Je to neuvěřitelně blažený pocit, být součástí toho všeho. Těch protikladů. Vždyť hned, co v mlze dopiješ svůj šálek stříbrného ticha, už zase kvačíš o život. A šipka osudu ti odkrývá horizonty, na něž je tvá mysl krátká. Úplně žasneš nad hloubkou světa, který existuje jenom „jako“. Když ti kmet vypráví o historii, kterou by sám život nenapsal, chce se ti v té virtuální pohádce zůstat. Splynout s ní.

Ano, přemýšlej o velkém promyšleném RPG světě, přemýšlej, čím tě povznáší a baví. A nech si o něm třeba zdát. Stačí jen, aby ses včas probudil. Ne vždycky se totiž podaří fantasy zázrak v počítačové hře vystavět dle tvého gusta. A právě recenzovaná Arcania: Fall of Setarrif je toho důkazem Tenhle datadisk ke "čtvrtému Gothicu" nemá s pohádkou, jakou si kreslíš před oči, vůbec nic společného. Je to šeredná črta mimo výkres.

Rychle a plytce

Letos zkrachovalý Jowood měl Setarrif do hrobu raději stáhnout s sebou. Po pouhých třech hodinách, kdy výlet po jeho sopečném ostrově kdesi daleko od původního dějství Arcanie končí, se totiž jeho existence jeví zcela zbytečnou. Fall of Setarrif je ten typ hry, která musela k smrti nudit už své tvůrce a nudit by měla proto i většinu z vás. V rozsahu odpovídajícím průměrnému DLC stihne dobré fantasy leda tak zparodovat.

Fall of Setarrif je v každé vteřině své krátké herní doby neuvěřitelně povrchní, zjednodušenou a plytkou hrou. Je natolik mělká, že těžko snese srovnání i s Arcanií, která samotná připravila původní Gothic o jméno i propracovanost. Setarrif teď sjíždí po superarkádové skluzavce ještě níž. Je to čistokrevné baby RPG, které svoji bezobsažnost nijak nemaskuje a čekáte-li, že s vámi v nestřežené chvilce přeci jen majzne o stůl a začne se chovat jako hra pro velké chlapy, dočkáte se jenom závěrečných titulků.

Není divu. Jak chcete vyrobit fantasy hru s odpovídající atmosférou a obsahem, když scénář vypadá jako z juniorského přeboru motokár? Jeden sprint, druhý sprint, bleskově proběhnout pláž, pak rychle hoplá do několika štol s designem copy/paste a nakonec se sejdem nikoliv na hřbitově, ale v prapodivně rozbořeném městečku, které navrhovala paní nuda. Toť vše.

Setarrif znásobuje úsporný RPG styl z Arcanie, aby před hráčem v ohromném kalupu za finálním bossem skryl svoji lacinost. Pomáhá si k tomu mnoha prvky z jiných žánrů. Například budgetovou 3D akci připomíná svojí koridorovostí. Hráč v Setarrifu prakticky nesejde z cesty a to nejen proto, že mu to engine nedovolí, ale i kvůli tomu, že ho v okolí vlastně vůbec nic nečeká. Obsahová impotence je vyjádřena hned v prvním vedlejším questu, kterého si hráč všimne. Po minutovém slovení několika neškodně pomatených vlků už ani nemá chuť hledat další. A má štěstí, téměř žádné další vedlejší mise už totiž nepotká. Linearitu obsahu si snad Setarrif půjčil z dětské adventury.

Mlčeti zlato?

Questy datadisku klesly oproti Arcanii ještě o úroveň níž. Člověk by ještě před rokem čekal, že to snad není možné, nicméně Spellbound to dokázal. Snad jen v Setarrifu můžete narazit na úkol, ve kterém hráč vzkazuje Miltenovi, že o deset metrů vzdálený Diego nemůže otevřít dveře do podzemí... Ne snad, že by se Setarrif odehrával v takto primitivním duchu celou dobu, ale jeho celkový nádech má bohužel k jednoduchosti vždy velmi blízko. Příběh, mohu-li cestu po kolejích za sopečným Démonem takto označit (boss je karikaturou samou pro sebe, kvůli tomu si tuhle hru opravdu kupte), například postrádá jakékoliv větvení.

