Duna je nejen kultovní realtime strategie (a opomíjená adventurní strategie), ale především brilantní román a univerzum Franka Herberta. A protože jsme v redakci buď čtenáři původní knihy, nebo hráči daných her, či máme zkušenosti s předchozími filmovými adaptacemi, nemohli jsme si nechat své reakce na tuto filmovou událost roku (?) pro sebe.
Film zatím stihli vidět Aleš, Vašek, Pavel a Šárka, ale na film se chystáme všichni, a tak můžete čekat rozšíření názorového spektra o pohledy ostatních členů redakce. A předem vás varujeme, tentokrát (na rozdíl od našeho Fight Clubu o Duně) se NEVYHÝBÁME SPOILERŮM! Takže čtěte na vlastní nebezpečí, pokud jdete tenhle příběh prožít poprvé.
Aleš Smutný
Villeneuvova Duna je láska, která ve mně dozrávala asi dva dny. Že se mi líbí, jsem věděl hned po projekci, ale až s tím, jak se celý zážitek usadil, jsem si uvědomil, jak moc na mě zapůsobila.
V první řadě jde o film, který je audiovizuálně uchvacující, a to i ve srovnání s předchozími Villeneuvovými filmy. Blade Runner 2049 byl krásný a hypnotický, ale neměl toho tolik co říct a byl „jen“ dobrý. U Duny Villeneuve musel krátit nadupanou předlohu a díkybohu se mu povedlo provést nutné škrty vhodně a chytře, a dokonce se vyrovnat s faktem, že celý snímek končí v polovině příběhu.
Samozřejmě mě mrzí fakt, že oba klíčoví mentati jsou odsunutí na zcela vedlejší kolej a v Hawatovi i de Vriesovi jsme přišli o barvité postavy. Jenže velká část paranoidně-intrikánského začátku knihy musela ustoupit, už jen proto, že film jako médium špatně snáší vnitřní monology a myšlenky.
Místo toho Villeneuve mnohem dřív akcentuje Paulův možný osud a cestu kosmického džihádu (tady opatrně nazvaného „svatá válka“). Popravdě nevím, jak moc bude pro diváka, který nečetl knihu, jasné, že Paul vidí možné budoucnosti, ne jednu předem danou, protože Villeneuve je sympaticky nedoslovný. Tam, kde by blockbusterový režisér třikrát zopakoval zjevnou věc, zde režisér volí raději náznaky, což dělá z Duny osvěžující zážitek, který se vymyká hollywoodským stereotypům.
Audiovizuální opulentnost doplňuje skvělé herecké obsazení. Timothée Chalamet se narodil pro to, aby byl Paulem. Zdatně mu ovšem konkuruje Rebecca Ferguson v roli Jessicy a ve scénách bez Paula si krade film pro sebe. I zbytek ansámblu skvěle sedne k předloze. Isaacův Leto je státnický i milující, Brolinův Halleck je opravdu „statečný Gurney“ a Jason Momoa je skvělý Duncan s epickým „last standem“, který dobře prodává akci v jinak hodně neakčním filmu.
Nová Duna je ale i potěcha pro milovníky předlohy. Sardaukaři a Salusa Secundus konečně budí strach a děs, baron Harkonnen není jen lacinou karikaturou, ale děsivým záporákem a v průběhu filmu čeká spousta pomrknutí na ty, kteří si předlohu dobře pamatují.
Duna je přesně tím typem filmu, který ve vás utkvěje. Na rozdíl od mnoha bombastických snímků, které vás strhnou, ale po týdnu si uvědomíte, že vyvanuly, funguje opačně. Villeneuve opět natočil hollywoodský vysokorozpočtový spektákl tak, že servíruje tlumené, někdy komorní drama obalené v dechberoucím audiovizuálu. A teď, prosím, ať vyjde ten druhý díl.
zdroj: vlastní video redakce
Pavel Makal
Jméno Duna jsem poprvé zaregistroval koncem 90. let, kdy jsme s kamarády zabředli do tajů v té době již dávno překonané, ale pro naše dětské oči stále kouzelné matičky realtime strategií, tedy do Duny II. Nepolíben knižní předlohou jsem vzápětí v lokální videopůjčovně objevil Lynchovu adaptaci, která mou dětskou mysl zaplnila surreálnými výjevy poletujícího barona, který otrokům odšpuntovává srdce, ale příliš moudrý jsem z toho všeho tenkrát nebyl.
Knihu jsem se v průběhu let pokoušel rozečíst opakovaně, ovšem vždycky jsem po několika desítkách stránek utekl k něčemu jinému. Na rozdíl od kolegů jsem šel do kina se znalostí pouhých hrubých obrysů příběhu. A mám pocit, že jsem sál opustil v prakticky nezměněném stavu.
I pro neznalce předlohy je totiž jasně patrné, že Villeneuve předkládá divákovi jen to skutečně nejnutnější, aby vyprávění drželo pohromadě a stopáž přitom zůstala na přijatelné úrovni. I přesto dostaneme jen ztvárnění první poloviny první knihy.
Nechápejte mě špatně, předchozí věta není výtkou a chápu Alešova slova o tom, že jiným způsobem Duna zkrátka rozumně zfilmovat nejde. Jen jsem měl během každé scény dojem, že mi utíká tisíc a jedna drobnost, všechny intriky politického zákulisí, veškeré pečlivé budování světa.
