Do kin v těchto dnech zamířila Duna: Část druhá, a tak jsme se rozhodli zavzpomínat na jiné, tentokrát herní adaptace knižní ságy spisovatele Franka Herberta. Duna jich od šedesátých let samozřejmě nasbírala pěknou řádku, největší díru do světa udělaly strategie z let devadesátých až nultých. Jak na službu císaři vzpomínáme my a jakých her s písečnými červy bychom se rádi v budoucnu dočkali?

Adam Homola

Pohybující se oranžový písek, řev kombajnu, a nakonec i hrozivý písečný červ. Tyto a mnohé další zvuky v mnoha milovnících strategií vyvolávají vlnu nostalgie po památné klasice realtimových strategií Emperor: Battle for Dune od Westwood Studios.

Jistě, je naprosto nezpochybnitelné, že v obecném kontextu celého žánru RTS zrovna Emperor nevyčnívá. Dokonce bych se nebál říct, že zapadl. Ostatně, není se čemu divit. Předcházely mu snad všechny myslitelné žánrové legendy v čele se StarCraftem, Command & Conquerem, Warcraftem a tunou dalších. A následoval třeba Warcraft III, Age of Mythology, Rise of Nations, Company of Heroes, Supreme Commander, StarCraft II a další těžké váhy. Jen aby byl žánr realtimových strategií ve finále vytlačen do pozadí, a nakonec tak trochu nahrazen MOBA hrami a dalšími evolučními kroky.

V téhle písečné bouři pro mě osobně ale jedno zrnko vyčnívá. Rozhodně ne nad ostatní, ale v mých očích s výše jmenovanými rozhodně drží krok. Emperor: Battle for Dune měl totiž duši. Vývojářům se tehdy povedlo, alespoň podle mě, skvěle propojit fascinující svět Duny do poutavé strategie o kontrolu nad všemocným kořením.

Emperor si bral z Duny to nejlepší, skvěle ji převedl do tehdy působivé 3D grafiky a tajemný, komplexní a exotický svět planety Arrakis dokázal zprostředkovat tak, že se mi z něj jen tak nechtělo. Navíc, a toho si já cením vždycky (i když Age of Empires samozřejmě zbožňuju), měla tahle herní Duna opravdu velice odlišné strany. Atreidové se prostě hráli výrazně jinak než Harkonneni či Ordové a já se u toho tetelil blahem. Rozdíly nebyly jen vizuální, ale i praktické, hmatatelné a měly vliv i na už tak hutnou atmosféru.

zdroj: vlastní video redakce

Dodnes si pamatuju některé konkrétní zápasy, dodnes nezapomenu na Fremeny, dodnes mě v hlavě straší mocní píseční červi, které ale šlo využít i ve svůj prospěch. Hrané filmečky byly sice směšné už tehdy, ale budiž, po Command & Conquer jsem je bral jako nezbytnou součást žánru v dané době a přimhouřil jsem nad nimi oko. Tady stejně nešlo ani tak o příběh, od toho jsem měl knihy, do kterých jsem byl už tehdy zažraný od rána do večera. Prim pro mě osobně hrály atmosféra a hratelnost a v těch Emperor: Battle for Dune excelovala. Minimálně do vydání třetího Warcraftu, který mě pohltil zase na dalších pár let.

Patrik Hajda

Jelikož jsem popkulturní barbar, Dunu jsem dlouhá desetiletí ignoroval. Poprvé jsem se s ní seznámil teprve před pár lety, když jsem našel zalíbení ve čtení knih a Duna byla jednou z prvních na mém seznamu přečtených. A byla neskutečně skvělá!

Od té doby jsem přečetl dvě pokračování, zhlédl první díl nejnovější filmové série, zahrál si jednu deskovku a… to je tak vše. Deskových her podle Duny vzniká obrovské množství, konkrétně Impérium slaví nejen ve světě, ale i u nás obrovský úspěch, ale nějak se k těmto adaptacím nedostávám.

A co se videoher týče, tak tam jsem zcela nepolíbený. Myslel jsem si, že si zahraji skvěle vypadající Dune: Spice Wars, ale ani na tuhle strategii v době vydání nebyl čas a/nebo nálada a k těm starým kouskům se mi přes obrovský příval nových her vracet nechce.

Takže Duna má u mě sice poměrně speciální místo, ale hry v něm hrají prachbídnou roli.

