| Autor: Pavel Oreški Publikováno: 5. srpna 2010 | verze hry: Wii/prodávaná/anglická doba recenzování: 2 týdny |
oficiální obrázky od výrobce V podstatě totožná je i hratelnost. Autoři se ovšem poučili z prvního dílu a vypustili vše, nač byla snášena kritika. Takže po Santa Destroy už se nepohybujete po svých nebo na motorce, ale jednoduše prstem po mapě. To eliminovalo spoustu zbytečně promrhaného času na Travisově motorce. Normální den v kůži nájemného vraha začíná těžkou prací pro nejrůznější zaplivané podniky v Santa Destroy. Tyhle minihry jsou skvěle zpracované staré osmibitovky a to jak vizuálně, tak zvukově i obsahem. První z nich vás pošle do podniku, který zamořily šváby, myši, vosy a štíři. Dění pozorujete z vrchu a pomocí vysavače likvidujete nezvané hosty. Na vyčištění úrovně máte časový limit, tři životy a ku pomoci je vám pár power upů. Jiná práce je variací na klasické skládání potrubí, tak aby jím bez problémů protekla voda. Později se podíváte na orbit Země, který čistíte od vesmírného harampádí, v čemž vám brání prolétávající meteority. Miniher je osm a cílem těchto pixelových hříček je vydělat peníze. A ty následně utratit v tělocvičně nebo garáži. 
Posilovnu vlastní růžovoučký Ryan, který Travise vždy rád napumpuje. Pod tím si lze představit cokoliv, nicméně hlavního hrdinu nechávají Ryanovi dvojsmysly chladným a navštěvuje ho pouze za účelem zvětšení objemu… svých svalů. To probíhá opět skrze osmibitové minihry. V jedné se mačkáním A a B snažíte udržet na běžícím pásu, u kterého Ryan zlomyslně mění směr pohybu. Druhé cvičení je v ringu, kdy na vás Ryan hází činky, které musíte údery rukou a nohou vykrývat a ještě se vyhýbat sladkým srdíčkům, které na vás Ryan posílá. Trénink je v pozdějších fázích hry hodně náročný a budete se při něm potit jako ve skutečnosti. Nicméně za splnění úkolů dostáváte odměnu ve formě většího zdraví a delší výdrže baterie ve vašem světelném meči. Katan je několik druhů. Nové si můžete koupit u Naomi, která je dodavatelem technologií pro Travise. Mimo to, že je pořádně vyvinutá, umí vyvíjet i účinné stroje. Konkrétně jsou to dva nové meče, které jsou dost drahé a také obří mechwarrior, kterého Travis využije při jednom ze soubojů. Oproti jedničce mi u Naomi chybí více nových katan a rovněž vylepšování těch stávajících. Chodil jsem za ní každou chvíli, ale nakonec mi za celou dobu vyrobila jen dvě věci. Škoda. Posledním podnikem, kam lze zajít, je prodejna oblečení. Byl jsem tam jednou a koupil si tričko s pandou. Trávit čas mezi souboji lze i v Travisově apartmánu. Kromě návštěvy záchodu, což opět symbolizuje uložení pozice, a převlékání u skříně, doporučuji další aktivity. Zejména je dobré si hrát s kočkou Jeane, která je tlustá jako prase. A právě hraním s ní ji nutíte hubnout. Když se vám podaří ji zeštíhlit na normální úroveň, odmění vás speciálním chvatem. Pak je dobré si číst komiksy na poličce, což vás také učí lepší závěrečné údery. No a nakonec se můžete dívat na TV nebo si zahrát jednu úchylnou japonskou střílečku. 