Duna na mě zapůsobila spíše jako série výjevů (strhujících a majestátních), jako audiovizuální orgasmus, do nějž je přesně odměřeno tak akorát tolik, kolik je potřeba. Z kina jsem odcházel možná ne dokonale nadšený (k tomu mi chybí to letité fanouškovství), ale rozhodně spokojený a definitivně motivovaný konečně přečíst předlohu.
Šárka Tmějová
Duna je pro mě srdeční záležitostí, a to ani ne tak proto, že bych si přečetla knižní předlohu a okamžitě se zamilovala. Její kouzlo na mě totiž zafungovalo ještě dřív, než jsem uměla číst, protože strategie Dune II byla vůbec první hrou, kterou moje batolecí oči u nás doma kdy spatřily.
Moje mini já bylo fascinované tančíky, které ochraňovaly harvestery těžící koření, i představou písečných červů, kteří se z pouště vynořují, kdy se jim zrovna zachce. Z dnešního pohledu je tahle vzpomínka spíš úsměvná, ale Duna mě uvedla do herního světa, takže kdo ví, kde bych teď byla, kdyby můj táta tehdy na CRT monitoru nezápolil s Harkonneny.
K Lynchově Duně a knižní předloze jsem přirozeně dospěla až mnohem později, přičemž nejčerstvěji jsem si knížku zopakovala týden před premiérou, abych mohla zostra srovnávat, ale zároveň šla do kina natěšená hlavně na to pozlátko.
Odcházela jsem vlastně příjemně překvapená, že došlo nejen na slibované audiovizuální orgie, ale i na věrné ztvárnění příběhu, přičemž mi ani nechyběly výše zmiňované vnitřní monology. Chalametův Paul je dost uvěřitelný a jeho vztah s Jessikou na plátně trochu hyzdí akorát věkový rozdíl, kdy Rebecca Fergusson chvílemi působí spíš jako jeho sestra než matka. Koncept osudovosti a vyvoleného mi dnes coby náměty už připadají trochu překonané, ale jasně, předloha je předloha.
Film dost počítá s tím, že jste první knížku četli, protože spoustu tajemství světa divákům neodhalí nebo je odbyde jednou větou, navzdory velmi pozvolnému až utahanému tempu. Ale to k nekonečné pouštní výhni Arrakisu vlastně dost sedí, i když jsem se nemohla ubránit pocitu, že si Villeneuve většinu akce vyplýtval na trailery, aby do kina nalákal fanoušky hollywoodského ansámblu. Což mi dokázala i dvojice vedle usazených slečen, které se víc než na sci-fi epos přišly dívat na Timothéeho a půlku filmu prožvanily. Chápu je: Ne že bych se sama nudila, ale spíš než vyprávění mě bavil právě ten spektákl kolem.
Kamera, triky, kostýmy a hudba jsou na špičkové úrovni, takže jsem ani po dvou a půl hodinách nebyla unavená přemírou hnědé, šedé a oranžové a klidně bych se kochala ještě další hodinu. Atmosféru prodchnutou dalekým východem má Duna zkrátka parádní a o nehostinnosti světa i politických machinacích vypráví víc obrázky a náznaky než slovy. A já jen doufám, že si na sebe vydělá a dostaneme slibovanou druhou kapitolu.
Vašek Pecháček
Aleš už to skoro všechno zmínil za mě. Villeneuvova Duna se mi na první zhlédnutí zavrtala do srdce snáz než Shai-Hulud do pískoviště, a to díky naprosto úchvatnému vizuálnímu ztvárnění Herbertova vesmíru, strhující Zimmerově hudbě, perfektnímu castingu i odvážně minimalistickému způsobu vyprávění.
Ano, některé důležité aspekty originálu skutečně upozaděny byly. Aleš zmiňoval mentaty, já bych možná viděl prostor i pro nějaký trošku hutnější expoziční úvod, který by nastínil pravidla podivného univerza, kde se občas šermuje, občas střílí, občas jezdí na obřím písečném červovi. I Dr. Yueh, na to, jak důležitou roli sehraje v destrukci rodu Atreidů, působí před svým velkým momentem spíš jako kousek stylově potetovaného nábytku. A všichni se bojí přiznat, že nositelé pouštních obleků pijí vlastní recyklovanou moč!
Trápí mě to ale v porovnání se vším ostatním, co Villeneuvův tým zvládl na jedničku? Netrápí. Strašně mě baví i drobnosti jako spousta různých jazyků, kterými se postavy plynule a přirozeně dorozumívají, a to včetně elegantní znakové řeči – titulky budou potřebovat nejenom diváci za hranicemi Anglie a Ameriky, ale i rodilí mluvčí, protože vesmír je obrovský a jedna lingua franca nestačí.
Z nové Duny si odnáším pocit žitého světa, jako kdybych se díval na jinou a zvláštní realitu lidského pokolení, která ale pořád je realitou. Villeneuve mi navíc štědrou porcí tajemných vizí dokázal poskytnout překvapivě hluboký vhled do zmateného, vlastní výjimečností týraného Paula, který možná nakonec vůbec nebude takovým hrdinou, jak by naznačovala klasická narativní struktura.
Ale i kdyby vás nic takového nezajímalo a chtěli jste si jenom užít pořádný biják, na Dunu musíte jít. Něco tak valiočně nádherného se na stříbrném plátně už drahnou dobu neobjevilo.