Nejdražší seriál všech dob, jeden z nejočekávanějších v živé paměti, dost možná taky jeden z nejkontroverznějších. To je Pán prstenů: Prsteny moci, jehož první dva díly od včerejška můžete sledovat na Amazon Prime Video. Já je sledoval. A coby celoživotní fanoušek díla J. R. R. Tolkiena odcházím maximálně navnaděn, ale jen částečně oslněn. Některé scény jsou naprosto nezapomenutelné, zatímco jiné bych z paměti vypustil třeba hned.
Nádherný výlet od minulosti
Jedno je potřeba zdůraznit hned na začátku: Ještě nikdy jsem neviděl žádný seriál, který by vypadal tak opulentně, tak draze, tak luxusně. Nebyl jsem z těch, kterým by se vizuál Kola času, taktéž od Amazonu, vyloženě příčil, ale v porovnání s Prsteny moci to vypadá, jako by adaptaci knih Roberta Jordana točila partička studentů na mobil z roku 2010.
Všechno je tu nádherné. Lindon, sídlo velekrále Gil-galada. Moria, z níž oči přecházejí. Dokonce i obyčejné scény obyčejných životů obyčejných lidí z jihu – peníze zjevně nešly jenom do perfektních počítačových efektů, ale i kostýmů, kulis a výpravy jako takové.
Nejvíc mě ovšem zasáhl prolog. Stejně jako v Pánovi prstenů od Petera Jacksona všechno začíná flashbackem daleko do minulosti, tentokrát do Valinoru, do vzpomínek mladé Galadriel – do vzpomínek, v nichž se objevuje to, co jsem už jako malý kluk nosem zabořený do jisté modře vázané knížky vždycky toužil vidět, ale celý život jsem byl pevně přesvědčen, že to nikdy neuvidím.
zdroj:
Foto: Amazon
Dva stromy. Tirion na Túně. Potopení Beleriandu. Bitvy Noldor s Morgothem. Finrod Felagund, moje nejoblíbenější postava z celého Silmarillionu. Možná to nevypadá přesně tak, jak jsem si to vždycky představoval, ale nevypadá to ani o moc jinak. A i když kroužek elfů tasících meče zřejmě nepředstavuje Fëanorovu přísahu (to by mezi nimi nebyl Finrod), i když jsme pořádně neviděli Morgotha ani Ungoliant, prolog si mě získal.
Drak smete z nebes velikého orla, vstříc ohnivé smrti. Felagund zoufale křičí uprostřed vřavy. Další přílba dopadá na hromadu. „Naučili jsme se mnoho slov pro smrt.“
Ztráta tempa
Úvod je strhující jak balrogův bič, ale pak tempo prvního dílu výrazně zvolní a nejsem si jistý, že to seriálu prospívá. Prsteny moci se snaží představit nejrůznější postavy a jejich motivace, spoustu času z nějakého důvodu stráví u elfské politiky (Elrond nesmí přijít na poradu, protože není „elfský pán“ – co si to ksakru dovolují k Eärendilovu synovi?). Řeší se, jestli elfské úderné komando bude moct za odměnu odplout zpátky do Valinoru. Elrond do Galadriel neustále hučí to samé a skoro to vypadá, jako by s ní flirtoval, místo aby choval patřičnou úctu ke starší a, upřímně, daleko zasloužilejší elfce. A celé to, co se týče dynamiky, začíná maličko drhnout.
Nikdy bych neřekl, že se místo elfů radši budu dívat na protohobity, ale musím uznat, že Chluponozi s sebou přinesli vítanou změnu tónu. Jejich úvodní scéna demonstrující jejich schopnost splynutí s okolím a touhu se za každou cenu vyhnout záležitostem „obrů“ ze světa tam venku je vyloženě rozkošná, stejně jako čirá radost, když narazí na (pro ně) gigantické ostružiny.
