Velká část potenciální hráčské základny se Crusader Kings bojí - přestože je třetí díl velmi přístupný nováčkům a ještě víc než dřív hraje primárně na roleplay. Nejčastěji slýchám obavy z toho, že se ztratí v tabulkách, že jde o simulátor Excelu, že je hra příliš statická. Pravdou ale je, že si Crusader Kings můžete zcela užít i bez toho, abyste se snažili „vyhrát“ (což prakticky nejde), že se budete snažit přebarvovat mapu na svoje panství (což není cílem) a prostě se necháte unášet pěnou středověkých dní…

Protože jestli v něčem Crusader Kings opravdu excelují, je to vyprávění příběhů. Po vás se spíše chce zvládnout nějak popasovat s nastalými situacemi. Často se vám bizarní a extrémní momenty zapíšou do paměti hlouběji než poslední tříáčková akční adventura nebo pětistý kooperační extrakční střílecí survival s roguelike prvky.

Asi navždycky si budu pamatovat epickou válku, kdy se proti křížové výpravě na francouzské državy mé severské císařovny hrnuly katolické hordy a proti nim stály šiky Bulharů, Arabů, seveřanů, Irů… a prostě všech významných milenců, které si stihla za posledních dvacet let omotat kolem prstu.

Případně jak jsem se těšil z toho, že konečně budu hrát za svého syna, který byl prostě nejlepší ve všem, naprostá mašina, budoucí Alexandr Veliký… Jen aby náhodou špatně spadl při turnaji a zlomil si vaz…

zdroj: vlastní video redakce

Pravdou také je, že podobné momenty zažívají hráči téhle série neustále a mají tendenci se se svými příběhy svěřovat a případně hledat rady. Tenhle článek tak vznikl při pročítání několika redditových fór, které se hře věnují. Původně jsem myslel, že půjde o soubor vtipných problémů s vládnutím, ale po pár hodinách čtení jsem si uvědomil jednu věc. Crusader Kings jsou především simulátor komplikovaných vztahů v rámci rodiny a vyrovnávání se jedince se světem.

Velmi záhy máte pocit, že jste se propadli do vztahové poradny, která jen občas odbočí k praktickým radám jako: „Jak zastavit Mongoly?“ nebo: „Jak pomohu svojí sestře, aby si udržela anglický trůn?“ Pak ale dojde na děti, manžele, manželky, milence, milenky, naprosto náhodné lidi vtažené do víru turbulentního života více či méně vysoké šlechty. A jak se u této studnice, která jak kdyby utekla z Bravíčka, ročník 1066, nedá se zastavit uchechtávání a touha hned hru spustit.

Někdy jsou prosby o rady obecné, s občasným temným podtónem. „Našel jsem v lese tohle dítě, co s ním mám dělat?“ Případně: „Je normální, že osmiletý převezme kontrolu nad Polskem?“ Pak ovšem dojde na sdílení mnohem náročnějších otázek v dospělém životě. „Nevím, co se stalo mojí vnučce, ale od tří let má deprese ze smrti.“ Radu by jí mohla poskytnout jiná mladá postava, Jiana, která si už v pěti letech vypěstovala závislost na alkoholu.

Obecně hráči Crusader Kings hodně řeší své vlastní virtuální děti. Možná víc než někteří rodiče v reálném světě, nicméně podobně jako v něm se ne vždy jedná o otázky a starosti, které by vůbec měly padnout. Nejvíc vrásek zjevně hráčům dělají synové, kteří nedokáží naplnit očekávání svých otců a matek. Pravda, platí tu, že doslova budete žít život svých (obvykle nejstarších) dětí, ale některé životní otázky zacházejí až příliš daleko. Asi nejlépe tento dlouhodobý problém charakterizuje následující příspěvek:

„Můj syn je strašný ubožák, co teď? Já, Svjatoslav Dobyvatel, vybudoval jsem ve 34 letech západoslovanské císařství, a to z jednoho malého klanu. Mého nejstaršího syna roztrhal medvěd a teď má vládu zdědit můj druhorozený. Je to chráněnec moji čub*í manželky, která ho nic nenaučila. Vlastně myslím, že ani není můj. Má černé vlasy, když všechny moje děti mají bronzové, a nemá žádnou z mých vlastností. Nedaří se mi ho zabít. Pětkrát jsem ho poslal do boje proti mnohem silnější armádě, ale vždycky toho parchanta jen zajmou. Co mám dělat? Všechny mé zbylé děti jsou dcery, z eugenických důvodů.“

zdroj: vlastní video redakce

Jiní rodiče nejsou o moc lepší.