A konečně se dostáváme k tomu hlavnímu, tedy souboji s poskoky finálních bossů a posléze s nimi samotnými. Na akční pasáže se díváte z pohledu třetí osoby. Zpočátku jsou i souboje se základními protivníky celkem složité, ale po vylepšení kondice a získání nových katan je to taková krvavá radost. Travis se pohybuje po různých místech Santa Destroy a postupně se přes desítky nepřátel prosekává k těm nejdůležitějším. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsou před-duelové souboje zbytečné a zdržují, opak je pravdou. Zejména díky své stylovosti, přehnané krvavosti a chytře využitému pohybovému ovládání, vás chodící pasáže připraví a řádně nabudí na finální souboj. Travis zvládá různé způsoby sekání mečem, umí vykrývat protiúdery, uskakovat jim, dokonce svou katanou dokáže odrážet kulky. Ale to jen dokud mu nedojde energie. Nakonec protivníky může dodělat katanou, čehož docílíte máchnutím ovladači tím směrem, který se vám objeví na obrazovce. Podobně je můžete zlikvidovat zápasnickými chvaty, v podstatě stejnou metodou. Tyhle finišery dělají z běžných soubojů výjimečné zážitky, kdy Travisovu naštvanost doslova cítíte a díky pohybovým gestům ji skvěle eskalujete. Navíc jsou úrovně velmi často stylizovány do prostředí připomínající herní hity minulosti. Hned zpočátku se podíváte do jakoby Resident Evil 4 nebo Metal Gear Solid. Stejně jako minule se za každé zabití zvýší ukazatel vaší zběsilosti a zároveň se roztáčí válce jednorukého bandity. 
Když máte štěstí a válce se zastaví na třech stejných symbolech, Travis získá výhodu. Například se změní v tygra, který všechny rozsápe jediným skokem, zpomalí čas, z katany metá firebally a tak dále. Jestliže dosáhne ukazatel zběsilosti maximální hodnoty, může takové vylepšení Travis vyvolat sám. Při něm se jeho pohyby oproti nepřátelům ďábelsky zrychlí. Toto jediné vylepšení je možné přenést i do závěrečného souboje a vřele to doporučuji. Právě souboje na život a na smrt jsou vrcholem nabušené jízdy. Žádný duel není stejný a všechny své soupeře si zapamatujete. Ať už se jedná o posedlé dítě, dva polo roboty, kteří se zrodily z rozpůleného soupeře z prvního dílu, obřího mecha, rapovou hvězdu nebo samurajského bojovníka. Při soubojích je uplatňován klasický kámen-nůžky-papír styl. Nicméně zběsilé tempo z nudného repetivního mačkání naučených sekvencí dělá jedinečný zážitek, jehož vyvrcholením je rozšmelcování soupeře na padrť a závěrečná animace. Agresivita jednotlivých misí se buduje od počátečních miniher, přes prosekávání se lesem poskoků, až k extatickému vyvrcholení. Podstatnou složkou No More Heroes vždy byly a i tentokrát jsou: jedinečná stylovost, vyzdvihování krásy starých her, podivná japonská hratelnost a spousta pop kulturních odkazů. Tím chci říci, že pokud nejste tak trochu herní úchylové, bude vám tahle hra naopak velmi úchylná připadat. Přirovnal bych to k filmům jako Kill Bill nebo Auto zabiják, které si užijí jen určití lidé. A jelikož se recenze nedělají jen pro úzkou skupinu hráčů, je jasné, že stejně jako první díl, ani Desperate Struggle nebude prodejní hit, spíše stylová záležitost. 
S tím souvisí i grafická a hudební složka hry. Jestliže bych měl vizuální zpracování porovnávat s jinými tituly, tak i v rámci Wii jde o velmi slabou polívčičku. Všude jen zubaté hrany, rozplizlé textury a doskakující objekty. Nicméně má svůj charakter, který jen oceňuji. S hudbou je to podobné. Vesměs jde o jakési japonské disko s podbízivými nápěvy. Nicméně proti prvnímu dílu je muzika variabilnější. Trochu mě zklamalo ovládání, které je dosti benevolentní a občas vám uzná i pohyby, jež naprosto neodpovídají tomu, co se objevuje na obrazovce. Související články: Recenze prvního dílu No More Heroes |
| Pavel Oreški | |
| autorovi je 25 let, hraní her se věnuje téměř patnáct let a nepohrdne jakýmkoli žánrem |
