Kdo jste četli mou recenzi novinky Expeditions: Rome, už víte, že s tímhle ambiciózním historickým RPG nejsem tak úplně spokojený. Sice se mu daří krásně vykreslit dobovou atmosféru a podpořit ji zábavným bojovým systémem, ale jednak mu ke konci začne silně docházet dech, jednak je hrozitánsky rozbité.
V recenzi jsem se o konkrétních technických chybách zmiňoval jen v krátkosti, ale slíbil jsem, že v budoucnu sepíšu článek, v němž svoje nejnešťastnější, i když občas neúmyslně vtipné zážitky hlouběji popíšu – a toto budoucno se právě stalo přítomností. Pokud vás tedy zajímá, proč na mě v Římě mluvili dávno mrtví příbuzní a proč že jsem vlastně Expeditions ani nemohl dohrát, čtěte dál.
Rozmyslete si to ovšem vy všichni, kdo se do Expeditions chystáte: V dnešním textu se nebudu vyhýbat SPOILERŮM. Jdeme na to!
Falešně obviněn
Expeditions: Rome je hra, v níž si můžete co chvíli vybrat, kudy se bude ubírat příběh. Ten umře, ta přežije, tady zachráníte milostný vztah a jinde ho zase rozbijete – a ať uděláte cokoliv, bude to mít vliv na podobu světa kolem vás.
Tak by to tedy aspoň mělo teoreticky fungovat. Praxe je bohužel trošku jiná, protože hra jako kdyby skleroticky ztrácela nit a zapomínala, co jste vlastně udělali a jaký to mělo efekt.
Občas to jsou relativní drobnosti, jako když se dostanete do situace, v níž se partička římských zrádců pod vedením vašeho úhlavního rivala Vitellia Lurca pokouší zavraždit krále Galů Vercingetorixe. Vy tomu z poměrně složitých politických důvodů chcete zabránit – ale hra vám dá na výběr. Buď do místnosti vpadnete a proradné Římany pobijete, anebo se rozhodnete zůstat skrytí v koutě a budete doufat, že se Galové dokážou ubránit sami.
zdroj: THQ Nordic
Říkal jsem si: „Inu, těch barbarů je tady spousta, ozbrojení jsou dobře – vlastně nevidím důvod, proč se do toho plést a potenciálně si zadělávat na soudní tahanice zpátky v Římě, až se dozví, že jsem kolegovi senátorovi zabil ochranku!“ Zůstal jsem tedy pěkně schovaný, což se vyplatilo, protože Vercingetorix začal velmi efektivně sekat latinu (respektive tedy její rodilé mluvčí).
Chytrá volba, že? Dosáhl jsem svého, aniž bych si ušpinil ruce. Jaké tedy bylo mé překvapení, když jsem se vrátil zpátky do Říma a milí senátoři mě okamžitě obvinili z vraždy! „Ale já jsem vůbec nic neudělal, nikoho jsem nezabil, na místě činu jsem nebyl, a i kdybych byl, nikdo mě tam neviděl!“ bránil bych se, kdyby mi to hra dovolila. Ale ona mě místo toho donutila pokorně přiznat, že tedy ano, že jsem vrah svých chudáků spoluobčanů.
Ahoj, nemáš být mrtvá?
Následný soudní proces jsem sice vyhrál a k žádnému permanentnímu poškození mé běloskvoucí reputace nedošlo, jenže to bohužel není ani zdaleka jediný případ toho, kdy se kauzalita hře poněkud vymkla z rukou. Podobné to bylo při dobývání galské pevnosti Alesia, kde se mi po boku zničehonic zjevila postava, která měla být dávno mrtvá.
Abych to vysvětlil: Během svých cest jsem se skamarádil s bývalou gladiátorkou Deianeirou, dcerou skythských stepních kmenů, která se ke mně přidala poté, co jsem jí zachránil život. Jenže v Římě se jaksi přihodilo, že narazila na lidi, kteří ji kdysi zotročili a kteří, o-ou, zabili její malou sestřičku. No a milou Deianeiru nenapadlo nic lepšího než popadnout kudlu a jednoho po druhém je porazit jako vypasená otrokářská prasata (kterými, abych byl spravedlivý, fakticky byli).
Když barbarská ženština zabíjí římské občany, systém nad tím ofrňuje nos, takže moje kamarádka byla odsouzena k smrti – a taky popravena, ačkoliv jsem dělal všechno pro to, abych ji z vězení vysvobodil. Jenže se mi to nepovedlo, no a tak jsem ji musel oplakat a na tažení proti vzpurným galským kmenům vyrazit bez ní.
