A odpověď? Tu si každý musí najít sám pro sebe. Série The Darkness má totiž tolik osobitého kouzla, že i minimální změna se může v očích jednoho projevit takřka fatálně, zatímco druhý se s chutí oblízne. Spíš než na druhý díl by bylo lepší se na dvojku dívat jako na druhou hru z téhož univerza, kterou má na svědomí někdo jiný a rozhodl se ji pojmout jinak. A tak se na ni budu dívat i já.
Mafiánská babička
Od událostí z jedničky uplynuly dva roky a Jackie Estacado je hlavou mafiánské rodiny Franchetti. A přestože ho stále ještě bolí smrt životní lásky Jenny, rodina podle všeho nemá problémy a už dlouhou dobu se Jackiemu daří potlačovat Temnotu, která se v něm uvelebila. Ale jenom do chvíle, kdy se na scéně objeví Bratrstvo, které o Jackieho Temnotě ví a chce ji získat pro sebe. A takové odborové organizace obvykle nezkoušejí prosit (v Jackieho případě by jim to stejně nepomohlo), takže se rozhodnou pro frontální útok a právě díky němu se Jackie opět shledá se svou společnicí - Temnotou.
Temnota je po dlouhé době nečinnosti nejenom pořádně nakrklá, ale také cítí přítomnost Bratrstva a tuší, že je v ohrožení. Což se jí logicky nelíbí a rozehraje tak proti Jackiemu další osudovou hru plnou psychoteroru a duševního mučení, aby chudák nerozhodl nějak špatně a nebyl tak strůjcem jejího konce. Takže se náš hrdina ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny - fanatickým Bratrstvem, které mu chce Temnotu vzít a mezi Temnotou samotnou, která to nechce dopustit a vybaluje na Jackieho z rukávu ta nejzákeřnější esa.
Síla příběhu
Příběh, ač se na první pohled snaží jen prvoplánově šokovat, je ve skutečnosti nejsilnější složkou hry a rychle se velmi příjemně rozvine. Vytváří skvělou atmosféru a přinutí vás, abyste měli Jackieho určitým způsobem rádi a drželi mu pěsti v jeho boji proti Bratrstvu i Temnotě. Všudypřítomný masakr totiž vyplňují pasáže, kdy máte čas si projít rodinné sídlo, prohodit pár slov s mafiány, potlachat o životě s vaší tetičkou a podobně. A jelikož si byli vývojáři zatraceně dobře vědomi toho, jak moc velkou roli příběh zastává, snažili se ze všech sil, aby z něj mohl hráč vymáčknout, co nejvíc. Je jedno, s jakou postavou budete mluvit, dabing je perfektní a hlášky nejsou typicky videoherně stupidní.
Stačí procházka sídlem a nebudete se moct ubránit dojmu, že vedete rodinu, která vás má ráda a má svoji kolektivní duši. Je to sice mafiánský kýč, ale starší členové jsou takoví ti milí dědečci, hromotluci zase trochu jednodušší šprýmaři, holohlaví senioři umí zkušeně a dobře poradit...
Samotný Jackie je dobrák od kosti, který je sice schopen obrovského zla, ale přesto má srdce na správném místě a ještě k tomu chce do konce života truchlit pro svou jedinou lásku. Všechno je zde zkrátka podřízeno jednomu cíli: dostat se vám, co možná nejefektivněji, pod kůži, což se daří. Následující dějové zvraty mají proto daleko větší dopad a nastanou-li chvíle volby, obvykle nejsou jednoduché. I díky těm několika větám, co s postavami prohodíte, si vytváříte relativně kvalitní vztahy – kdy naposledy jste něco podobného mohli říct o lineární střílečce?
Temnota s duší
Na druhou stranu, jak chcete srovnávat The Darkness 2 s ostatními střílečkami, když v žádné z nich vám na ramenou nesedí Mike Patton, neraduje se z vašich zvěrstev a nenašeptává vám do ouška prvotřídní, dekadentní zkaženosti. Temnota, jejíž osobitost má zmíněný hudební génius Patton na svědomí, zde má (podobně jako minule) formu multifunkčního švýcarského nožíku, potažmo nástroje na zabíjení, který je vysoce efektivní i efektní.
Stačí se držet mimo světlo a můžete pomocí vašich chapadel trhat nepřátele na kusy, vysávat z nich život, rvát jim z těl srdce, nebo jejich zničenými těly (případně okolím) házet po kumpánech. Vedle chapadel, která se vám majestátně vznášejí v horních rozích obrazovky, se samozřejmě dočkáte dalších démonických sil, jako je roj hmyzu, který zaměstnává nepřátele, posilování střelby atd. Nechte se překvapit.
zdroj: Archiv
Cvič a budeš lepší
Hra praktikuje jednoduchý RPG systém, kdy si za body získané zabíjením a hledáním relikvií můžete dokupovat nové dovednosti nebo si vylepšovat ty stávající. S trochou snahy je z vás za chvilku hotová mašina na zabíjení, která po sobě nechává jenom neidentifikovatelné kusy tkání, se kterými si posléze ještě rád hraje váš mazlík Darkling.