Narazí samozřejmě taky na největší záhadu seriálu, Cizince z padající hvězdy. A je to záhada zpracovaná s naprostou precizností. Můžete si všimnout rozesetých nápověd, že jeho plamenný příchod na scénu je pro svět (a každopádně pro chudinky světlušky) velmi špatná zpráva… Ale taky si všimnete náznaků, že by on sám nakonec vůbec zlý být nemusel. Na rozuzlení téhle hádanky jsem hodně zvědavý.
zdroj: Amazon Prime Video
Jsem zvědavý i na to, kam povede příběh z dalekého jihu Středozemě, kde sídlí potomci lidí, kteří kdysi sloužili temnému pánu Morgothovi, a posádka elfů, která na ně dává pozor, kdyby je snad napadlo něco podobného zopakovat. Tahle příběhová linie mě nezajímá ani tak kvůli kvetoucí lásce mezi elfem Arondirem a lidskou ženou Bronwyn, dokonce mě zas tolik nefascinuje podivný zlý meč se Sauronovým symbolem. Spíš mi přijde opravdu velice chytré, jak tvůrci znázorňují, že se lidé a elfové na svět dívají úplně odlišným způsobem.
Elfové desítky, stovky let trpělivě hlídkují, protože v tomto kraji kdysi, před mnoha a mnoha generacemi, žili jejich nepřátelé. A proč by taky ne? Noldor i Sindar jsou ochotní milovat a nenávidět tisíce let, dekáda je pro ně jako mrknutí oka. A když si pak vesničané na jihu stěžují, že jsou utlačováni za hříchy svých prapraprapraprapředků, že to přece vůbec není spravedlivé, jejich rozhořčení a protielfskou xenofobii je velice snadné pochopit. Tuší vůbec elfové, že tím lidi opět vhánějí do náruče Nepřítele?
Malí vousatí miláčkové
Dalším elfem, který zjevně příliš nechápe, jak rozdílně čas plyne pro všechny ty, kdo nejsou nesmrtelní, je Elrond. Jeho dlouhé, kameny drtící usmiřování s velesympatickým princem Durinem patří k vrcholům seriálu – trpaslíci jsou obecně ztvárnění výborně, ať už jako rozhulákaní, jančící diváci u posvátného rituálu, nebo masa dokonale výhrůžných, obrněných stráží.
Elrond (a jeho nový nadřízený, pán Eregionu Celebrimbor) bude potřebovat jejich pomoc a vypadá to, že získal sympatie když nikoho jiného, tak aspoň Durinovy lehounce vousaté ženy Dísy. Ještě aby ne, když ten lichotník z úst vypouští věty jako: „Tam, kde je láska, nikdy nevládne temnota. Jak by [ten strom] mohl nevyrůst v domě, jako je tento?“ Abyste mohli psát oficiální proslovy pro velekrále Noldor ve Středozemi, musí vám v puse kmitat pořádně hedvábný jazýček.
Jenže s trpaslíky nakonec nebude tak snadné pořízení. Všichni asi dobře víme, co v hlubinách Khazad-dûm vykopali a kam je jejich hrabivost zavede…
Skřeti dobré, raft nic moc
Zatím jsme vůbec neviděli Númenor a nepotkali jeho obyvatele, což je na pováženou, když seriál už v tuhle chvíli působí poněkud rozlítaně, jako kdyby jenom občas dokázal zaměřit svou pozornost na to, co je v tu chvíli skutečně důležité a zajímavé. Potkali jsme ale aspoň nějaké ztroskotané mořeplavce v čele s mužem jménem Halbrand… A já musím říct, že celé námořní intermezzo mi přišlo jako snad nejslabší část celého seriálu.
Ano, natočené to bylo úžasně, zvlášť když víte, čím vším si museli promočení herci projít, aby se scény boje s bouří a mořským červem na improvizovaném raftu dostaly na naše obrazovky. Ale… Dělo se tam opravdu něco tak fascinujícího? Řeklo mi veškeré to zápasení s živly něco nového o Halbrandovi nebo Galadriel? Řekl bych, že ani ne, že na rozdíl od jiných pěkně natočených momentů, které sloužily příběhu, tohle bylo spíš technicky dobře zvládnuté pozlátko. I když Halbrandův obrácený šplh do hlubin samozřejmě vypadá skvěle.
zdroj:
Foto: IGN
Skvěle každopádně vypadají i skřeti, řekl bych, že dokonce líp než v Pánovi prstenů od Petera Jacksona (o CGI příšernostech z Hobita radši pomlčím). Z místních zplozenců Morgotha mám dojem skutečné pokroucenosti, zlovolnosti, nebezpečnosti – ve filmové trilogii jsem měl až příliš často pocit, že nejde o zdroje nebezpečí, ale bandu totálních neschopů, kteří jsou na scéně od toho, aby je mohli Aragorn s Legolasem a Gimlim co nejefektněji pokosit. Zato verze z Prstenů moci dává úplně jasně nahlédnout, proč si elfové v Prvním věku v Beleriandu z jejich rukou prožili tolik hrůz.
