clubu 500+600, který snad diváky pobavil stejně jako mě.

zdroj: vlastní video redakce

Existují videa, u kterých mě mrzí, že jsem se k nim nedokopala. Mezi nimi jsou například natočené rozhovory s lidmi z personálních společností o celosvětovém nedostatku zaměstnanců v herním byznysu a co to znamená pro budoucnost herního průmyslu jako takového. Chtěla jsem taky dát dohromady epos o třech aktech, o tom, jak jsem se změnila já, jak se změnily hry a jak se změnil svět jako takový. Anebo rozhovory, co jsme připravovali s Vaškem, se zaměstnanci herních firem. Plán byl natočit sérii, která by představila jednotlivé pracovní pozice v herních firmách. Popravdě, poslední zmíněné bych pořád ještě zkusila někdy doklepnout. Byla by škoda vyhodit materiály, které jsme už nasbírali.

Vlastně bych ráda doklepla všechno. Ale nemá smysl cokoliv slibovat. Potřebuju reset. Potřebuju se zaměřit na svoje projektíčky, na které nezbývala síla. Chci se víc věnovat filmovému podcastu, který máme s kamarádkami Baty a Shial. Chci se konečně dokopat a dodělat aspoň první díl našeho pokecu o historii v angličtině, co plánujeme s Vaškem už dobrý rok. Chci si zkrátka dělat radost. Co z toho nakonec vyleze, netuším. Ale i tak se těším, co mi budoucnost přinese.

Na závěr bych se s vámi ráda rozloučila. Komunita Games nese břímě projektu, na kterém dlouho dělali lidé, kteří už v něm dávno nejsou zapojení. A občas podle toho komentáře vypadají. O to víc potěší si přečíst slova povzbuzení či jen tak přátelského pozdravení. Bude se mi moc stýskat po starých známých, které jsem vídala téměř u každého přenosu. Nebudu vás vyjmenovávat, protože je vás hodně a nechci na nikoho zapomenout, ale vy moc dobře víte, o kom z vás mluvím. Snad se alespoň s některými uvidíme u pokračování Legend ze stolu, u kterých mám rozhodně v plánu zůstat. Anebo třeba někdy u některého náhodného Fight Clubu či Games Offu.

Stejně tak se chci rozloučit i s redakcí. Nebudu lhát, byly to divné tři roky. Začít pracovat přesně na začátek světové pandemie, abych se v době, kdy se vše začíná pomalu dávat zpátky dohromady, musela zavřít doma s rakovinou, byl nejšílenější koktejl pracovních podmínek, jaký jsem kdy zažila. Vždycky jsem ale měla pocit, že jsme to společně zvládli. Jste báječní! Možná se spolu loučíme ve smyslu společného zaměstnání, rozhodně se ale nevidíme naposled.

No, nebudu se dál dojímat, stejně je to text dlouhý jak Lovosice (ale zase nejspíš na nějakou dobu to poslední, co si ode mě tady přečtete). Když už jsem tak všechno začala citací Bilba, myslím, že se hodí s jeho slovy i skončit. Takže mějte se krásně a…

     Cesta jde pořád dál a dál
     kupředu, pryč jde od mých vrat.
     Daleko už mi utekla
     a musím za ní pospíchat.
     Na těžkých nohou dám se vést
     až k větší cestě, nežli znám,
     tam, kde se stýká mnoho cest.
     A potom kam? To nevím sám.