Grand Theft Auto IV oslavilo během minulého víkendu 15 let od vydání. Už příležitosti půlkulatin jsme se rozhodli za touto epizodou z Liberty City ohlédnout a zavzpomínat, jak na nás zapůsobila místní variace na New York, co říkáme na Nika Bellica a jestli by si tenhle díl už zasloužil oprášení ve formě remasteru.

Adam Homola

V trilogii Renderware, kam se řadily první tři 3D díle GTA, jsem strávil stovky a stovky hodin. Miloval jsem ji, ale taky jsem se jí chtě nechtě přesytil. Především proto jsem pak vyhlížel nový díl GTA s ohromným očekáváním. Ke slovu se měl dostat nový engine, na trhu byla další generace konzolí a já byl připraven na něco nového. Něco jiného. Blbnutí s jetpackem a hopsání na kole jsem si užil až až a chtěl jsem změnu. A tu jsem taky dostal.

Z GTA IV jsem byl nadšený. Ve výsledku jsem s ním sice strávil asi nejméně času ze všech hlavních dílů série, nicméně to nic nemění na tom, že jsem na něm v době vydání ujížděl taky možná až moc. Výrazná změna tónu, stylu, vizuálního podání a podstatně menšího měřítka mi neskutečně sedla. K srdci mi nakonec přirostl i na první pohled divný a nesympatický hlavní hrdina. Přes všechny ohromné změny to bylo ale pořád staré dobré GTAčko.

zdroj: Archiv

Vedle samotné hlavní hry mi sedly i oba datadisky, nebo možná lépe řečeno velká DLC. Jak to s motorkáři, které se chytře odehrávalo v části města, kde jsem to téměř vůbec neznal, tak i rozverná, barevná a přesto velice akční balada gaye Tonyho.

Z hlavy jen tak nevymažu první sekundy jasně deklarující návrat krále („Daddy’s back…“). Sekundy jasně deklarující, že je zpátky v plné polní nejen král hratelnosti, ale i mainstreamové kontroverze, a že všechny možné i nemožné dopady pseudokauzy v čele s příliš horkou kávou jsou sebevědomému Rockstaru dokonale u zadku. Definitivní prostředník všem prudérním konzervám pak tvůrci vztyčili v datadisku skrze něco ve hrách (podobného komerčního kalibru) nevídaného: Zprvu naznačovanou a nakonec i neskrývanou mužskou nahotu.

Čtyřka se Rockstaru jednoduše povedla a mě mrzí, že zrovna tahle firma docela kašle na remaky, nebo alespoň remastery. Pokud se tedy zrovna nebavíme o portech některých GTAček na mobilní zařízení, máme víceméně smůlu, kvalitativně šílenou trilogii nepočítám. Ale zrovna čtyřka by si nějaké opětovné vydání s hodně přežehlenou grafikou a mírně upravenou hratelností zasloužila.

Patrik Hajda

Po znamenité trojce, která světu ukázala, jak mohou vypadat 3D hry v otevřeném světě, a ještě znamenitějším Vice City a San Andreas se jednoduše nešlo netěšit na čtvrtý díl, který se pro mě celkem snadno stal tím nejoblíbenějším. Platí to i přesto, že jsem více času strávil v pětce, která je prostě a jednoduše přístupnější, okamžitější, modernější a snáz tak ukojí onu touhu jít si na chvilku zablbnout.

Ale čtyřka je pro mě jinak ve všech ostatních směrech lepší hrou, na kterou jsem si ostatně oživoval vzpomínky před několika měsíci. A až na typické vystřízlivění z grafiky, která tehdy vypadala o tolik lépe (však to znáte, vzpomínky na grafiku a její vnímání dnes jsou něco úplně jiného), jsem se vlastně bavil úplně stejně jako poprvé.

zdroj: Archiv

Na čtyřce mám rád její všeobecnou temnotu a šeď, která ji odlišuje od zbytku. Město je ponuré, barevná paleta je ponurá, všeobecná atmosféra je… ponurá. Oproti předchozím hrám série jde o mnohem dospělejší a pomalejší hru, která je (i proto) mnohem uvěřitelnější, jak se nebojí nakousávat nejrůznější palčivá témata, není jí cizí kontroverze a tak podobně. Jistě, platí to tak nějak o všech GTAčkách, ale tady mi to přišlo správně přízemní, všední.