Jakub Malchárek

Ó, slovutné písky Arrakis. Kolik jsem mezi tvými dunami strávil času a fantazírování o dobrodružstvích v tvém nespoutaném světě. K Herbertově Duně jsem se dostal na gymplu, první díl přečetl asi osmkrát, prokousal jsem se i Předehrami, Historií a dalšími výplňovými knížkami, jimiž na fantastické univerzum navázal Herbertův syn Brian s Kevinem J. Andersonem.

Jsem rád, že konečně žijeme v době, kdy i Duna má svou povedenou filmovou adaptaci, akorát s těmi hrami to je trochu na štíru. Jasně, Dune II nikdo neodpáře medaili za založení žánru moderních realtimových strategií, ze kterých se potom vyvinula série Command and Conquer.

Na tento odkaz skvěle navazuje loňská Dune: Spice Wars, která na čistě válečnou strategii ještě roubuje komplexní politiku, diplomacii, obchodování a bodání krispelů protivníkům do zad. Ostatně tak, jak to na pouštní planetě chodí.

Ale pořád mi citelně chybí nějaká vysokorozpočtová adventura v otevřeném světě (já vím, je jich málo!). Třeba ve stylu God of War, s propracovaným soubojákem, ve kterém musíte zpomalovat rány, aby prošly štítem, s nádherně zpracovanou planetou Arrakis.

Jen si představte, že se musíte v nekonečné poušti třeba řídit podle hvězd, že musíte dávat pozor, abyste svým pravidelným krokem nepřivolali červa nebo že musíte dbát na zásoby vody, pokud zrovna nemáte fremenský oblek… Vlastně u takové Duny by mi asi jako u jedné z mála her vůbec nevadily survival prvky, protože by tu zkrátka dávaly smysl a nejsou arbitrární.

Třeba se někdy dočkám. Třeba úspěch filmové Duny ponoukne nějaké studio k tomu, aby ze zájmu o značku vyždímalo nějaké ty dolary, a třeba výsledkem bude dobrá hra. Třeba se opravdu jednou dočkám té pořádné virtuální projížďky na písečném červovi.

Šárka Tmějová

K Duně jsem poprvé přičichla ještě jako batole, když můj táta hrál na naší domácí 386 stařičkou Dune II: Battle for Arrakis a já mu seděla na klíně. Asi nemá cenu předstírat, že jsem z ní v tomhle věku měla kdovíjak hluboký zážitek, ale nekonečná oranž pouště na obrazovce mě fascinovala, stejně jako písečný červ, který požíral bezprizorní harvestory a tančíky.

zdroj: Westwood

Třeba v pěti letech už jsem v Dune II dokonce zvládla absolvovat první dvě mise, ale nějakou zásadní vášeň pro strategie ani pro celou značku ve mně tehdy neprobudila. Knižní předloha pro mě byla ještě poněkud nesrozumitelná a před televizním seriálem i Lynchovou bizarní filmovou adaptací mě rodiče zvládli uchránit až někdy do puberty.

Nakonec jsme ale Lynchově tvorbě propadla, stejně jako se pročetla částí knížek, takže jsem si mírně masochisticky zahrála i adventuru říznutou strategií z roku 1992 se (selektivními) tvářemi známých herců. Spáč se musí probudit, ale asi to není zážitek, který bych novým fanouškům Duny dneska důrazně doporučila.

Samozřejmě má Arrakis asi největší potenciál právě pro strategie, což ostatně dokládají i nedávné Spice Wars, ale podobně jako Kuba bych si dala líbit nějakou moderní akční adventuru s obřím rozpočtem a vizuální identitou Villeneuvových nových filmů, kde se bude halucinovat na koření, jezdit na šaj-hulúdech a létat v ornitoptéře.

Jasně, poslední zmíněnou záležitost zvládá zprostředkovat aspoň Microsoft Flight Simulator, ale toho Paula za kniplem už si musíte domyslet.

Pavel Makal

Jako ročník '89 jsem se k Dune II dostal logicky až v době, kdy už jí prošlápnutý žánr realtime strategií bezpečně ovládaly hry jako Warcraft nebo Command and Conquer, přesto ale nese v mém srdci silnou stopu. Mám zvláštní vzpomínku na jedno slunné odpoledne, kdy jsme u spolužákova počítače sledovali kostičkované intro s nezapomenutelným hudebním podkresem, luštili anglické termíny a od prudce inteligentního kamaráda, který už v té době znal knižní předlohu (bavíme se cca o čtvrté třídě základní školy) poslouchali vyprávění o tajuplném světě koření a děsivých červů, aniž by nám samozřejmě docházely jakékoli příběhové nuance. 

