Fatal Frame: Maiden of Black Water – recenze hororového „remasteru“
5/10
zdroj: Foto: Nintendo

Fatal Frame: Maiden of Black Water – recenze hororového „remasteru“

Datum vydání:
30. října 2015
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

28. 10. 2021 13:00 | Recenze | autor: Pavel Makal |

Jakožto příznivec napětí a strachu docela často lamentuji nad tím, kam se poděly vysokorozpočtové herní horory. Silent Hill už deset let neexistuje, nepočítáme-li drásavý osud P.T., z Resident Evilu se stala střílečka a studia jako Bloober Team, Supermassive Games či Tango Gameworks dokázala vyprodukovat jediný hit a pak už nic.

Ony dvě zmíněné japonské hororové série nebyly ovšem v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí ve svém kralování osamocené. Zdatně jim sekundovaly ještě dvě další – Forbidden Siren, tedy dílo jednoho z duchovních otců prvního Silent Hillu, které ovšem své poslední slovo řeklo už v předminulé generaci konzolí, a pak také Fatal Frame, v některých končinách známý jako Project Zero.

Duchové dávné doby

Právě poslední jmenovaná série má v mém srdci zvláštní místo, už jen proto, že se jedná o poctivou japonskou duchařinu. Na mě zkrátka působí vytřeštěné oči, vykloubené čelisti s černou dírou úst a nespoutané havraní vlasy tamních júrei snad nejlépe ze všech hororových stylů. Survival horor, jehož soubojový systém spočívá ve focení těchto hrůz, se v éře druhého PlayStationu stal mým oblíbeným zdrojem malých infarktů.

Když v roce 2015 i na západě vyšel dosud poslední díl série s podtitulem Maiden of Black Water, nemohl jsem samozřejmě jako jeden z pěti majitelů Wii U v republice odolat. Kromě oblíbeného tématu mě lákala i možnost využívat nevšední ovladač konzole jako fotoaparát a před televizí divoce měnit pozice jako profesionální fotograf.

To, že je Fatal Frame: Maiden of Black Water zjevením, které jako by vypadlo z první poloviny nultých let, bylo citelné už tenkrát. O to víc je to ovšem citelné o dlouhých šest let později a bohužel ani remaster (který by v tomto ohledu zasloužil velmi tučné uvozovky) na tom nic moc nemění.

Nemá smysl chodit kolem horké kaše, když totiž Mainden of Black Water zapnete poprvé, máte dojem, že hrajete současníka v nejlepším případě třetího Silent Hillu. Považuji za nutné vás na tuto skutečnost připravit, protože pokud čekáte moderní akční horor ve střihu posledních Resident Evilů, budete nepříjemně překvapeni.

PlayStation 2 Experience

Všechno, doslova všechno od stylu hlavního menu přes obrazovku inventáře až k toporným animacím pohybu protagonistů je neuvěřitelně retro zážitkem. Totéž platí i pro různé potvrzovací zvuky, listování v nalezených dokumentech, tradičně odporný textový font nebo podivně zrnité a rozmazané uživatelské rozhraní. Pamětníci si možná budou chrochtat nebo tuto skutečnost přijmou jako jasný fakt, pro nováčky, kteří někdy o Fatal Frame slyšeli a teď by si chtěli prostě zahrát kvalitní horor, to bude kulturní šok.

Jedním dechem je také třeba dodat, že ačkoli autoři nějaké ty úpravy grafiky provedli a celkový zážitek je o dost ostřejší, než byl kdysi na Wii U, je zcela zřejmé, že hlavním důvodem vracet se k Maiden of Black Water nebylo vytvoření hezčí verze, ale především vytvoření portu pro jiné a rozšířenější platformy. Série se díky tomu mimo jiné poprvé podívá na PC a i s normálním gamepadem můžete provádět krkolomné photoshooty, jen si u toho nebudete připadat tak ztřeštěně. DualSense je navíc přeci jen o něco pohodlnější na dlouhodobé držení a manipulaci.

zdroj: Koei Tecmo

Rozplizlé textury jsou jedna věc, tu by ale příznivci hororu snad dokázali odpustit, kdyby byla samotná hratelnost špičková. Bohužel tomu tak nebylo ani v roce 2015 a remaster na tom přirozeně nic nezměnil. Tak zaprvé – hra je extrémně lineární v tom smyslu, že hráče až příliš drží za ruku a neustále ho ponouká tím správným směrem. První hodiny se nesnesitelně vlečou, tutorial, který by mohl trvat deset minut, je několikanásobně delší, přičemž se v průběhu prakticky nic zajímavého/napínavého/děsivého nestane.

Autoři mají neskutečný problém s udržováním tempa, hra nemá otevřený svět, ale je rozdělena na jednotlivé kapitoly. V rámci nich budete velmi často procházet ta samá místa a zejména první třetina je z tohoto důvodu nesmírně, nesmírně utahaná.

Příběh se točí kolem událostí na nechvalně proslulé hoře Hikami, která se stala oblíbeným místem posledního spočinutí sebevrahů. V průběhu hry si vyzkoušíte hraní za trojici protagonistů, dvě ženy a jednoho muže, kteří se snaží odhalit spirituální tajemství svázané s místními chrámovými služebnicemi, jejich oběťmi a Temnou vodou, kterou ovládají temné síly. Zní to dobře? Bohužel se to dobře nehraje.