Tentokrát je k dispozici pouze jeden, ale zato má osobitosti na rozdávání. Když vám zrovna nepomáhá, vesele poskakuje po bojišti, močí na těla nepřátel nebo do nich mlátí a skotačí jak malé děcko. Ve velmi temných chvílích vám dokáže vykouzlit morbidní úsměv na tváři, což skvěle zapadá do celkové stylizace grafiky i příběhu a hratelnosti jakbysmet.
Samotné ovládání Temnoty (chapadel) je sice zpočátku komplikovanější, než by mělo být - přece jen je potřeba trochu více kreativity než jen zamíření a drcení spouště a tempo hry je navíc docela hektické. Po chvilce experimentování si ale najdete své vlastní způsoby zabíjení, a pak už vás čeká jen další milé objevování a zkoumání různých způsobů likvidace nepřátel.
Rovnou za nosem
Jednotlivé úrovně, ostatně hra jako celek, jsou ztělesněním lineární střílečky. Když nebudu brát v potaz občasnou odbočku, která vás obvykle velmi rychle zavede k „tajné“ relikvii, v podstatě jen běžíte kupředu a kosíte nepřátele. A nutno podotknout, že nepřátele ne zrovna inteligentní.
V tom lepším případě vykukují zpoza rohů nebo jiných úkrytů a snaží se vás zabít. V těch horších se vykašlou na fakt, že mají v rukou střelnou zbraň a jednoduše vyrážejí po přímce přímo proti vám. Není to ale žádná tragedie a díky hektickému tempu se většina „neinteligence“ ztratí, ale nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby bylo nepřátel méně a inteligentnějších, mohla to The Darkness 2 dotáhnout v zábavnosti na ještě vyšší mety.
K arkádovým střílečkám, kterou The Darkness 2 určitě je, však historicky patří spíše ony zástupy tupců a ne bezdůvodně – tvoří tolik potřebné živé cíle, na kterých můžete praktikovat bojové kejkle a bavit se tím, jak to krásně vypadá a navíc je to nesmírně efektní. Pro atmosféru hry je totiž vyvolání pocitu, že jste chodící masomlejnek, podstatné.
Obsah nad formou?
Lehce sporná je ovšem grafika, která používá metodu cel-shadingu a namísto na fotorealismus vsadila na stylovost – koneckonců je to hra postavená na komiksu. Všechno se snaží mít šmrnc a kouzlo, ale ani s přihlédnutím k uměleckému záměru a původu hry se nemůžu zbavit dojmu, že třeba mimika postav a postavy samotné mohly být propracovanější, textury detailnější a celkově hra mohla vypadat lépe. Jakoby tvůrci svoji snahu za výraznou stylizaci nedotáhli do konce a příliš se spolehli právě na zmíněný cel-shading.
Hra by také mohla být rozhodně delší. Příběhovou kampaň dojedete na druhou obtížnost za pět, šest hodin a nebýt duchapřítomnosti vývojářů, v podstatě byste neměli co dělat dál - jedině procházet znovu příběh, jehož kapitoly se vám odemknou k volnému výběru.
Multiplayer jako takový zde sice není, ale na jeho místě jsou Vendety, v nichž můžete kooperativně spojit síly až ve čtyřech hráčích, vybrat si dle libosti ze čtyř charakterů s rozdílnými silami a dovednostmi a pustit se do vedlejší kampaně, která probíhala paralelně s hlavním příběhem. Dozvíte se tak trochu „zákulisních informací“ a vedle toho budete vraždit hordy nepřátel pomocí rozličných artefaktů. Design jednotlivých misí si sice, co se linearity týče, nezadá s hlavním příběhem, ale jako přidaná hodnota a skvělá zábava s několika přáteli poslouží dobře. A když na to přijde, dají se hrát i sólo.
Zhasněte světla!
The Darkness 2 je akční hra s duší. Když přijmete nijak nezastíraný fakt, že je level design lineární a u nepřátel je inteligence kompenzována větším množstvím, má The Darkness 2 víc příběhového potenciálu, než byste čekali. Je to hra zábavná, stylová, brutální a hlavně bezvýhradně svá. Pokud tedy nejste lhostejní k mafiánským romantickým hrdinům, kteří mají problémy s démony skutečnými i vlastními, nebojíte se krve, morbidního humoru a ne úplně triviální hratelnosti, možná by nebylo od věci zjistit, jaké to je, když vám na ramenou sedí Temnota s velkým „T“.
A co se fanoušků prvního dílu týče – jak již bylo řečeno, dvojka je jiná. Sice jiná, ale přesto výborná a k pokračování Jackieho příběhu přistoupila s úctou. Rozhodně se nevyplatí ji přehlížet.
