RPGčka se od sebe často liší jako noc a den. Jejich hlavní silnou stránkou může být perfektně vyprávěný příběh, taktická, přemýšlivá hratelnost, nebo naopak zběsilé klikání – a tahle různorodost je zastoupená i v našem žebříčku nejlepších her na hrdiny loňského roku. Máme tady jednu legendární akční záležitost, jednu nezávislou vyprávěcí lahůdku a nakonec hru, která toho dělá víc, než bychom považovali za možné…

3. místo: Diablo II: Resurrected

zdroj: Blizzard

Na bronzové pozici se nachází starý známý – remaster druhého Diabla, který už si od nás stačil odnést ocenění za nejlepší remaster & remake loňska. A medaili si zaslouží i ve své žánrové kategorii, protože ačkoliv je dost starý na to, aby si v americkém baru objednal drink, pořád ještě vyčnívá i nad moderními, do zavinovačky zabalenými konkurenty.

Diablo II je legenda z dobrého důvodu – jeho kombinace neuvěřitelně hutné atmosféry, lákavě dávkované kořisti, návykové klikací hratelnosti a dnes už i slaďoučké nostalgie tvoří neodolatelný koktejl, zvlášť teď, když se nadmíru povedla grafická předělávka a hon na démony vypadá k zulíbání nádherně.

2. místo: Wildermyth

zdroj: Worldwalker Games

Nečekaná paráda, která se zničehonic zjevila na scéně a ukradla srdce hned několika redakčních snílků a dobrodruhů. Wildermyth je v podstatě generátor fantasy příběhů – vytvoří vám náhodnou družinu taženou jen zhruba předpřipraveným příběhem a nechá vás, abyste si, samozřejmě ovlivňováni vrtochy enginu a kostek, načrtli takovou výpravu, jakou chcete.

Na celém zážitku je, kromě výborně napsaných střípků příběhu, nejúžasnější to, jak se vaši „náhodní“ svěřenci vyvíjejí, jak mezi nimi propuká láska nebo je sžírá nenávist. Sledujete, jak stárnou, jak spolu (nebo s někým jiným) mají děti, jak se z nich stávají příšery, jak umírají, jak je nahrazuje další generace. Což je prostě paráda.

A abychom nezapomněli, ano, zdánlivě jednoduchý tahový soubojový systém je taktéž vynikající.

1. místo: Pathfinder: Wrath of the Righteous

zdroj: Owlcat Games

Vítěz může být jenom jeden – a letos to je Pathfinder. Konkrétně tedy Wrath of the Righteous, abyste si ho nepletli s Kingmakerem, který si od nás ve stejné kategorii před třemi lety odnesl bronz. Jedná se o tradiční izometrické RPG ve stylu Baldur’s Gate, což samozřejmě není nic šokujícího, protože tento subžánr se v posledních letech dočkal své vlastní renesance… Ale nový Pathfinder je v lecčems unikátní. Především v tom, jak obrovský je.

Když jsme se dozvěděli, že originální systém správy království známý z minulého dílu zmizí a nahradí ho přímočará křížová výprava proti démonům, šklebili jsme se, jak kdybychom spolkli citronem pokapaný šťovík, protože něco takového zkrátka zní daleko nudněji. To jsme ovšem netušili, co všechno taková kruciáta obnáší. Tažení s armádou proti silám zla, jasně. Ale taky plnohodnotný management dobytých oblastí. Spoustu cestování s věrnou družinou. Neuvěřitelně rozvětvený příběh, který zamyká a odemyká celé sekce podle toho, jak se rozhodnete.

To je na celém Wrath of the Righteous asi nejúžasnější: Absolutně vás nelimituje v tom, jak hodláte hrát. Klidně můžete být největší parchant pod sluncem, zotročovat mrtvé duše nebo praktikovat kanibalismus, a hra vás nejenom nechá, ona na to dokonce bude patřičně reagovat a vy poztrácíte spojence, kteří by vás podporovali, pokud byste proti démonům táhli po dušínovsku.

Skvělou zprávou je taky implementace tahového soubojového systému, který můžete naprosto bez překážek a zdržovaček vyměňovat za ten realtimový s pauzou, dokonce i uprostřed souboje. Tomu říkáme hráčská svoboda!

Posledním a možná vůbec nejdůležitějším důvodem, proč se Wrath of the Righteous houpe kolem krku výrazně vzácnější kov, než na jaký dosáhl jeho předchůdce, je skvělé vyprávění. Kvalita scenáristické práce pokročila, postavy jsou, jedna vedle druhé, ohromně zajímavé a kupředu vás netáhne jenom touha nasbírat co nejlepší vybavení a poskočit na další úroveň, ale taky potřeba zjistit, jak to celé vlastně dopadne a k jakému konci vás dovedou volby, které jste učinili.