Nezapotíte se

Velkým nešvarem je všeobecná jednoduchost. Zatímco takový Silent Hill 2 čerpal část svého děsu z prostého faktu, že hráč (podobně jako protagonista) v určitých momentech nevěděl, co dál, a byl odsouzen pátrat po prokletém městě, tady na jakékoli lámání hlavy můžete s klidem zapomenout. Léčivých materiálů i veškerého dalšího proviantu máte neustálý dostatek, v nočním lese jsou všechny sběratelné předměty označeny zářivou aurou a při dalších návštěvách totožných lokací jsou jejich zásoby doplněny, abyste náhodou netrpěli. A to se prosím bavíme o normální obtížnosti, tedy té těžší ze dvou přístupných při prvním hraní.

Celkovou utahanost podporuje třeba i mechanismus sbírání věcí, kdy se hrdin(k)a pomalu shýbá a natahuje ruku, přičemž existuje jistá šance, že po ní v poslední chvíli chňapne přízračný pařátek. Je tedy třeba buď rychle ucuknout, nebo se divokým kroucením analogu ze sevření vytrhnout. S ohledem na to, že ono chycení ve skutečnosti nepředstavuje zásadní problém, je tento mechanismus spíše otravný.

Základním herním mechanismem je nicméně focení. Každá z hratelných postav má svůj typ speciálního fotoaparátu, který je schopen zachytit přízraky, ale i různé skryté duchovní předměty. Druhá jmenovaná schopnost se využívá především k hádankám, kdy vás hra nutí vyfotit něco přesně tak, jak si přeje, abyste dostali klíč/předmět/cokoli, což je většinou provázeno trajdáním od zamčených dveří a zpět, během něhož se nic zajímavého nestane.

Focení bez úsměvů

Šťavnatější je samozřejmě ta první funkce speciálního fotoaparátu, tedy možnost fotit duchy, a tím je poslat na odpočinek. Soubojový systém spočívá v tom, že při zásahu z ducha vylétne několik „bublin“, které chcete také dostat do záběru, abyste uštědřili o to větší poškození. Protože se duchové i bubliny různě vznášejí, budete natáčet ovladač do patřičného úhlu. Hra bere v potaz různé druhy filmů s různou účinností a různě dlouhým „nabíjením“, svůj fotoaparát také můžete vylepšovat, získávat pro něj čočky se speciálními schopnostmi (omračování, léčení a podobně) a postupem času se učíte své útoky časovat, abyste byli co nejefektivnější.

Potíž je v tom, že zejména v sevřenějších prostorech jsou souboje s poletujícími duchy cvičením v trpělivosti, protože kamera (ne ta ve vašich rukou, ta herní) nepatří k nejspolehlivějším a provedení úhybného manévru při focení umí dokonale zamotat hlavu a rozhodit orientaci i hráčům, kteří jsou zvyklí na kotoulování v Dark Souls.

Fatal Frame: Maiden of Black Water nemá onu vodu jen v názvu. Vlhkost je vedle zdraví jednou z měřených hodnot a čím jsou vaši svěřenci mokřejší, tím více po nich duchové jdou, ale zároveň se zvyšuje i účinnost vašeho fotoaparátu. Během hraní jsem měl ale spíše pocit, že mechanismus do hry implementovali nemravní vývojáři proto, aby si oko hráče-prasáka užilo tenké oblečky nalepené na prsatých modelech protagonistek. Hratelnostní efekt je totiž dle mojí zkušenosti spíše neznatelný.

zdroj: Koei Tecmo

Ačkoli samotní duchové až na výjimky nepatří mez kdovíjak děsivé exempláře a starší díly série byly v tomto ohledu podstatně kreativnější, přeci jen nemohu hře upřít nějaké ty aspekty, které na mě velmi dobře fungují. Jsou to především černobílé vzpomínkové pasáže, které jako by vypadly z prokleté videokazety, natočené mentálním otiskem Sadako Jamamurové.

Z událostí, k nimž došlo na hoře Hikami, umí mrazit, stejně jako z některých lokací, za všechny bych vypíchl opuštěnou svatyni plnou panenek. Mimochodem, hra obsahuje docela dost alternativních kostýmů, a pokud si chcete plíživě strašidelnou atmosféru zvlášť pokazit, oblečte některou ze svých svěřenkyň do mokrého trička a plavek.

Růžové brýle

Hra vám suma sumárum zabere zhruba patnáct hodin, po dohrání se vám zpřístupní ještě bonusový scénář s další hratelnou postavou Ayane, kterou můžete znát ze série Dead or Alive. Remaster přináší novinku v podobě fotorežimu, který sice nedosahuje kvalit, na jaké jsme si zvykli třeba ve hrách od Sony nebo v jiných vysokorozpočových titulech, ale s přihlédnutím ke grafice hry to zas tak moc nevadí. Po dohrání se vám zpřístupní obtížnost Nightmare, která konečně ze hry dělá trochu náročnější záležitost, tedy pokud budete mít náladu absolvovat její roztahaný děj ještě jednou.

Fatal Frame: Maiden of Black Water je skvělým příkladem rčení o tom, že by si člověk měl dát pozor na to, co si přeje, protože by se mu to mohlo splnit, a taky toho, že na staré japonské survival horory se často vzpomíná s nasazenými růžovými brýlemi. Zastaralost konceptu by ještě šla odpustit, špatné tempo, přílišná linearita a repetitivní procházení stále stejných lokací je na tom hůř.

Tuhle hru lze doporučit jen těm nejpravověrnějším příznivcům Fatal Frame, kteří nevlastnili Wii U, a i oni by si měli počkat na výraznou slevu. Škoda, že se v Koei Tecmo nerozhodli radši pro remaster druhého dílu s podtitulem Crimson Butterfly. To totiž bylo to pravé masíčko…

Verdikt:

Port vhodný leda pro hardcore fanoušky značky, kteří nevlastnili Wii U, případně pro ty, kterým se extrémně stýská po starých japonských hororech. Unavená, repetitivní slabota.

Nejnovější články