Jaké tedy bylo moje překvapení, když se v bitvě o Alesii zničehonic zjevila vedle mě! Hra asi měla pocit, že do závěrečného střetnutí mi má poskytnout všechny moje pretoriány, i když jak mi měla pomoct chudinka Deianeira, která sice zázračně obživla, ovšem bez všech věcí, takže po bojišti běhala jen v růžových šatičkách se základní dýkou…
Navíc to nebyl zdaleka tak zdařilý trik, jaký se kdysi povedl Ježíšovi, protože slečna D okamžitě po dobytí citadely zase zmizela do říše mrtvých. O jejím krátkodobém návratu se nikdo ani slůvkem nezmínil, všem to přišlo naprosto normální, jak kdyby se koncem ledna 1793 otevřely dveře pařížské kavárny, král Ludvík XVI. by nonšalantně smekl hlavu, vypil espresso, prohodil pár vlídných slov s číšníkem a bez většího rozruchu odtančil zpátky na hřbitov.
Šťastná shledání
Eskamotérské úniky spárům zubaté tím stále ještě nekončí. „VRAŤTE SE, PROSÍM VÁS!“ žadoní Vilém Klika, ale ansámbl Expeditions: Rome na něj kašle. Lineární plynutí času nerespektují ani členové mojí vlastní rodiny – a tady se dostáváme k hlavnímu kontrastu celého textu. V prvním případě tahle chyba mohla za jeden z nejvtipnějších momentů, jaké jsem za poslední rok při hraní zažil, v tom druhém se mi celá hra rozbila.
Začněme tím pozitivnějším – brutální vraždou mojí mladší sestry. V jednom z klíčových rozhodnutí celé hry si můžete vybrat, jestli svou milou sestřičku vyrvete z vilného náručí Vitellia Scaevoly, bratra zlotřilého antagonisty Vitellia Lurca, nebo jestli manžele necháte v klidu prosperovat u společného krbu.
Já jsem si vybral to první, což mělo za následek smrt obou hrdliček – Scaevolu zavraždil jeho vlastní bratr, zatímco moje sestra zemřela ve chvíli, kdy naši vilu přepadlo komando keltských žoldáků. Našli ji, vytáhli z úkrytu a v jedné z nejnásilnějších scén celé hry jí tlustou tyčí rozmlátili hlavu, až se celá podlaha zbarvila krví.
Musím se přiznat, že jsem byl šokován. Netušil jsem, že můj přehnaně entuziastický bráškovský intervencionismus bude mít až takhle zásadní následky. Taky jsem si pak na vrahy milé sestřičky pořádně došlápl – jen co jsem ji oplakal, vyrazil jsem na odvetné tažení a naživu nenechal ani jediného z těch Teutatise uctívajících parchantů.
Byly to smutné měsíce o samotě ve vojenském stanu, sžíraný pocitem viny. Jaké tedy bylo moje překvapení, když se zvedla plachta a diskrétní hlas strážného legionáře mi oznámil, že mám návštěvu – svoji sestru a jejího manžela!
„No tedy!!!“ vyskočil jsem nadšeně z lehátka. „Že by se lékařům v Římě podařilo jí nacpat mozek zpátky do hlavy a modlit se u Asklépia, aby jí vdechl život? Tak či tak, skvělé zprávy!“ Radostí jsem si mnul ruce… Tedy než jsem zjistil, že ve stanu pro hosty postává živý, zdravý Vitellius Scaevola a vedle něj se naznak válí mrtvola mojí sestry s roztříštěnou hlavou.
„Ahoj bratříčku, chyběl jsi mi!“ zahlaholila vesele mrtvola. „Zdravím tě, sestřičko, mělas příjemnou cestu do Galie?“ usmál se můj hrdina vřele, zjevně zcela nevyveden z míry skutečností, že podlaha je nasáklá krví jeho příbuzné. Možnost ledabyle prohodit: „Pěknej mozek, ségra!“ se bohužel nenaskytla. Následovala zcela bizarní zdvořilostní konverzace, v níž nikdo nedal žádným způsobem najevo vědomí, že dva ze tří účastníků jsou dávno mrtví (a u jednoho je to navíc patrné opravdu na první pohled).
Hra si, předpokládám, zkrátka myslela, že jsem před mnoha hodinami učinil jiné rozhodnutí a nechal jsem sestru Scaevolovi, a že tedy oba dva přežili až do dnešních dnů, jen u toho jaksi opomněla mojí milé sestřičce upravit herní model zpátky na ten živý, s palicí nezdevastovanou galskou palicí. Což je samozřejmě skandální selhání, ale víte co? V tu chvíli mi to aspoň přišlo doopravdy vtipné.