Dunu II jsem nikdy nedohrál a k prvnímu adventurnímu dílu jsem ani nepřičichl, naopak si velmi dobře pamatuju rok 2001, kdy jsme se dočkali hned dvou herních adaptací. Emperor: Battle for Dune byl relativně slušným nástupcem Duny, byť ve své době už poněkud zastaralým, naopak Frank Herbert’s Dune od francouzských Cryo naštěstí skončila v propadlišti dějin.

Ačkoli k samotné předloze nemám nikterak silný vztah, četl jsem jen první knihu celé ságy a třeba na zbrusu nový druhý díl filmové adaptace se podívám až v klidu doma, kdyby vyšlo třeba nějaké příběhové RPG z Herbertova světa, dal bych si říct.

Aleš Smutný

Můj první kontakt s Dunou byla naštěstí původní knížka, takže jsem se pak mohl ofrňovat nad Lynchovým deštěm a nad pojetím frakcí a jejich specifik v Dune II… Což se ale nedělo. Vůbec jsem neřešil, kde se vzali Ordové, ani proč mají Atreidi sonické tanky. Prostě jsem hrál. Dune II byla moje hlavní kotva mnohaleté lásky k realtimovým strategiím a dojel jsem ji za všechny frakce několikrát. Jen jsem nechápal, jak ji může hrát tolik lidí kolem mě, a přitom neznat knížky…

Po ní následovala Duna, tedy první hra, která byla mixem adventury, strategie, manažerské simulace a všeho možného. Popravdě, tu jsem dohrál až za mnoho let, protože v devadesátkách jsem se na ni vykašlal ve chvíli, kdy jsem už měl vojensky všechny na lopatě, ale nevyšla mi jedna dodávka koření Padišáhovi a skončil jsem jako tlející kostřička v píscích Arrakisu.

zdroj: Cryo Interactive

Když přišla Dune 2000, nedalo se než se do ní znovu ponořit. Vlastně jsem tehdy poprvé docenil hru, která se dnešním pohledem dá označit za remake. Pamatuji si tehdejší novinářské remcání na to, že to je kopírka staré hry, ale i v době RTS boomu byla prostě dvojka/dvoutisícovka klasikou, která fungovala okamžitě po zapnutí a nemusela znovu vymýšlet kolo, aby se odlišila. Stačilo, že měla známý svět a čirou hratelnost, plus konečně možnost označovat víc jednotek. Konečně! To byly další desítky hodin.

Naopak desítky hodin jsem nestrávil s Frank Herbert’s Dune od Cryo. Sice se splnil můj sen zahrát si za Paula v akční adventuře, ale hraní to věru nebylo příjemné. Ani nadšení mne nedostalo přes primitivní hratelnost, bugy, nedodělky, neohrabanost ovládání a přesně tu ohyzdnou 3D grafiku, kterou se hry z téhle éry vyznačovaly. Chtěl bych, aby se Duna v tomhle podání vrátila, ale bohužel to zatím nevypadá a tenhle nepodarek je to jediné, co si můžu zahrát. Což už znovu dělat nehodlám.

A když jsme u ohyzdné 3D grafiky, je tady i strategie Emperor: Battle for Dune. Nicméně, u ní mi přišla v tehdejší době grafika úžasná, hodně napomáhající novému, dynamickému stylu hraní. Když Emperora zapnu dnes, už mi kvůli ní přijde naprosto nehratelný, ale tehdy… Když se k tomu přidaly možnosti rozhodování se během kampaně a hlubší vhled do universa (Bene Tleilax FTW!), výsledkem byla velká láska, kterou už dnes znovu nezažehnu (fakt se na to nedá koukat), ale vzpomínky zůstanou.

A napadlo mne, že jsem na vysoké škole ještě hrával české textové MMO Duna. Šlo o další variaci na populární Red Dragon a také jsem v něm asi rok strávil, nicméně v době vytáčeného připojení, které bylo dražší před sedmou hodinou večerní, se velmi špatně účastnilo hry, kdy bylo třeba být často online dopoledne.

Pokud, nevíte oč jde, představte si EVE Online čistě v textovém podání, kde politiku dělají vůdcové frakcí, vy se staráte o svoje planetky, systémy, armádu a podle toho, jak se vyvíjí politická situace, se zapojujete do bojů desítek až stovek hráčů. Byla to zábava, ale po letech v Red Dragon už na můj vkus občas vyčpelá.

A když to takhle pohromadě vidím, uvědomuji si, že vlastně i herně mě Duna dost výrazně zasáhla a provázela celý život (nedávno jsem si nainstaloval Dune II na tablet). Třeba se ještě v nějakém herním podání vrátí, když jí filmy vrátily tolik zaslouženou popularitu.