Hrozně mě bavily postavy, jejich přízvuky a nikdy už z hlavy nedostanu větu: „Niko, my cousin!“, kterou vás přivítá totálně neschopný, ale svým způsobem roztomilý bratranec Roman během úvodního příjezdu do New Yorku. Ve čtyřce mě ale ze všeho nejvíc bavily veškeré simulační prvky kolem.

Oné uvěřitelnosti hry napomáhal přítomný telefon s aplikacemi, bavilo mě brát holky na rande a zjišťovat, jak se pro ně mám oblékat a v jakých jezdit autech, chodil jsem do internetových kaváren. Strávil jsem spoustu hodin hraním kulečníku a vysedáváním po barech, jen abych si pak mohl užít naprosto skvěle zpracovaný „režim“ opilce.

Čím si mě – milovníka her jako SnowRunner – GTA IV ale naprosto získalo, byla fyzika. Jak ragdoll postav, tak jízdní model a poškození vozidel byly přelomové. Pamatuji si, jak jsem byl tehdy fascinovaný (a vlastně dodnes jsem) už jen tím, jak se Nikovi v opilosti plete jedna noha před druhou, rozplácává se o postávající auta a zakopává o obrubníky, čímž si velmi snadno rozbije hlavu a vy vyloženě cítíte, jak to bolí.

Se zatajeným dechem jsem sledoval bezvládně letící tělo, které bylo vystřelené ze sedačky řidiče a proletělo čelním oknem po kontaktu s protijedoucím vozidlem a zastavilo se až o mnoho kotrmelců a pár bloků dál. Sranda byla čekat, až se někdo chytne kliky dveří, a pak dupnout na plyn a sledovat, jak dlouho se asi udrží.

A ta auta! Nešlo o žádné papírové krabice, ale opravdu těžká vozidla, jejichž hmotnost jste cítili v každé zatáčce, jak se na pružinách přenesla váha k jedné straně, auto se krásně zhouplo a šlo do smyku.

Stejně tak skvěle na tom (nejen na svou dobu) bylo poškození aut, která se krásně deformovala přesně tam, kde dostala zásah. Sílu tohoto systému šlo navíc pořádně odhalit díky cheatu, který udělal vaše vozidla imunní vůči explozím, takže jste je bouračkami mohli deformovat tak dlouho, až z nich zbylo něco, co už auto vůbec ničím nepřipomínalo.

zdroj: Archiv

S tímto nadšením si asi dokážete představit mé zklamání z pátého dílu. Těšil jsem se na ještě lepší destrukci, na ještě lepší jízdní model, na ještě lepší ragdoll. A v Rockstaru se rozhodli vydat zase opačným směrem, auta byla mnohem arkádovější než kdy předtím a vybuchovala mnohem snáz, i model destrukce byl mnohem méně propracovaný. Ani ten ragdoll si člověk tolik neužil, když průlet čelním sklem většinou znamenal okamžitou smrt. A hlavně proto má GTA IV v mém srdci, na rozdíl od GTA V, opravdu speciální místo. 

Pavel Makal

Je to zvláštní, ale příchod GTA IV jsem kdysi sledoval jen jakoby mimoděk. Trefil se do jistého období mého života, kdy hry na čas do velké míry zmizely z mého života, z části kvůli jiným zájmům, zčásti i proto, že v té době už umírající PlayStation 2 a zastaralé domácí PC neposkytovaly moc možností, jak se k novinkám dostat.

Čtvrté GTA jsem tedy prvně rozehrál až na jaře 2010 coby šťastný novopečený majitel PlayStationu 3, tedy v době, kdy se moje hráčská vášeň opět rozhořela na plno. Zpětným pohledem je téměř neuvěřitelné, že vydání GTA San Andreas a GTA IV dělí pouhé čtyři roky, technologický skok mezi těmito dvěma hrami je totiž jako z jiného vesmíru. 

