Animal Crossing: New Horizons sice není první hrou ve své sérii, pro nás v redakci ale první byla. A také to byla vesměs první hra, po které jsme pro její uklidňující efekt sáhli v náhlém stresu z počínající pandemie, protože vyšla v ideální dobu, přesně na den před rokem. Loni v březnu se pacienti s covidem-19 počítali na jednotky a k pocitu, že brzy bude líp, nám stačilo relativně málo. Funguje na nás kouzlo Animal Crossing i o rok později?

Adam Homola

Když jsme před několika týdny přišli s nápadem na tenhle článek, začínal jsem poznámky k němu větou: „Teď už to sice nehraju, ale na oba začátky vzpomínám rád.“ Inu, to už neplatí. V rámci odborného výzkumu jsem Animal Crossing: New Horizons zase zapnul a to byla chyba. Uvidíme, na jak dlouho mi to vydrží tentokrát, ale zatím mě to baví. Ano, už zase.

Při příležitosti prvních narozenin si nemůžu nevzpomenout na první krůčky na svém prvním ostrově. Tehdy byl zrovna krátce první lockdown, situace kolem pandemie se zdála být každým dnem vážnější (kéž by to teď bylo jako před rokem) a najednou vyšel odložený Animal Crossing.

zdroj: Nintendo

Byla to divná hra v divné sérii, kterou jsem předtím sotva viděl, natož hrál. Přesto jsem do ní šel hned, výjimečně jsem si nepočkal na recenze a na první dobrou se ponořil do něčeho pro mě naprosto nového. Jednak jsem chtěl zkusit něco úplně jiného, jednak jsem toužil v lockdownu nějak relaxovat. A řeknu vám, že lepší hru bych si na relax vybrat nemohl.

Přiznám se, že mi chvíli trvalo se rozkoukat a přistoupit na specifická pravidla hry. Nevěřícně jsem koukal, že tam vlastně skoro nic není a že po chvíli nemám co dělat. Řešení? Počkat jeden den reálného času. Jednoduše hru vypnout a vrátit se k ní druhý den. Trochu jsem tenhle systém nechápal, nebyl jsem na něj zvyklý, ale na rozdíl od Stardew Valley jsem to překousnul, obrnil se trpělivostí a vrátil se i druhý den. A pak jsem se vracel pořád a navzdory tomu, že tam „nebylo co dělat“, jsem měl pořád plné ruce práce.

Vývojáři tady totiž mistrně a extrémně pomalu vrší jednu herní mechaniku na druhou a já se naučil si tohle nestandardní tempo užívat. Jenže pak se mi hra vyčerpala. Přišla dlouhá pauza a následný tvrdý restart. Nový ostrov, noví sousedi, nový přístup k životu, nové zážitky, ale především výrazné zpomalení tempa. A já byl ještě spokojenější.

Spokojený jsem i teď. Pořád platí, že ve hře na první pohled není co dělat, ale já se naučil si ty každodenní rutiny užívat. Kdybych na to nepřistoupil, Animal Crossing bych hrát nemohl, protože za velkým cílem se ženete jen někdy. Ten může být navíc příliš vzdálený nebo mu zatím chybí jasné obrysy. Nebo ještě nevíte, jak se k němu dostat. Proto se k němu nepropracujete hned. Bude to trvat, a čím dřív se naučíte užívat si všechny ty malé věci, všechny rutiny, tím spíš vás nebude bavit jen cíl, ale i cesta. Což ostatně nemusí platit jen pro Animal Crossing.

Šárka Tmějová

Sladký, přesladký eskapismus. Animal Crossing: New Horizons pro mě byly důvodem, proč si koupit Switch, náhradou za zrušenou narozeninovou oslavu i zábavou na náhlou spoustu volného času, která přišla s prvním lockdownem. Ne že bych se z roku bez koncertů, hospod a událostí s velkým množstvím lidí nějak hroutila, ale rozhodně mi chybí a je to přirozená lidská potřeba, kterou jsem si v Animal Crossing mohla alespoň trochu dobít. Doufám, že tím zase ke komentářům vyprovokuju armádu introvertů, jejichž životní styl se vůbec nezměnil a mají potřebu to všem, kteří se ostatních lidí neštítí, vmést do internetových tváří.

