Tolkien na druhou

První minuty hraní Legends of Eisenwald naznačují, že se jedná o prachsprostý klon Heroe of Might & Magic ve středověkém prostředí a bez gryfů. Skutečnost je ale jiná. V první řadě, Eisenwald je silně příběhová hra, takže ovládáte pouze jediného hrdinu, hlavního protagonistu spletitého příběhu o pomstě, rodinné cti, zradě a pletkách.

Zasazení příběhu je velice sympatické a musím připustit, že mě děj hry překvapil a potěšil několika opravdu dobrými momenty. Tvůrci se tak trochu zaklínačsky snažili do hry propašovat co nejvíce rozhodnutí mezi menším zlem, nutnou lží a zradou přátel. Někdy to působí malinko samoúčelně, ale jindy se vyprávění daří tnout do živého a konečný dojem je tak převážně kladný.

Problém tak neleží v samotném obsahu románu o rodinné cti a všeobsahující pomstě, ale spíše v jeho formě. Textů je totiž ve hře pořádné množství a tvůrci na vás ze všech stran valí obrovský proud informací o geopolitické situaci, plánovaných sňatcích, úskocích toho a toho biskupa i oblíbeném jídle starosty vesnice kdesi za lesy.

Nikomu ale nedošlo, že i když si třeba při čtení Silmarillionu můžete pokrýt zdi tabulemi s rodokmeny, mapami a jmennými rejstříky, a v případě nejistoty nalistovat o pár stran zpět, u hraní to zrovna moc nefunguje. Legends of Eisenwald totiž spouští takovou kanonádu jmen a zeměpisných názvů, že by se z nich zatočila hlava i doktorandovi historie nadopovanému výtažkem z ginkgo biloby.

Pokud ale tu šílenou změť manželských svazků, jmen říček, měst a seznamů vazalů bůhvíkoho odfiltrujete, zůstává kvalitní dějová linka se zajímavými zvraty a postavami, které většinou nejsou černobílé. Hře by však opravdu prospělo zaměření spíše na menší, ale o to víc prokreslenou hereckou bázi, protože postav jednoduše potkáváte tolik, že jsou mnohdy dávno pryč, než se o nich dokážete něco dozvědět pořádně do hloubky.

Těžká jízda

Hraní Legends of Eisenwald vůbec není složité, ale to neznamená, že není zábavné. Se svým pomstu přísahajícím rytířem projíždíte malebnou krajinou a hustými hvozdy, bojujete s bandity a lapky, občerstvujete se v hostincích a léčíte v klášterech. Později přijde na řadu i účast v mocenských kláních a dobývání hradů.

Na rozdíl od většiny strategií však hra klade důraz na souboje. Nedočkáte se žádné diplomacie, správy hradů nebo stavění. Pokud dobudete hrad, zvýší se vám kapacita jednotek o jednu (až na maximálních 12) a trochu naroste příjem zlata, toť vše. Je to ovšem vyváženo velice příjemným a uspokojivým managementem jednotek.

zdroj: Vlastní

Téměř všechny jednotky mají rozvětvené stromy upgradů - z vesnické bylinkářky si tak můžete postupem času vytvořit léčitelku, ale třeba i bezbožnou čarodějku (v takovém případě nezkoušejte mít mezi svými jednotkami kněze či mnichy, nedopadá to dobře). Každá jednotka má navíc několik slotů na vybavení, které má různé úrovně kvality a rozličné bonusy, prostě jako v opravdovém RPG.

Bojovníkům na blízko můžete dokonce určovat, jaký druh zbraně mají uchopit, přičemž třeba kladiva se v bitvě chovají samozřejmě jinak než například kopí - mají jiné bonusy i taktické využití a podobně. V souvislosti s vybavením mě potěšila řada promyšlených drobných detailů - například to, že si kněží odmítají nasadit pohanské ochranné amulety, zatímco kříže jim na krku nosit nevadí.

Pár mnichů či kazatele ale ve vašich řadách rozhodně oceníte. Legends of Eisenwald totiž budí dojem realistické historické hry jen zpočátku. Vcelku brzy se objeví různé přízraky, nemrtví, uctívači ďábla, kacíři vzývající nečisté síly, posedlí, nekromanti a všelijaká podobná pakáž. Proti nim samozřejmě postavíte své vymítače i léčitele a bitva může začít.

Boje jsou hlavním zaměřením hry, a proto mě hřeje na srdci, když mohu prohlásit, že fungují na výbornou. Jedná se vlastně o takové na kost osekané šachy. Nenarazíte na žádné terénní překážky či manévry, jednotky mohou buď použít dovednost, nebo zaútočit ručně, nic jiného. Taktický element by se tak dal popsat jako daleko složitější kámen-nůžky-papír, kdy je potřeba využívat vzdálenosti, automatické obrany kopiníků či souhry mezi pokročilými kouzly.

