26. března 2013 vyšel třetí díl fascinující střílečkové série od dnes již neexistujícího studia Irrational Games, BioShock Infinite. Unikátní ztvárnění amerického snu nám podobně jako první dva díly opět zvládlo ukázat, že i primárně akční tituly mohou mít hlubší příběh, za který se nemusejí stydět. Jak na dosavadní vyvrcholení značky vzpomínáme po deseti letech?
Vašek Pecháček
Pamatuju si ten okamžik, kdy jsem dohrál BioShock Infinite, moc nechápal, co se vlastně stalo, ale dál zíral do monitoru zaplavený pocitem, že jsem právě hrál tu nejchytřejší, nejlíp napsanou hru všech dob. Že celá závěrečná sekvence, majáky, křest, Comstock a Booker, že to všechno představuje dokonalou pointu za dokonale odvyprávěnou hrou.
Postupně jsem chladl. Začal jsem se nořit do videí a článků pokoušejících se analyzovat vyprávění o pistolníkovi a jeho kouzelné parťačce a čím dál víc jsem o tom všem přemýšlel, v tu chvíli už neovlivněný vizuální kreativitou a falešnou opulentností Columbie, tím víc mi přišlo, že příběh je vlastně docela děravý, že spousta vysvětlení je chatrná a že jsem možná své nadšení přece jenom malinko přehnal. A touhle optikou na Infinite pomýšlím i dnes.
Přesto si hry z určitých důvodů dodneška hodně cením. Ne, střílení mi k srdci zrovna nepřirostlo, ale vizuál do mramoru vytesaného amerického snu v oblacích je nezapomenutelný. Taky se mi strašně líbí, že autoři stvořili zdánlivě další z dlouhé řady krásných a/nebo roztomilých herních holek, které na konci sbalíte, ale nakonec pod pubertálními choutkami (které jsem naprosto nekriticky sdílel bez jakéhokoliv ohledu na věkový rozdíl obou protagonistů) podtrhli koberec tím nejvíce znepokojujícím možným způsobem.
BioShock Infinite není kdovíjak skvělá střílečka. Zpětně jsem si uvědomil, že není ani kdovíjak přelomově napsaná. Ale umí překvapit. A umí utkvět v paměti.
Pavel Makal
První BioShock na mě ve své době působil jako zjevení a s určitými výhradami jsem si užil i jeho pokračování. Není tedy divu, že pro třetí díl s podtitulem Infinite jsem spěchal do obchodu v den vydání. Nesl jsem si domů verzi pro PlayStation 3, poučen z mnoha (tehdy velmi populárních) rozborů, které zevrubně řešily, zda ta či ona hra vypadá/hýbe se o ždibíček lépe na konzoli od Sony, nebo na Xboxu a zrovna tenhle souboj tehdy (poměrně vzácně) vyhrála, aspoň údajně, japonská mašinka.
zdroj: Archiv
Svůj text začínám poměrně obšírně především proto, abych jej trochu nafutroval, protože ze hry samotné si toho kupodivu pamatuju dost málo. Irrational Games samozřejmě zvládli fantastické entrée, které z mého pohledu překonalo i sjezd do hlubin Rapture. První krůčky nádherně nasvíceným kostelem, doprovázené písní Will the Circle be Unbroken, mám zažrané pod kůží stejně hluboko pastelové nebe nad Columbií a nejveselejší acapellový kvartet v celém městě.
Jenže tady moje souvislé vzpomínky končí, doplňují je už jen drobné výjevy jako tančící Elizabeth na pláži nebo pekelný souboj s duchem Lady Comstock. Zatímco z prvního dílu bych byl schopen citovat dlouhé pasáže, o půl dekády mladší pokračování mám v daleko větší mlze.
Důvodem je hlavně poměrně zmatené vyprávění, z velké části závislé na hledání audiodeníčků, navíc obtočené kolem různých paralelních dimenzí a cestování v čase, čímž si scenáristé tradičně chystají past sami na sebe. Z Infinite tak čiší jakási pyšná zahleděnost do sebe a víra, že dějové trhliny, nelogičnosti a někdy doslova zmatení přebijí silné a emotivní scény, jako je třeba ta závěrečná.
Mou asi nejkacířštější myšlenou je nicméně dojem, že BioShock Infinite ve skutenčnosti není moc dobrá střílečka (to ale podle mě nebyl ani ten první, ovšem tady se poměrně výrazně šláplo na plyn), a i když jsou vigory zábavným ozvláštněním akce, střílení Irrationalu moc nejde. Ve skutečnosti jsem si mnohem víc užíval klidnější pasáže, v nichž bylo možné nasávat extrémně originální estetiku a atmosféru města v oblacích. Abych ale nebyl jen škarohlíd, Infinite dodnes používám jako příklad dokonale zvládnuté implementace sidekicka ovládaného počítačem, protože Elizabeth byla ve své soběstačnosti naprosto báječná a ještě zvládala dodávat munici a proviant.
Čas od času si hraju s myšlenkou, že bych se do Columbie vrátil, zážitek si zopakoval a zkusil zjistit, zda na mě bude mít po letech trochu jiný efekt. Takhle jsem si ostatně rehabilitoval už slušnou řádku her. Každý dosavadní pokus nicméně skončil na onom krásném jarmarku, pod jehož fasádou teprve začínají vystrkovat růžky náročná témata, jako je rasová nerovnost. Kdo ví, třeba bude desáté výročí konečně tou správnou motivací.
Alžběta Trojanová
K Bioshock Infinite jsem se vyjadřovala nejednou, takže se budu dost opakovat. Patří totiž k hrám, které bych strašně ráda dala na seznam mých nejoblíbenějších. A mnohdy ji tam i zařadím, jenže vždycky s obrovskou hvězdičkou a poznámkou pod čarou.
