Varování předem: Tohle nebude úplně klasická recenze realističnosti zbraní, na kterou jste ode mě zvyklí. Až dosud jsem se v tomto seriálu článků zaměřoval především na taktické střílečky, v nichž figurují moderní zbraně. Teď se ale podíváme na zástupce jedné z nejoblíbenějších odnoží akčních her vůbec – druhé světové války. Multiplayerový simulátor ohromných bitev Hell Let Loose totiž perfektně ukazuje, jakých prohřešků proti realitě se ve hrách dopouštějí druhoválečné zbraně.
Druhá světová válka byla strašlivým konfliktem s nedozírnými následky. Proběhla ale už zatraceně dávno, a tak se vývojáři a vydavatelé nemusí příliš žinýrovat a staví na jednom z nejkrvavějších momentů lidských dějin významnou odnož herní zábavy. Call of Duty, Medal of Honor, Battlefield… Tyhle všechny obří značky se vypracovaly právě na druhé světové válce, s čímž jde ruku v ruce taky nebývalá popularizace řady dobových zbraní. Hell Let Loose sice přichází dlouho po původním druhoválečném herním boomu, ale jak se ukazuje, nikdy není pozdě.
Arzenál už nemá kde brát
Snad úplně každý hráč ví, co je to Mauser Kar98k, Mosin-Nagant 91/30, M1 Garand nebo Sten. Až tak jsou druhoválečné zbraně zpopularizované. Hell Let Loose samozřejmě nabízí všechny ty „obvyklé podezřelé“ pohromadě. A s čestnou výjimkou protitankové velkorážové pušky PTRS-41 tady není nic, co by hráči neviděli už v hromadě starších her.
Začínáme opakovacími puškami (těmi, které se nabíjejí po každé ráně), kde je kromě již zmíněného Mauseru a Mosina (v klasické verzi 91/30 i ve zkrácené M38) ještě americký M1903 Springfield. Ze samopalů střílejících pistolové náboje z otevřeného závěru tu pak máme klasiky MP-40, M1A1 Thompson, PPSH 41 a M3 „Grease Gun“. Poloautomatické pušky zastupuje M1 Garand, M1 Carbine, SVT-40 a Gewehr 43, ty plně automatické potom M1918A2 BAR, paragánská FG 42 a Sturmgewehr 44.
zdroj:
vlastní foto se svolením Team 17
Nadšenci do kulometů dostanou Děgťarjov DP-27, Browning M1919 a německé MG34 a MG42. Zcela samostatně tu vyčnívá brokovnice M97 Trench gun a v závislosti na zvolené funkci v rámci jednotky můžete dostat i některou z pistolí. Americký Colt 1911A1, německý Luger P08 nebo Walther P38, případně ruský revolver Nagant M1895 a pistoli Tokarev TT30.
Hell Let Loose vykresluje zbraně až na výjimky hezky a celkem reálně, bohužel nedává možnost si je jen tak prohlédnout a zkoumat detaily. I tak jsem si ale všimnul trochu divných tvarů rámu Coltu 1911 a nereálné jsou také tvary hledí u pár zbraní. Ale to je dejme tomu odpustitelné, protože dioptry některých zbraní prostě nejsou ve hrách dost dobře simulovatelné a zabíraly by strašnou spoustu zorného pole. Žádná možnost úprav tu není a ani by nebyla žádoucí. Tohle nejsou moderní olištované pušky, aby si na ně každý operativec nasadil baterky, lasery a kolimátory podle vlastního uvážení.
Nevyváženost zbraní jako problém všech druhoválečných her
Problém Hell Let Loose, stejně jako všech ostatních druhoválečných stříleček, je nevyváženost zbraní. Druhá světová válka, stejně jako ta první, znamenala pro svět zbraní ohromný technologický skok. Když Němci vyrazili na východní frontu, zjistili, že jsou Rusové vyzbrojeni poloautomatickými puškami SVT-38 a SVT-40. Neměli jich sice tolik, ale přesto platilo, že jeden Rus s poloautomatem vládl mnohem větší palebnou silou než několik Němců s opakovacími puškami Mauser Kar98k, u nichž museli lomcovat závěrem po každém výstřelu.
Ve druhé světové válce, a tím pádem i ve všech druhoválečných hrách, figurují zbraně postavené na různých mechanických principech. A i když se nám hry snaží namluvit, že se výhody a nevýhody různých principů vlastně vykrývají a že ve výsledku jsou si zbraně docela „rovny“, není to samozřejmě pravda. Němci si totiž nakonec na východní frontu přinesli Sturmgewehr 44 – pramatku všech moderních útočných pušek na náboje středního výkonu – a s ní byli schopní přestřílet všechno a všechny.
Vývojáři her tak museli druhoválečné zbraně uměle „vyvážit“, a jak od sebe navzájem tak trochu opisovali, vznikla velká spousta blbostí spjatých se zbraněmi ve druhoválečných hrách.
zdroj:
vlastní foto se svolením Team 17
Tak například ve většině her z druhé světové jsou všechny opakovací pušky extrémně přesné a výkonné. A i když je pravda, že opakovačky na plnotučné puškové ráže obecně bývají přesné a výkonné, nejsou o nic přesnější a výkonnější než samonabíjecí (poloautomatické) zbraně využívající stejné střelivo. Ty jsou naopak ve hrách často „nerfnuté“. Ten termín mimochodem miluju – vzniknul podle bouchaček pro děti Nerf na pěnové náboje a znamená umělé snížení účinnosti zbraně v rámci vyvážení hry.