O nedokonalosti antické medicíny
To samé se nedá říct o mojí druhé a tentokrát už definitivně poslední rodinné patálii, která zahrnovala mou drahou maminku. V hrubých obrysech jsem celou situaci popsal už v recenzi, ale teď to pojďme probrat pěkně v kontextu.
Zkrátka a dobře: Během stejného proradného galského výpadu, který stál život milovanou sestru, přišla k úhoně i moje maminka. Ne k zas tak zásadní úhoně, vynikající římští lékaři ji byli schopni poskládat zase dohromady, ale i tak – když jsem ji opouštěl, polehávala zrovna zakrvácená na zemi a nevypadala, že by se měla zrovna hej.
Inu, nevadí. Přeskočme celý jeden akt, a tedy pravděpodobně několik let, během nichž jsem pacifikoval zpupné Protofrancouze, a věnujme se mému triumfálnímu návratu domů z výpravy.
Vyjasníme si jednu věc: Ano, moje postava je arogantní. Ono se člověku nezdravě nafoukne sebevědomí, když ve dvaceti začne velet vlastní legii a před třicítkou má na kontě víc vítězných bitev než samotný Scipio Africanus. Myslím ale, že ode mě nebylo vyloženě přehnané očekávat příkladnou zdravotní péči o matku nejprominentnějšího římského generála. K čemuž očividně nedošlo, protože když jsem se vrátil zpátky do Města měst a hodoval s přáteli, celá společnost kolem bohaté tabule odpočívala na lehátkách – kromě mojí matky, která se, celá zakrvácená, válela na zemi.
Mně jako hráči bylo jasné, že hře se opět nepovedlo správně zareagovat na tok času – tentokrát tedy poněkud opačným způsobem, protože maminka se měla uzdravit, nikoliv zůstat těžce raněná. Ovšem bylo mi to nakonec celkem jedno, správný stoický Říman se dobře nají, i když máti teče červená, vsadil bych se, že o tom Seneca napsal pár poučných spisů. Nebál jsem se, že by to pro můj průchod hrou mohlo znamenat cokoliv negativního.
Přátelé, měl jsem se bát.
Když se v Římě následně rozhořely ozbrojené potyčky mezi příznivci mojí frakce a přisluhovači Vitellia Lurca, nějaký výtečník sebral olej a pochodeň a zapálil rodinnou vilu s maminkou uvnitř. Doběhl jsem tam včas, Lurcovy chlapy zmasakroval a přede mnou stál jasný úkol – uhasit plameny dřív, než se oheň pořádně rozšíří a než se mamince cokoliv stane.
Problém byl samozřejmě ten, že mamince už se něco stalo. Jakmile jsem klikl na tlačítko spuštění mise, hra si všimla, že matrona je knokautovaná, což je přesně to, čemu jsem měl zabránit. No a tak usoudila, že jsem asi oheň neuhasil včas, a vpálila mi do obličeje „Mission Failed“.
Koukal jsem na to s nejvyšším možným údivem. Nejdřív mi vůbec nedošlo, co se vlastně stalo, a jakmile jsem problém identifikoval, zkoušel jsem všechno možné – loading, update na veřejný build, dokonce jsem restartoval celý akt a odehrál značnou část hry znovu, abych viděl, jestli se doberu stejného výsledku.
Dobral. Dohrál.
Vyspravit, prosím
Vážně doufám, že čerstvá informace o rozpuštění autorů ze studia Logic Artists, kteří se v novém týmu hodlají vrhnout na tvorbu her s NFT, neznamená, že Expeditions: Rome zůstane zamrzlé v současném stavu. Tvůrci ujišťují, že vydavatelství THQ Nordic, které značku Expeditions vlastní, se postará o další aktualizace i DLC, ale i tak – z mého textu je vám doufám jasné, že tahle hra potřebuje updaty jako athénský filozof chlapeckého milence.
Byla by velká škoda, kdyby je nedostala, protože v jádru je to velmi dobré RPG, které řekněme prvních deset nebo patnáct hodin poskytuje tak pohlcující, autenticky historický zážitek, že to naposledy pamatuju snad v Kingdom Come. Se zombie sestrou a nevyléčitelně pořezanou maminkou je sice v první chvíli švanda, ale ve finální verzi bych se bez nich vážně obešel.