Nutno říct, že přes počáteční nadšení, kdy jsem ve hře trávila klidně i šest hodin denně, šlo pro mě o chvilkovou záležitost. Během dubna jsem si skrz kupčení s tuříny vydělala dost na splacení hypotéky i zvelebení ostrova, po nějaké době mi ale začalo vadit, jak pomalu to jde a kolik času bych na svůj vysněný projekt bez podvádění s posouváním kalendáře potřebovala. Jistě, pořád mám na disku složku nazvanou „ACNH inspo“ s hezkými kreacemi ostatních hráčů, které bych jednou chtěla okopírovat, ale s mojí frekvencí přihlašování na to patrně nikdy nedojde. 

Od jara jsem svá zvířátka navštívila jen asi třikrát, když se mi ve vlaku vybila baterka v notebooku a zapomněla jsem si vzít knížku. Stačilo to jen na to, abych si u Redda i přes pečlivé zkoumání pořídila nějaké falešné obrazy, nalovila pár podvodních exemplářů do muzea a letmo okoukla, jak na mém ostrově vypadá podzim. 

Svůj účel pro mě Animal Crossing splnil, ale loni v březnu jsem rozhodně nepředpokládala, že letos v březnu pořád nebudu naočkovaná a nějaký koronavirus bude stále na pořadu dne. Vzhledem k mrzutosti této informace už jsem musela nasadit těžší kalibr utěšování se povědomými věcmi a hrát a sledovat věci, které jsem hrála a viděla už stokrát, takže mě uklidňují svou domáckostí.

Ale když nad tím tak přemýšlím, mám chuť si svůj ostrov přece jen načíst – a třeba konečně dostavět náměstíčko a vyšlechtit modré růže a uklidit si ve skladišti a sehnat kompletní sadu nábytkářských receptů. Není to záležitost na jeden rok, ale to covid-19 očividně taky ne. 

Patrik Hajda

Animal Crossing: New Horizons byla správná hra ve správný, leč velmi špatný čas. Netroufám si odhadovat, zda by šlo o stejně či alespoň podobně úspěšný titul v alternativní dimenzi, ve které se svět zrovna nezačínal otřásat strachy z děsivé, neznámé nákazy.

Tím nechci nijak upírat Animal Crossingu jeho kvality, ale šlo zkrátka o naprosto perfektní hru do karantény. Zatímco za okny panovala hrůzná atmosféra a člověk nevěděl, jestli se dožije dalšího dne, když si zajde do obchodu pro poslední ruličku toaleťáku, doma bylo vše doslova sluníčkové.

Animal Crossing mi poskytl útěk do bezpečí od nebezpečné reality jako žádná jiná hra před ním. Poklidné budování ostrovní komunity, její jednotliví roztomilí členové a poměrně dlouhotrvající pocit neustálého posunu kupředu mě u hry udrželi mnohem déle, než u mě bývá zvykem.

Nejvíc mě fascinovalo, když jsem si uvědomil, že se Animal Crossing skutečně stal mým druhým životem. Hru jsem poctivě zapnul každé ráno, vykopal fosilie, pochytal pár brouků, zkontroloval výhodnou nabídku v obchodě, sklidil ovoce a šlo se do práce. Té skutečné, tedy. Ale i tam, kdykoliv to bylo možné, jsem sahal po Switchi a dělal vše pro to, abych se posouval dál a dál.

zdroj: Nintendo

Myslel jsem si, že hře snad nikdy nedojde dech, že mě nikdy neomrzí, těšil jsem se, až uvidím nové roční období a jeho možnosti… Ale po nějakých zhruba dvou měsících přišly další povinnosti, na svůj ostrov jsem se vracel s menší pravidelností, až jsem ho zcela opustil. A už jsem se nikdy nevrátil a s největší pravděpodobností ani nevrátím.

Nezlákalo mě žádné roční období, žádná z velkých událostí ani den mých vlastních narozenin (a to jsem měl opravdu velkou touhu zjistit, jestli mi ve schránce nepřistál nějaký dárek). Zkrátka už na Animal Crossing nebyla a dodnes není nálada. Nemám touhu ve hře pokračovat ani ji rozjíždět znova. Z herního hlediska mi totiž přijde o několik levelů lepší staré dobré Stardew Valley, ke kterému jsem se v těchto dnech vrátil snad popáté, rozjíždím ho znovu od začátku a baví mě snad ještě víc než v minulých průchodech.

Animal Crossing je skvělá hra, jistě, ale její přidaná hodnota pro mě tkví zejména v tom, že vyšla ve správný čas. V čas, kdy mi jako jediná dokázala zvednout náladu a změnit tok myšlenek. Byť je to hrozné, na svět s covidem už jsem si tak nějak zvykl, musím prostě nemoci navzdory nějak normálně fungovat a další útěk do virtuální reality už nehledám.