Bioshock Infinite mi od prvního traileru učaroval svojí naprosto originální estetikou. Doteď si vzpomínám, jak mi spadla čelist, když jsem viděla mechanického koně klapat po ulici Columbie, města v oblacích! A handyman? Songbird? Cože?!
Všechno bylo mytické, nejasné, působilo to chytře, že to má v rukávu deset tisíc zvratů a myšlenek, co vám nedají spát dlouhé dny po dohrání. Zatímco původní BioShock mi pořádně nesednul svojí zelenou a popravdě docela strašidelnou atmosférou, Infinite byla trefa do černého. Nádherný svět, který je prohnilý pod povrchem. Začátek hry ještě docela fungoval, i když samozřejmě i ten má svoje mouchy.
Postupně se ale celá hra začne pomalu rozpadat. Po Finkově továrně, která je ucamraná a nudně opakuje lokace, se dostanete do reality, kde řádí Daisy, a všechno jde do kopru. Ze hry se stane obyčejná střílečka, Elizabeth je jen prodloužený zásobník na náboje a všechno to začne být utahané.
Závěrečný souboj na vzducholodi, kde poletujete kolem dokola jak hadr na koštěti, je pak vrchol nudy. A popravdě mě nijak neodzbrojil ani samotný konec. Pamatuju si, že jsem tehdy četla recenzi na Games od Lukáše Grygara, který o finálním zvratu nadšeně básnil a děsně mě tak natěšil. Jenže, jak to tak někdy bývá, úspěšně mi ho „přehypoval“. Čekala jsem něco úžasného. Místo toho jsem pocitově hodinu čuměla na video, kde jsem se mimo jiné dozvěděla, že přes veškeré podivné romantické jiskření mezi Elizabeth a Bookerem, jde ve skutečnosti o dceru s otcem.
Doteď mám tenhle zvrat Irrational Games za zlé. Nejsem si totiž úplně jistá, jestli jejich cílem bylo, abyste se po dohrání cítili nechutně nad potenciálním incestem. Ostatně v různých interview vývojáři cvrlikali, jak se snažili Elizabeth vymodelovat v podobě holčičky s velkými kukadly. Dobře. Tak ale měli trochu krotit scénář. A popravdě možná i hlavní představitele Courtnee Draper a Troye Bakera. To pnutí mezi nimi by se dalo krájet. Přitom ve stejném roce vyšlo The Last of Us, které hezky ukázalo, jak se dá vybudovat vztah bez romantické báze.
Ale to už je detail. Zkrátka Bioshock Infinite pro mě nikdy nenaplnil svůj potenciál, který ukázal v prvním traileru. A kdyby se tak stalo, nejspíš by můj příspěvek tady byl mnohem kratší (něco jako: JE TO SAKRA DOBRÝ!). Jestli se téhle hře ale nedá něco upřít, je to snaha být originální. Uběhlo deset let a najít následovníka jde jen těžko. Snad možná Arkane a jejich Dishonored? Originalita prostředí, tuna nápadů (byť mnohdy nevyužitých) je zkrátka u Bioshocku sotva překonatelná. Kéž bychom podobných her měli víc.
Adam Homola
BioShock je pro mě jedna z nejpřeceňovanějších herních sérií vůbec. Pseudointelektuální snobárna snažící se tvářit příliš chytře, ale ve výsledku jde o sotva průměrnou střílečku, kterou z močálu táhnou na zablácený břeh jen a pouze vizuály, respektive neokoukané a hezky zpracované prostředí.
Vyloženě špatný Infinite (nebo vlastně jakýkoliv BioShock) není, 2 z 10 bych mu samozřejmě nedal. Načančaná prázdnota a z nějakého důvodu svého času konzistentně přechvalované pozlátko, které se zas tak dobře nehraje, to ale za mě je.
zdroj: Archiv
Dodnes mi nejde do hlavy, proč se nechala hráčská obec takhle strhnout. Proč se najednou tím rohlíkem tak strašně zlila. Já bych v krásných kulisách Columbie preferoval raději nějakou adventuru nebo třeba strategii. Bohužel, páně Levine trval na obyčejném přímočarém střílení, a to jsme taky dostali.
Pocit ze střelby byl už v BioShocku přinejlepším neuspokojivý od prvního dílu a Infinite s tím udělal pramálo. Což je tragické, neb tu nemáme čest RPGčkem. BioShock je ve svém jádru totiž jen obyčejná lineární střílečka, která se marně snaží tvářit jako něco víc. Jenže není – střely létají sem a tam pořád dokola, nepřátelé padají k zemi každou chvíli a celé to dohromady není příliš zábavné. Zbraně jsou nenápadité, střílení z nich postrádá jakoukoliv váhu nebo vzrušení a to, co by mohlo být až hypnoticky vtahující, je ve výsledku jen monotónní rutina bez špetky adekvátní audiovizuální odezvy.
Podobně špatně zpracovaná mi přišla i Elizabeth. Potenciálně zajímavou postavu tvůrci v praxi degradovali na výdejní automat na lékárničky, a to ještě v tom lepším případě. Většinou je ale Elizabeth jen dokonale irelevantní – nemůže se jí nic stát a vyjma funkce chodícího baťůžku s ní nemůžu nic dělat. Pak nemám důvod se o ni bát, nemám důvod ji řešit a většinou tak jen překáží.
BioShock Infinite si za mě jednoduše hrál na něco, čím nezvládal být. Možná takové ambice Levine skutečně měl, možná to měl ve vývojářském dokumentu černé na bílém, ale já to tam neviděl. A to jsem po vystřízlivění z předchozím dílů žádná velká očekávání neměl.