„Jak mám přesvědčit svého syna, aby se zabil? Můj syn je neschopný a moje vnučka vypadá, že bude skvělá vládkyně. Většinou mi špatní dědicové nevadí, ale mít někoho tak neschopného v čele státu desítky let nezní moc dobře.“

Ještě dál zašel další hráč, který se nejspíš bude smažit v pekle za dotaz: „Můj syn má depresi, mohu ho nějak podpořit v tom, aby se zabil?“

Naštěstí jsou tu i rodiče, kteří soucítí s osudem svých následovníků, byť jim život přináší nečekaná protivenství.

„Proč Byzantinci uřízli koule mému dědici? Hraju jako vikinský vládce Čech a k mému překvapení můj syn a dědic dostal šanci vydat se do Byzance jako člen varjagské gardy, já si řekl proč ne, dostane zadarmo perk. Najednou mi vyskočilo upozornění, že mám nového dědice, a tak jdu zkontrolovat svého úžasného syna do Konstantinopole - a jaké překvapení. Je z něj eunuch!“

Proč přišel o svou chloubu, jsme se už nedozvěděli, ale nejspíš šlo buď o nepovedenou léčbu, nebo o oblíbenou kratochvíli řeckých kultur – kastrování zajatců.

Ještě větší problémy, ale i radosti přináší hráčům partnerské soužití. Jelikož mají NPC svou agendu a prostor, jak ji realizovat, můžete se spolehnout na to, že vám nějakým způsobem naruší plány, ať už k vaší radosti - či starostem.

„Hraju jako Temüdžin a začal jsem podezřívat svou konkubínu, že má milence. Poslal jsem tedy špeha, což je shodou okolností má jiná konkubína, aby vykopala nějaká tajemství. Dostal jsem víc, než jsem chtěl. Kromě klasického množství pikanterií a tajných homosexuálů jsem zjistil, že úplně každý z mých bratrů (kromě toho, který je ještě dítě) spí s mojí sestrou a alespoň jedno z jejích dětí je potomkem jejího vlastního bratra. Ukázalo se, že moje rodina provozuje incestní sexuální kult a mě do něj nikdo nepřizval! Zatímco přemýšlím, jak s touhle informací naložím, rodinná setkání budou trochu trapná.“

Jindy se zase problémem stane až přílišná závislost.

„Je normální, že moje žena zabíjí lidi, se kterými chci spát? Moje žena je i moje spřízněná duše, a jelikož hraju za seveřana, mám konkubíny. Jenže každá z nich je dřív nebo později zavražděná mojí ženou. Zatím zabila čtyři. Jakmile se mnou začnou spát, udělá z nich rivalky a zkouší je zabít. Dokonce když se mě snažila svést moje vlastní dcera, pokusila se ji zabít také.“

Na druhou stranu, někteří hráči mají problémy i se základními pravidly středověkého manželského soužití. Jak jinak mohl vzniknout dotaz: „Ženy jsou nahé. Dělám něco špatně?“

Dalo by se ale říct, že dělat něco špatně je koření života v Crusader Kings, protože i když víte, že to dopadne špatně, nedá vám to nenechat se zlákat cestou slávy a stylu.

„Začal jsem v Toskánsku, dobyl Itálii. Vyhrál křížovou výpravu do Jeruzaléma, na pozici královny dosadil svou sestru. Pak jsem byl zvolený do čela Svaté říše římské. Pak se mě pokusila moje sestra svést. Obvykle tyhle věci nedělám, ale císař říše římské, který spí s královnou Jeruzaléma a vlastní sestrou najednou? Tomu se nedalo odolat. Později se tajemství provalilo, všichni mne odvrhli, já jsem za to zničil titul Svaté říše římské, začaly silné a silnější nájezdy Vikingů, muslimové obsadili Francii a Německo… Já a má sestra jsme zničili křesťanství.“

zdroj: Paradox Interactive

Obecně si za spoustu věcí mohou hráči sami. Naznačují to časté dotazy na velmi různorodá témata.

„Proč je tak těžké unést dítě?“

„Proč potom, co někoho sníte, často onemocníte?“

„Jak udělám ze své sestry malomocnou?“

Pravdou ale je, že v Crusader Kings lze najít i nějaké to štěstí a ironii uprostřed moře… bizáru. Někdy přijde k daným NPC samo, někdy je třeba mu trochu dopomoci.

„Gay bezdomovec, se kterým chtěla spát moje žena, se právě stal papežem.“

Celý tenhle exkurz do vztahových problémů pak můžeme završit jedním milým příběhem…

„Unesl jsem pětapadesátiletého muže jménem Ugo a donutil ho, aby si vzal mou krásnou, chlípnou dceru. Dnes zemřel, po deseti letech života v mé rodině…“