Aleš Smutný

Animal Crossing je má velká láska, která paradoxně začala tak, že jsem hru koupil přítelkyni. Sledoval jsem, jak si spravuje ostrov, loví ryby, brouky, zvelebuje si dům… A moje budovatelsko-správcovské já začalo po hře pokukovat. Pak jsem jednoho dne přišel do práce a Šárka s Patrikem a Adamem byli v jednom rohu a zuřivě debatovali o tom, kdo má jabloně, kdo broskvoně a navzájem se navštěvovali, aby zúročili setbu. A když se pak začali dohadovat o cenách tuřínů, bylo jasno. Musel jsem to mít také.

A už to jelo. Naskočily mi reflexy z budovatelských strategií a snažil jsem se co nejefektivněji rozložit jednotlivé části ostrova. Relaxoval jsem u lovu ryb a zároveň při plánování ovocných sadů, základu své ekonomiky. Také jsem se rozhodl z části ostrova udělat Jurský park, takže jsem každou zkamenělinu potřeboval dvakrát. Ale pak jsem měl z domečku majestátní výhled na východ slunce, jemuž dominoval osvícený prajelen. Mrtvý.

Pak přišla fáze s budováním příběhu. Západní pobřeží ostrova jsem obehnal ostnatým drátem, výstražnými světly a vlnolamy, společně s varovnými cedulemi. Protože odtud přicházeli Mořští lidé a kradli mi plody mé práce, k oné pláži přilehlý obrovský sad. Poté bylo třeba opevnit centrum města s obchody a domečky. Samozřejmě stylově, ale naštěstí jsem měl tradiční japonské zdi, a tak jsem si vytvořil malé Edo, včetně japonské zahrady a místečka, kde šlo hrát go (šógi myslím ve hře nejsou). Také jsem trochu vylepšil obranný perimetr a zároveň dbal na estetiku, takže vás po příletu vítala masivní kamenná brána střežená japonskými kamennými lvy.

V tu chvíli už mě Animal Crossing zcela pohltil, protože mi umožnil realizovat své potrhlé nápady, které ne vždy vyšly a zároveň často stály spoustu snahy. Také jsem hledal vzácné easter eggy jako ostrov škorpionů, kde se hra proměnila v napínavou, pomalou akci.

No a pak přišla teraformace, která se odemkne až po mnoha dnech, a já se rozhodl přijmout titul vládce ostrova. A kde jinde by měl vládce žít než na třístupňové pyramidě? Obětoval jsem na ni polovinu svých povolených schodů, celá akce zabrala skoro týden relokace různých domů a hradeb, včetně obětiště Velkému Quetzalcoatlovi, Ochránci před Mořskými lidmi, což byla uměle vytvořená jeskyně, do níž se šlo cestou lemovanou lebkami, do prostoru obklopeného dalšími lebkami a pochodněmi, kde kompletní kostra tohoto dinosaura chránila pirátský poklad a to nejcennější, tuříny.

Každopádně, má pyramida vznikla, faraoni by vedle ní bledli závistí (už jen proto, že já byl ještě živý a oni si ty své užili až ve stavu bezorgánovém) a já se konečně dostal k samurajským zbrojím a japonským náhrobkům. Takže bylo třeba vyklidit tržiště a přesunout ho a vytvořit hřbitov, kde leží hrdinové, kteří padli při boji s Mořskými lidmi. Pietní místo s gongem a řadou hrobů, které zdobila tu zbroj různé barvy, tu jen pietní plaketka, jinde jedna zlatá růže…

A to už byl podzim, přišla spousta her a já se na ostrov stíhal dívat méně a méně. A vlastně jsem nevěděl, co bych ještě předělával, vlastně to vše bylo skoro perfektní. Zvířátka hrála na vyčleněném místě na hudební nástroje, padlí měli své místo odpočinku, Quetzalcoatl se tvářil spokojeně, muzeum bylo oázou klidu… A zatímco já pomalu odešel k jiným hrám, po více než půlroce každodenního hraní, přítelkyně vydržela. Užívala si podzim a pak skvělou zimu, společně jsme sledovali neustálá grafická vylepšení v kvalitě textur a před pár dny dostala dort k oslavě prvního roku na ostrově. A začíná přemýšlet o rotaci obyvatel ostrova, neustále něco mění, má nové a nové plány…

Tahle hra je prostě výjimečná a nevrátím se jen proto, že vidím, kolik bordelu bych musel uklízet a že jsem přišel o celou zimní část. Moment, oni přidali Maria? A trubky, kterými se jde teleportovat po ostrově? Tak... Možná jen jednou...