Pro Rockstar byl ale přechod do HD generace GTA také záminkou pro velmi podstatnou změnu tónu. Z očividné parodie se série najednou stala mnohem sofistikovanější kritikou americké společnosti, jakkoli jí často ztřeštěný smysl pro humor pořád vydržel bublat pod kapotou. 

S ohledem na aktuální výročí jsem před časem GTA IV znovu rozehrál, abych otestoval, do jaké míry hra odolala proudu času, a s ohromným potěšením jsem musel uznat, že je až na některé detaily stále skvěle hratelná, ale dokonce v mnoha ohledech převyšuje i svého o pět let mladšího nástupce.

O kvalitách se už poměrně obšírně rozepsal Patrik, i já si ovšem při hraní užívám realističtější jízdní model a fyziku, zpětně obdivuji už v té době rašící pedantský smysl pro detail, který vývojáře v Rockstaru třeba přinutil nechat hlavního hrdinu při chůzi po schodišti  skutečně došlapovat na jednotlivé schody. Dnes se nad tím ušklíbneme jako nad samozřejmostí, ale tehdy?

Najdou se i výhrady, GTA IV skvěle zapadá do období hnědých her, ve kterém jako by se autoři začali bát toho, že pokud se v jejich výtvorech objeví sytější barevná paleta, přestanou působit jako produkt pro drsné hardcore hráče. Hnědo-šedivo-ocelově modré schéma ovšem na druhou stranu dává podzimnímu Liberty City atmosféru bzučícího velkoměsta, pod jehož slovutnými mrakodrapy bují špína a hnus organizovaného zločinu, kde si musí ubohý imigrant z východu najít své místo.

zdroj: Archiv

Niko Bellic mi nikdy nepřirostl k srdci. Jeho protivný přízvuk a bramborová hlava v kombinaci s neurčitým věkem a faktem, že i ve drahém obleku pořád vypadá jako odrbaný fotřík od Jadranu, mě ani po několika desítkách strávených hodin nedokázal přesvědčit o kouzlu osobnosti. Přesto po letech oceňuji, že se Rockstar rozhodl do hlavní role obsadit právě někoho s tak (pro mainstreamové publikum) exotickými kořeny. Navzdory všem memům a legendám mi ovšem bratranec Roman s bowlingem nevolá zdaleka tak často.

GTA IV báječně ztvárňuje onen kulturní kotel, ve kterém se mísí jamajští dealeři drog, čínské triády, ruskojazyčné gangy, irští výtržníci, hispánští chuligáni a nad tím vším dlící elegantní oko starých rodin italské mafie. Háčkem je v tomto ohledu enormní množství postav, které jsou si často tak archetypálně podobné, že se v nich patrně začnete ztrácet. Ve vší té záplavě misí se navíc po velkou část hry ztrácí i Nikova vlastní motivace.

Vyloženě potěšující jsou ale drobné detaily, díky nimž GTA IV funguje jako dokonalá ukázka zakonzervovaného konce nultých let současného tisíciletí. Dokonalým příkladem jsou mobily, ve kterých ještě není internet, a tak si maily musíte chodit číst do internetových kaváren. Pamatujete si na ně ještě vůbec? Rockstar nás kdysi překvapil onou ohromnou mírou detailů, které do Liberty City nacpal, aby se pak ještě více překonal s GTA V a definitivně svůj maniakální smysl pro detail zpečetil s Red Dead Redemption 2.

GTA IV i po patnácti letech stojí za zahrání, ať už ze zájmově badatelského, nebo prostě zábavně hráčského důvodu, a to včetně dvou skvělých dodatečných rozšíření. Nezbývá než si smutně postesknout po tomhle období, kdy Rockstar každý rok se železnou pravidelností vydal hru, na kterou i po letech můžeme vzpomínat s láskou. Tyhle časy se ale už nikdy nevrátí.