Na papíře to možná zní moc jednoduše, ale věřte mi, že není. U obtížnějších půtek je potřeba přemýšlet a taktizovat, zejména co se týče rozestavení jednotek před bitvou. Souboje jsou férové, mají jasná a srozumitelná pravidla, odsýpají svižně a zbytečně nezdržují. Navíc, každá volba zbraně či upgradovacího stromu jednotky má smysl a reálný dopad, takže zasypat valy těly padlých je v Legends of Eisenwald prostě zábavné.

Ach ty úkoly

Kdyby podobně jasné a srozumitelné byly i zbylé části hry, radostně bych tančil. Mého pohybového projevu však zůstanete ušetřeni, protože jakmile dojde na questy, stává se ze hry dost nepříjemný chaos. Nejspíš kvůli oživení statických obrazovek se totiž všechny NPC postavy pohybují mezi městy a vesnicemi, tu se zastaví v kostele, tu přespí v hostinci za lesem. To ale platí i pro příběhové postavy a zadavatele questů. Jistě, je to daleko reálnější, než kdyby všichni poslušně stáli na svých místech jak sada hydrantů, ale jelikož postavy nejsou nijak označeny na mapě, hledat a nahánět důležité NPC na půlce světa občas dokáže způsobit solidní bolehlav.

Mizerné označení a interpretace úkolů je jedním ze dvou hlavních problémů hry. Častokrát absolutně netušíte, co a kde máte dělat, protože vám to prostě nikdo neřekne. Zadání úkolu zní například "najdi knihu X a knihu Y". Žádné další informace nedostanete a před sebou máte obrovskou mapu, posetou lokacemi. V době, kdy má připojení k internetu i automat na kafe, už to není takový problém, ale umím si představit, že před nějakými patnácti lety by měl váš blok na poznámky co dělat.

zdroj: Archiv

Druhý větší problém přímo souvisí s tím prvním. Hra je totiž občas otravně a hlavně zbytečně zdlouhavá. Nikoliv v soubojích, ty jsou vždy svižné a příjemné, ale mezi nimi. Design questů je zkrátka poněkud amatérský a s radostí vás nechává jezdit tam a zpět přes celou gigantickou mapu klidně desetkrát za sebou, což člověka nutí obracet oči v sloup. Přidejte k tomu tu libůstku, že dost často nestačí jenom mapu přejet, ale ještě musíte dlouhé minuty zjišťovat, kam zrovna questové NPC odjelo na výlet, a pochopíte, na co nadávám.

Navíc několik questů má takzvané triggery, tedy důležité události, které se spustí pouze za předpokladu, že se svým hrdinou stojíte na jednom konkrétním místě na mapě. A to, hádáte správně, mnohdy není vůbec nijak označeno nebo specifikováno, takže se připravte buď na konzultaci internetu, nebo hru na náhodu, že ono místo zrovna trefíte.

Snad ani nemusím zdůrazňovat, jak rušivé to dokáže být. Třešničkou na dortu budiž, že některé questy ukazatele na mapě mají, ale pokud si je zapnete, nezmizí, i když je quest již hotový - to musíte opět udělat ručně. Pokud na to zapomenete, můžete se dostat do situace, kdy zmateně jezdíte na místě, kde by se mělo něco dít, a přitom se jedná o ukazatel dávno splněného úkolu.

Smrkový les a strmé skály

Pozitivní stránky hry však nad jistou zmateností a zdlouhavostí jednoznačně převažují. Grafika, ačkoliv je technicky spíše průměrná, pravidelně dokáže vykouzlit malebné scenérie a pohledná zákoutí. V herním světě se dynamicky střídá den a noc, a zejména podvečery a jitra vypadají opravdu vzhledně. Celé středověké dobrodružství je navíc podkresleno povedenou hudbou, která krásně sedí k tématu a vůbec posouvá zážitek z hraní o stupínek výše.

Legends of Eisenwald má své mouchy. Některé jsou větší, jiné menší, ale pokud jste ochotni drobně přimhouřit oko, budete odměněni poutavým dobrodružným zážitkem. Strategicky funguje hra parádně, souboje jsou propracované a zábavné, příběh je i přes jistá zaškobrtnutí povedený. Milovníkům strategií tak popřeji trochu té nutné tolerance a hlavně notnou míru neohroženosti, protože v eisenwaldských hvozdech číhá nebezpečí na každém rohu.