Profesor v hrobě nerotuje
Seriál ještě před vydáním provázela neustálá nařčení z nevěry zdrojovému materiálu. Prý to třeba i bude dobré, klidně to může vypadat hezky, ale zkrátka a dobře to nikdy „nebude Tolkien“. Po prvních dvou dílech jsem přesvědčený, že Tolkiena cítím – někdy víc, někdy míň.
Předně je potřeba říct, že se ocitáme v jiné době, v úplně jiné situaci než v případě Pána prstenů. Pozdní Třetí věk je obdobím úpadku, zašlé slávy a hrdinského boje proti mnohem silnějšímu nepříteli, naopak Druhý věk je věkem růstu, optimismu, touhy po životě a budování. Ani jedno není „víc“ nebo „míň“ Tolkien a je bláhové očekávat stejnou atmosféru jako ve filmové trilogii. Kdyby se někdo rozhodl adaptovat Húrinovy děti, dostali bychom psychologickou, existenciální tragédii o několika málo postavách a byl by to taky Tolkien.
Co se týče konkrétních kroků, scenáristé se například očividně snaží o stylizované, vznešeně působící tolkienovské dialogy, o prohlášení, která by si člověk v Daeronových runách nechal vytetovat na předloktí. Někdy to funguje výborně, jako u některých výše zmíněných citátů, u příběhu o Morgothově slze na silmarilu nebo když Arondir prohlásí: „Řekl jsem to stokrát, všemi způsoby kromě slov.“ Jindy, zvlášť během podivně přízemních rozhovorů v rámci elfské společnosti, jsem si tím nebyl tak úplně jistý.
zdroj: Amazon
Co se týče nějakých zásadních odchylek od stanoveného kánonu, všiml jsem si jen několika, u nichž se dá jednoznačně říct, že odporují tomu, co Tolkien napsal, a přijde mi, že důvody pro tyhle změny jsou pochopitelné. Například Finrodovou motivací v Prvním věku rozhodně nebylo „ulovit Saurona“, ale v prologu by šlo jen těžko odvyprávět příběh Berena, Lúthien a Barahira. Stejně tak silně pochybuju o tom, že Gil-galad měl sebemenší právo zrušit zápověď Valar, kterou na sebe Galadriel svými rozhodnutími uvalila a kterou se jí podařilo smýt až s odmítnutím Jednoho prstenu ve Třetím věku. A o dvou Durinech naráz se už toho taky napsalo dost a dost.
Samozřejmě tu narazíte na značnou míru autorské invence, což je nevyhnutelné, protože Tolkien toho o Druhém věku napsal velmi málo. Jak se vám jednotlivé kreativní kroky zalíbí, to už je otázka osobních preferencí – mně třeba přijde výtečné ztvárnění migrujících Chluponohů, o kterých jsme od Tolkiena věděli, že se někde toulali, ale nevěděli jsme, jak a kde, naopak stěnu světla a deště na cestě do Valinoru vzali autoři snad až příliš doslova. Může se ale stát, že vy to budete mít přesně naopak.
Vzestupná tendence?
Co napsat na závěr? Z prvních dvou dílů mám radost, ale nejsem vyloženě v extázi. Kvalita dialogů působí lehce nevyrovnaně a některé části mi přišly zbytečně roztahané – je to dost pomalý začátek, z nějž vlastně ani pořádně nevyplývá, čeho se vlastně máme bát. Skřetích nájezdů na jižanské vesničky? Černé nákazy? Chlapa na meteoru? Já se bojím asi hlavně toho, že si z celého seriálu nezapamatuju ani jednu hudební skladbu, poněvadž mi zatím přijdou poměrně zaměnitelné.
Na druhou stranu to všechno vypadá úchvatně, herci jsou povětšinou výborní, trpaslíky naprosto žeru (hlavně jejich maličko malicherného prince) a spousta nápadů, například elfské hlídky v Tirharadu nebo struktura vandrující společnosti Chluponohů, mi přijde jako skvělé, smysluplné rozšíření kánonu. A pokud jste četli něco o tom, co se má ve Druhém věku ještě semlít, je snad jasné, že se i té epičnosti a intenzity pravděpodobně dočkáme…