Stejně tak spousta her ukrutně snižuje přesnost a účinnost samopalů – takový Thompson možná není vzorem přesnosti, ale jeho pistolový náboj 45 ACP je velmi smrtící a účinný dostřel není vůbec nízký. No a třeba Sturmgewehr 44 je často vyobrazován alespoň jako zběsile kopající zbraň, totálně neudržitelná při plně automatické střelbě, což taky není pravda.
A úplně největší volovina ze všeho – M1 Garand ve hrách nejde přebít v půlce zásobníku/nábojového rámečku. To aby se vybudovala alespoň nějaká nevýhoda americké poloautomatické pušky, když zpravidla stojí coby „základní“ puška proti Mauseru a Mosinu. Nepřekvapivě, nábojový rámeček, kterým je M1 Garand zásobovaná, jde z pušky vyndat, aniž by se musel celý vystřílet…
Hell Let Loose je nutno připsat ke cti, že stojí na té realističtější straně barikády a nesnaží se zbraně křečovitě a okatě vyvažovat výše popsanými způsoby. Účinnost zbraní na vojáky je celkem uvěřitelná, stejně jako jejich přesnost a ve většině případů i zpětný ráz. Jediné, co nedává smysl, je nemožnost přepnout režim střelby. Zbraně, které střílí dávkou, prostě střílí pouze dávkou. Vzato kolem a kolem působí ale střelba celkem dobře, a to včetně zvuku, míření (pochopitelně bez záměrného kříže) a zapracované balistické křivky.
Na druhou stranu to ale znamená jediné – když naběhnete s Mauserem někam, kde se střílí z Thompsonů, jste nahraní. A to se stává hodně často. Jako hlavní „vyvažovací“ mechanismus má totiž Hell Let Loose klasické omezení hráčských pozic pro každou třídu. Což zase nedává smysl po stránce autentičnosti, protože z pohledu armádní logistiky je samozřejmě pitomost, aby měl každý voják v rámci jednotky jinou zbraň. Zejména když výzbroj velmi souvisela i s konkrétním obdobím během války. Zbraně druhé světové války vyvážené zkrátka nejsou a hry na to budou trpět vždy.
Nabíjení a manipulace, jako by se nechumelilo
Hell Let Loose tedy hodnotím pozitivně za to, že v zájmu vyvážení jednotlivých zbraní ohýbá jen autenticitu, a nikoliv fyziku a balistiku. V oblasti nabíjení a animace manipulací už ale není moc co chválit.
Tak zaprvé, systém nabíjení sice zázračně nepřesouvá náboje mezi zásobníky, ale neumožní vám nijak zkontrolovat, kolik nábojů v zásobníku máte a celkově jak na tom s náboji jste. Víte jen, kolik máte zásobníků jako takových. Navíc jsou tu takové detaily, jako že když vyhodíte skoro prázdný nábojový rámeček z M1 Garand, vždycky je v letu vidět úplně plný.
Větší problém ovšem tkví v tom, co dělají špatně prakticky všechny druhoválečné hry odnepaměti. Všechno nabíjení zbraní probíhá neuvěřitelně snadno a sametově, a to navzdory skutečnosti, že staré zbraně jsou občas leccos, jen ne poddajné.
zdroj:
vlastní foto se svolením Team 17
Krásně je to vidět na příkladu ruského Mosin-Nagantu. Ten má po stránce ergonomie v některých ohledech blíž ke krumpáči než pušce, a i když se s ním dá celkem rychle přebíjet mezi jednotlivými ranami, nastrkat do něj pět nábojnic, nedejbože je tam strčit z nábojového pásku, je o dost složitější, než nám hry prezentují. Občas to vyžaduje trochu násilí, nemluvě o tom, že se náboje s vystouplým okrajem rády zachytávají za sebe a pak se v pušce vzpříčí.
Chápu, že při hraní nikdo nechce čekat na zdlouhavé přebíjení a už vůbec nikdo nechce řešit skřípnuté prsty svého virtuálního vojáka, ale stejně se nemůžu zbavit dojmu, že dnešní hry prostě mají na víc. Přinejmenším že vývojáři umí navrhnout animace tak, aby zbraně – zejména ty konstrukčně staré – působily, že je k jejich ovládání potřeba patřičná síla, že se nejedná o ledabyle spasované plastové airsoftky. Nebo ty už zmíněné špuntovky Nerf.
Závěr
Ztvárnění druhoválečných zbraní v Hell Let Loose patří mezi ty jednoznačně lepší. Střelba působí uvěřitelně, zbraně vesměs dobře vypadají a třeba i třaskavá zvuková kulisa dává najevo, že bitvy druhé světové vážně nejsou sranda. Což se koneckonců hra s peklem v názvu snaží hráčům ukázat v plném rozsahu.
Na druhou stranu se ani Hell Let Loose nevyhnulo spoustě chyb a klišé spjatých se zbraněmi ve druhoválečných hrách. Vyvážení zbraní je problém všude, protože během těch šesti let, co druhá světová válka probíhala, doznaly zbraně značného pokroku. A pak je tu samozřejmě otázka příliš zjednodušených animací.
Jak už jsem psal, Hell Let Loose dopadlo ještě docela dobře. I tak ale malý svět zbraňových geeků na svou perfektní hru ze druhé světové války teprve čeká.
