Nemá smysl se v tom dál rejpat. I když v Payday 2 určují masky do značné míry hrdinovu osobnost, nejsou to vlivy zase tak mystické a významné jako třeba v Hotline Miami. V Payday 2 jde primárně o efekt, o to zaujmout oči a nikoliv mozek a myslím, že účel byl splněn. Americkou vlajku rozmázlou na klaunském ksichtu mám teď před očima úplně všude. Hlavně cestou kolem klenotnictví.
Manažerem zločinu
Druhý díl kooperativní akce zaměřené na profesi vyprazdňovače sejfů a zbraňových zásobníků je opět v mnoha ohledech nesmírně přitažlivý. Především tím, že ke zločinu přistupuje vědecky a samotnou akci doplňuje o management výzbroje v takovém měřítku, že je na dostřel i Jagged Alliance. S jistou nadsázkou lze konstatovat, že pokaždé když donesete další pytel peněz, hra vám sejme masku, uváže kravatu a udělá z vás manažera zločinu. Navíc s takovou samozřejmostí, že úplně zapomenete na to, že pořád stojíte na druhé straně barikády.
Profesionalita a široké možnosti seberealizace zamotají hlavu i zkušenému lapkovi. Ve stylizovaném menu budete do omrzení nakupovat nové typy zbraní a jejich doplňků, uvíznete ve víru osobních statistik a určitě se nikdy nenabažíte růstu vlastní prestiže v podsvětí. Payday 2 skutečně ví, jak člověka motivovat. Je to neustálá honba za dokonalostí, což poznáte třeba na všech bezpečnostních dveřích, které podle příručky moderního lapky můžete vyvalit dokonce i výbušninou, ale jako zelenáč se budete v zámku rejpat obyčejným šperhákem...
Payday 2 na jednu stranu rozdává zkušenostní body jako bonbony na pouti, ale pozor: možností jak je utratit je opravdu mnoho a cesta za dokonalostí je tak dlouhá, že vám budou body vlastně pořád chybět a neustále budete po něčem toužit. Hned do začátku třeba získáte budoár s rozměry Krejčířovy vily, ale zároveň bude vypadat jak podzemní garáž. Ještě holt nejste hlava rodiny. A že máte desítky možností jak upravovat zbraně? Ano, ale skoro u každé bude na začátku svítit červený vykřičník kvůli chybějícím skillům.
Payday 2 vážně nemá v servírování motivace konkurenci a dokazuje, že i v rámci akčního žánru pro masy nemusí jít pořád jen o střílení. Stejně jako jsem kdysi tunil německá kupátka v Porsche Unleashed, jsem se v Payday 2 vracel se stejnou láskou do kutlochu montovat na AK47 holografické hledí…
Býti gangsterem
Radost budete mít i z toho, jak Payday 2 řeší dilema, zda akci úzce zaměřenou na čtyřčlenný internetový multiplayer svázat příběhem, nebo z ní udělat jen bezpohlavní seznam misí. Lidé z Overkill Software ale mají čuch na milé kompromisy. Příběh ve hře je i není. Respektive, hlavní téma je pouze lehce naznačeno postavou bosse, jenž ve městě zločinu rozdává zakázky, ale co kšeft, to úplně jiný scénář a zážitek.
Díky sundaným okovům se mohou spousty malých epizod odehrávat v obrovsky rozličném prostředí. Starý Lorenc by spustil: to máte banky, zlatnictví, drogová doupata, venkovské vily, stodoly, skladiště… Všude, kde to smrdí řádně uloženými penězi, nebo naopak neřádně ukrytými, tam se čtveřice známých kooperačních loupežníků Dallas, Hoxton, Wolf a Chains ráda mrkne.
Je samozřejmě krutá pravda, že tématicky se mise od těch z prvního dílu moc neliší, ale autoři si aspoň dali tu práci, aby se každé prostředí změnilo v uspořádání a v detailech. Pocity déja vu rozhodně nejsou tak silné jako v nedávno recenzovaném Saints Row IV.
Hlavně jsou však mise doslova přecpány nečekanými situacemi a zvraty. S nimi se na nějaké teoretické opakování rychle zapomene. Když mi v jedné vilce pod policejní palbou bouchla aparatura na vaření drog, neb jsem prostě ve stresu spletl přísady, s hořícím zadkem jsem žasnul, co Overkill naskriptovali, aby hra působila vždy překvapivě a měnila nejen průběh misí, ale i jejich výsledky a hodnocení.
Fakt, že mise nespojuje jeden příběh, se pozitivně projevil i na jejich dynamičnosti. Pokud jedna nemusí navazovat na druhou, končívají netypicky a skoro pokaždé jinak než by člověk chtěl nebo čekal. A to i v detailech. Například úniková helikoptéra v jedné a té samé misi může přistát pokaždé jinde. Napoprvé mě to úplně rozhodilo, napodruhé rozesmálo a až potřetí jsem s tím nějak počítal. Brilantní.
Hergot dělej, dochází olovo
Kdyby v reálném světě fungovalo všechno tak, jak Payday 2 vypráví, možná bych o kariéře gangstera uvažoval. Těch zážitků! Nervydrásajících i vtipných. Jeden povím. To jsem se takhle připletl do hádky dvou majitelů nočních klubů. Jeden druhému dlužil prachy a druhý prvnímu asi i okoštoval ženskou, no prostě normálka. Věřitel peněz si najal mojí partu a jářku, měli jsme s klukama velmi jednoduché zadání. Vtrhnout zadním chodem do dlužníkova nightclubu, polekat zpité civilisty a z kanceláře vybrat patřičný obnos peněz i s úrokem.