Šárka Tmějová

Přiznávám, že všeobecné nadšení z GTA IV nesdílím. Navrch když ho spousta mých přátel považuje za nejlepší díl celé série. K tehdejšímu hnědo-šedému období herní stylizace chovám bytostný odpor, stejně jako mi absolutně neučaroval Niko Bellic a společně s Trevorem ho řadím k nejméně sympatickým protagonistům vůbec.

A protože se mi za nesympatické lidi v šusťákovce příčí hrát tak nějak z principu a přenést se přes tenhle odpor se mi nepodařilo, strávila jsem se čtyřkou zdaleka nejmíň času v rámci Grand Theft Auto a ani nemám chuť se k ní někdy nostalgicky vracet, jako to občas mívám snad se všemi ostatními 3D díly.

zdroj: Rockstar

Kromě obligátního memu s bratránkem Romanem a bowlingem si z ní pamatuju jen málo a v záblescích – vybavuju si třeba zavšivený kabaret Perestroika nebo rádiovou stanici Vladivostok FM s moderátorkou Ruslanou. K mému zklamání z ní kvůli končící licenci před pár lety zmizela písnička Schweine od zpěvačky Glukozy, což je obrovská ztráta, jelikož se mi v jejím rytmu v Liberty City skvěle porušovaly dopravní předpisy a s její absencí si někdy do noty asi padneme ještě hůř. Že obohatila moje playlisty prakticky o celý nový hudební žánr, to čtyřce upřít nemůžu – tak velká vášeň jako v případě country z K-Rose v San Andreas nebo osmdesátkového popíku z Vice City z toho ale nebyla. 

Vašek Pecháček

Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy se na Nika někde na střeše vyřítí chlápek s pistolí, já na něj v roli balkánského imigranta zamířím pistolí, stisknu spoušť… a on se naprosto realisticky zhroutí k zemi, jak kdyby ho vážně zasáhla kulka.

GTA IV bylo v tomhle ohledu pro tehdejšího Vaška skoro až neuvěřitelně realistické. Byl jsem zvyklý na Vice City a na San Andreas, u kterých jsem si říkal: Jo, můžu policajtovi ustřelit hlavu nebo do auta nabrat sexuální pracovnici, realističtější hru si nikdy nezahraju. A najednou tohle. Najedno něco zvláštně syrového. 

Udělalo to na mě tehdy obrovský dojem, který si hra udržela až do konce, i díky svému pozoruhodně vyostřenému příběhu. Jednou chladnokrevně popravíte člověka, který se vám vzdal, podruhé učiníte klíčové rozhodnutí ovlivňující, který ze dvou špatných konců dostanete. Najednou to celé nebyla taková legrace, taková ztřeštěná zábava. Najednou se u toho člověk i maličko zamyslel a něco pocítil. Třeba pocit, že být mafiánem není zas tak uspokojivá kariérní dráha, jak by se mohlo zdát.

Jakub Malchárek

Zdá se, že budu v menšině, ale GTA IV v mých vzpomínkách zůstává v kategorii Pěkné technické demo. Po neskutečně svobodném a barvitém San Andreas, které dokázalo hiphopovou kulturu dostat i do mé dlouhovlasé, metalem prožrané palice, se mi nikdy nepodařilo do Liberty City pořádně „vcítit“.

Jasně, jízdní model byl neskutečný, ragdoll a destrukce dechberoucí. A ta grafika! GTA IV skutečně představoval etalon technického mezigeneračního skoku. Jenže mi chyběla celá řada věcí, které jsem si tolik užíval právě v San Andreas.

zdroj: Archiv

Primárně mě odrazovala sterilita Liberty City. Byť komplexní a detailní metropole mě zkrátka nedokázala tak zaujmout, jako se to povedlo kraji San Andreas a jeho hlubokým lesům, horám topícím se v mlze a přeplněným bulvárům.

Dodnes mě u GTA IV mrzí, že se mi netrefila do vkusu. I proto, že Niko Belić je dle mého jeden z nejzajímavějších hrdinů série. Mám blízko k Balkánu a jeho kultuře a konečně se i bývalá Jugoslávie dočkala své reprezentace v mainstreamové hře, aniž by šlo jen o obyčejného bezejmenného padoucha. Jen příště trochu zapracovat na přízvuku.