Úctyhodné čtvrtstoletí dnes slaví Aliens versus Predator, která v roce 1999 na obrazovkách spojila dva legendární světy v unikátní asymetrické střílečce, v níž jste si mohli zahrát za mariňáka, vetřelce i predátora. Herní styl se za každou postavu výrazně lišil. Zatímco v kůži mariňáků se ze hry stal nefalšovaný horor a za predátora jste využili spoustu hypermoderních zbraní a nástrojů, tak pod vetřelčím krunýřem se skrývala hbitá, téměř parkourová akce.
Hra na svou dobu (minimálně do příchodu ve všech ohledech lepšího pokračování) vynikala skvělým vizuálem a hlavně nekonečnými seancemi ve hře více hráčů. Na řádcích níže na Aliens versus Predator se slzou v oku a srdcem bušícím hrůzou vzpomíná Aleš, Adam a Jakub.
Aleš Smutný
Miluju Aliens vs. Predator! Stejně jako miluju obě značky (a nesnáším jejich protnutí v rámci filmů), takže jsem si kupoval originálku hned, když u nás hra vyšla. Až s menším zpožděním, během bzučení mechaniky při instalaci jsem si uvědomil, že nesnáším horory. Ahem…
Hra za predátora byla tím, proč jsem si AvP vlastně kupoval. Kampaň za něj jsem prošel rychle a neskutečně si užíval jak pocit totální nadřazenosti na bojišti, tak i na svou dobu úžasné možnosti jako ustřelit nepřátelům hlavu nebo přišpendlit jejich torzo ke zdi kopím.
zdroj:
Rebellion
Pak jsem zkusil vetřelce, což byla známka toho, že cíleně odkládám hru za mariňáka. Jsem asi první vetřelec v historii, který se zvládl ztratit ve svém hnízdě. A také asi první vetřelec v historii, který se z kinetózy skoro pozvracel. Chvíli jsem zkoušel kampaň dát na sílu, ale místo nějakého vysouvání čelistí se mi spíš vysouval žaludek. Ahem…
A pak jsem se tedy donutil ke hře za mariňáka. Ha. Haha. Tehdy jsem se do her nesmírně ponořoval a tady tomu nebylo jinak. Takže jsem si v manuálu našel, jak se střílí světlice a pečlivě na každém kroku zkoumal, zda se odněkud neobjeví vetřelčí hlava. Samozřejmě všude byla totální tma, vystřelil jsem světlici, chvíli se uklidňoval v jejím skomírajícím svitu a udělal několik kroků dál. Pak jsem tedy vystřelil druhou světlici a odvážil se i za roh chodby, načež zhasla i ta… a pak jsem si řekl, že tohle nemám zapotřebí, udělal rychlý escape a šel si srovnat tepovou hladinu. Ano, za mariňáka jsem vydržel hrát asi minutu a půl a ne, nevymýšlím si… A stejně na tu hru nedám dopustit!
Adam Homola
Dodnes si pamatuju to pípání radaru. Světlice, tmu a ikonické zvuky zbraní, které jsem dokonale znal z Vetřelců. Ty jsem nonstop sjížděl na VHS, tuším, že snad ještě s jednohlasným dabingem. A to samozřejmě ve věku, kdy jsem na něco takového koukat neměl. Takže hned jak se objevila možnost pustit se do herního dobrodružství plného mariňáků, vetřelců a predátorů, neváhal jsem.
Predátor mi moc nesednul, z vetřelčí hratelnosti se mi leda tak motala hlava, ale mariňák byl nefalšovaný horor, u kterého jsem, navzdory jeho kvalitám, bohužel nebyl schopný dlouho vydržet. Jenže já si pro AvP nakonec našel jiné využití – multiplayer!
S kamarády jsme tehdy hráli hodně přes LANku a AvP se nabízelo. Udělali jsme si v něm totiž tak trochu předchůdce hordy. Stačilo hrát společně za dva mariňáky, pustit si mapu Stranded a snažit se přežít záplavu vetřelců tak dlouho, jak to jen půjde. Xenomorfové byli dotěrní, bylo jich hodně, my jsme neměli nekonečno nábojů a jakkoliv zrovna mapa Stranded nepřekypovala klaustrofobními prostory a byla naopak docela otevřená, stejně jsem se bál.
Zábavné byly i multiplayerové zápasy predátora versus mariňáka, nicméně kombinace dvou mariňáků odolávající vlnám vetřelců u nás jasně zvítězila. Přitom se dnes stačí podívat na videa a člověk hned vidí, jak triviální „design“ map to tehdy byl, obzvláště v exteriérech. Nikde nic, naprosto nezajímavý terén, prakticky žádné body zájmu, jednoduchá geometrie, nic zajímavého, zábavného nebo svěžího. Hrůza. Jenže sprintovat s vyplazeným jazykem a tunou vetřelců za zády (alespoň tak jsme si to tehdy představovali) do maličkého bunkru, kde jsme se následně snažili přežít, prostě zábavné bylo.
Jakub Malchárek
Bylo mi deset, o Vetřelci (nebo Predátorovi) jsem věděl jen z vyprávění a pár obrázků z magazínů o filmech. Díky tomu si má bujná představivost celé univerzum domalovala ještě temnějšími barvami, než jaké ve skutečnosti bylo. Když jsem se pak u kamaráda s mnohem benevolentnějšími pravidly dostal ke hře, která tyto dva světy propojovala, působilo na mě „Ávépéčko“ jako zjevení.
Fascinovalo mě, že jde vlastně o tři hry v jednom! Za mariňáka jste si užili hrůzostrašný horor… ikonické pípání detektoru pohybu mě pak ještě několik nocí budilo z nočních můr (že by ta věková omezení u her dávala nějaký smysl?). V kůži predátora jste si pak vychutnávali power fantasy ultimátního lovce a na několikero filtrů, které vám zvýrazňovaly protivníky, jsem nedal dopustit. No, a když jste zvolili hru za xenomorfa s kyselinou místo krve, tak… jste velmi brzy trpěli kinetózou, protože extrémně rychlý pohyb po stěnách a stropech zkrátka nebyl pro každého. Jak to ale všechno bylo originální a svěží?!
zdroj: Archiv
Možná právě kvůli výše řečenému na mě nejvíce zapůsobila právě hra za mariňáka (a možná tehdy začala má láska k hororům). Za predátora byla hra přecejen komplikovanější, museli jste naplno využívat veškerý arzenál, no a za vetřelce to chtělo notné nadání na orientaci v prostoru a koordinaci. Zato ale hrůzostrašné přežívání ve tmě s ubývajícími náboji, omezenými světlicemi a chodbami plnými vetřelčí chamradi... to byl nezapomenutelný zážitek! Možná i proto jsem se o několik roků později v pokračování nejvíce těšil, až opět popadnu útočnou pušku, naladím detektor pohybu a se sevřenými útrobami se ponořím do setmělých koridorů.
Když jsme o mnoho let později začínali s prvními LANkami, bylo AvP (tehdy už dvojka) jasnou volbou, která nás udržela u monitorů do svítání. Zajímalo by mě, jestli by podobná hra na mě fungovala i dnes. Slyšet evokativní pípání radaru v naprosté tmě, když je vám deset, totiž sebehezčí grafika a animace nepřekonají. Byť musím uznat, že Alien: Isolation se tomu zatraceně přiblížil.