Fajn, povídám! Jenže to by se hned od začátku nesmělo všechno podělat. Hned jak jsem vykopl dveře, Dallas nechtěně picnul ženskou u záchodu, takže nám i přes jeho kajícnou omluvu nezbylo než počítat se sníženým honorářem. A bohužel i nadále jsme si počínali jako divocí skauti na Křivoklátě.
Než jsme se zorientovali, do baráku vtrhla zásahovka a protože je Wolf technickej nedouk, vrtal sejf tak dlouho, že nám došla munice a do dodávky jsme prchali sice s prachama v kapsách, ale taky s hvízdáním kolem uší. A to ještě pořád nebyl konec. Naše Avie velice brzy neodolala síle policejních vozů i průraznosti pušek, a tak celá akce vygradovala šílenou přestřelkou na předměstí, kde jsme místním pořádně zkazili neděli.
Podobným scénářem oplývá většina misí. Problém střídá problém, zvraty šponují atmosféru a z některých zápletek doslova prýští napětí a spád. A vůbec nevadí, že jsou mise zasazeny do vcelku stísněných koridorů a celé město je jen pouhá kulisa, kterou se nedá ani cestovat. Úplně stačí, že si od každé mise můžete slibovat totální vypětí a oči plné jiskřiček.
Čtyři výjimečné individuality
Payday 2 je však není jen o spádu a překvapení, ale také o taktice a lapkovské spolupráci. Vždyť je to kooperativní akce. A narovinu říkám, nehrajte ji s umělou inteligencí! I když to hra umožňuje, vždy dejte přednost třem živým společníkům. Rozdíly v hratelnosti jsou totiž překvapivě fatální. Zoufalost umělých kumpánů snadno rozeznáte v těch misích, které si střihnete z obou úhlů.
Když jsem měl například za asistence houkajících sirén vynést lup z dodávky do nedalekého skladu, s živými hráči šlo všechno hladce. Respektive tak, jak se dalo čekat. Technik s potřebnými skilly otevřel pár neobytných dveří, já rambo běhal s lupem do kutlochu a zbylí dva mě podporovali krycí palbou. Ale jak to vypadalo s nemyslící kupou kódu? Parťáci mi běhali neustále za zadkem, a jelikož nebyli schopni ani nic nosit, trpěl sem v misi jako plantážník.
Payday 2 je opravdu taková, jací hráči se v ní sejdou. To je staré pravidlo. Hra naštěstí umožňuje vstupovat do misí v několika různých úrovních obtížnosti, takže není žádný problém najít ty správné lidi, kteří si mezi sebou rozdělí práci a hlavně využijí velké novinky, se kterou se druhý Payday zřetelně liší od prvního. Totiž čtveřici unikátních bojových tříd, každou s vlastním stromem skillů a příslušnou bojovou výbavu a hračkami.
Vlastnosti ze všech čtyř povolání si sice můžete namíchat zcela bez hranic, ale časem poznáte, že pouze specialista je v akci nejužitečnější. Rozestavovat výbušné pasti a odpalovat zámky nemůže enforcer, který nejraději stává v předních liniích, stejně jako v bance nemůže přesvědčovat ostrahu ke spolupráci technik. Čtyři bojové třídy skutečně zřetelně ovlivňují hratelnost a grupy namíchané z různě nadaných lidí si mohou z misí odnášet diametrálně odlišné zážitky. Zatímco akčně naladěné družstvo z banky vyběhne přímo do palby FBI, mentálně silný tým k sobě zásahovku vůbec nemusí přilákat.
Velmi Žhavé výstřely
Bohužel, ani Payday 2 není bez chyb. A pokud už padla řeč o špatně naprogramované umělé inteligenci, zmiňme tu největší chybu hry. Nejde totiž jen o neužitečné AI spolubojovníky, kritika směřuje i na samotné policejní složky. Jejich tupost lidským faktorem nahradit nelze a tvůrci se ji rozhodli kontroverzně kompenzovat obrovskou početní přesilou.
Policisté se v mapách spawnují ve stylu Call of Duty a pokud vždy neuděláte krok na neviditelný checkpoint, zemřete pod tlakem dokola se opakujících vln. Vzhledem k tomu, že Payday 2 rozhodně není akční parodie, bývá pohled na kupy mrtvých policistů opravdu tragikomický. Hra nechtěně, ale zároveň bohužel dost často připomíná spíše Žhavé výstřely než gangsterky s De Nirem, což bylo pro mě to největší zklamání.
Špatná umělá inteligence a její nevhodné nahrazení vlnami nepřátel souvisí s celkově mizerným technickým zpracováním. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že po grafické stránce je Payday 2 na úrovni prvního F.E.A.R. a k tomu přidává i špatnou optimalizaci částicových efektů (v kouři se dusí hlavně framerate) a mnoho technických bugů od srandovního chování civilistů až policisty procházející zdmi.
Vůbec nejvíc mě ale štval obrovský počet neviditelných bariér. Jestli jsem napsal, že mi nevadí stísněnost map, tak způsob, jakým byly hranice levelů vytyčeny, mě šokoval. Běžet na místě s nosem zaraženým v neviditelné stěně, je designérský prvek, o kterém jsem si myslel, že už dávno vymřel. Tím spíš, že je s námi Payday už podruhé a autoři měli čas něco vymyslet.
Ale končit se nemá s vráskami na čele. Payday 2 dokáže svoje neduhy hravě zakrývat obrovským množstvím upřímné zábavy jak přímo v terénu, tak i v zázemí. Tohle totiž není jen hra, ve které se stanete kriminálníkem, berete za to prachy a život je fajn. Spíš než zlodějem jste v Payday 2 úplným manažerem odklánění peněz a od českých politiků se lišíte vlastně jen tím, že rádi mačkáte spoušť. Tak přece jsme se z Ameriky dostali až domů. Přeju dobrý lup.