Nikdy se nenajde záminka proto, aby se do jednoho problému zapojilo více lidí s vlastním názorem a šlo se na věc odjinud. Ne, Setarrif na tohle prostě není stavěn, ostatně Arcania mu byla velmi dobrou učitelkou. Setarrif nemá svůj uvěřitelný svět, nemá svoji historii, nemá atmosféru, a tak není divu, že neumí svůj děj smysluplně vyprávět. O čem má hráč s ostatními (asi deseti) postavami hovořit, když je Démonova hrozba vlastně skoro nezajímá? Nemají na to dialogy.

Typický rozhovor s NPC se v Setarrifu odehraje ve třech holých větách, za nimiž následuje už jenom generická hláška o tom, že zrovna nemají čas. Takhle se přece dělá jen akční rubanice. Je snad Setarrif takovou hrou? Podle všeho ano. Není si tu s kým popovídat a není ani o čem. I Xardas tu vypadá jako starý nemocný klaun.

zdroj: Archiv

Importovaná nuda

Každé NPC po povinném souvětí ukončí svých pět vteřin slávy a pak už ve hře jenom stojí. Hráč však zkamenět nesmí, musí se pochopitelně ohánět, aby z ostrova vyvázl se zdravou koží. Není ovšem nutné probírat se bestiářem a přemýšlet, jestli je nebo není stejný, jako ten v hlavní hře. Sám jsem si všimnul jen pár zajímavých zjevů, snad nejvíc mi v hlavě utkvěl obří mongol, který se několikrát vyskytne v závěrečném dungeonu.

Důležitější je konstatování, že Setarrif se v bojové části už zcela pomátl. Vzpomene si někdo klickfest z Arcanie? Jistě, tohle se nezměnilo. Problém datadisku ale spočívá v tom, že vám do něj autoři nechají importovat uloženou postavu z hlavní hry a ve chvíli, kdy ji nemáte, musíte si vybrat mezi bojovníkem, střelcem a mágem, kterým se hned na začátku vylevelují statistiky téměř na samé maximum!

Rendlík hrůzy mě polil, když jsem zjistil, že coby bojovník se od prvního kroku vlastně nemohu ve svých speciálních vlastnostech nijak zlepšovat. Spellbound po skvělých Desperados a Chicago 1930 asi pořád nechápe, co je to RPG a proč ho lidé hrají. Maximalizovat bojovníkovi bojovnické statistiky? To je zákon designérského kanálu, který tu ovšem musíte respektovat, a tak coby válečník levelujete ve střílení z luku a kouzlení... Jestli chtěl Spellbound naučit hráče všestrannosti, zvolil velmi, velmi špatnou látku.

Na hordy klidně i s párátkem

Nakonec to dopadne tak, že zčásti vyplněný strom vlastností, už tak zjednodušený z Arcanie, nebudete chtít ani používat a autoři, jako by to tušili, vám vyjdou vstříc až dětsky naladěnou obtížností. Ano, v Setarrifu nemusíte honit expy a levelovat, protože to zkrátka není potřeba. Zkusil jsem si datadisk zahrát hned dvakrát, poprvé poctivě a podruhé bez levelování a na stejnou obtížnost jsem obě kampaně dokončil ve zhruba stejném čase a se zhruba stejným, tedy nulovým, zážitkem.

V Setarrifu totiž rozdíl mezi základním kostlivcem a důlní královnou netkví v tom, kolikrát se budete muset z nepodařené rvačky vrátit a zkusit lepší taktiku. Tady jde pouze o počet vteřin, za které se vám podaří jednotlivé nepřátele v podstatě na jakoukoliv obtížnost zlikvidovat. Prostě neumíráte. Za celou dobu jsem v Setarrifu použil jen jednu novou zbraň, ovázal se asi deseti obinadly a vypil půl druhého tuctu léčivých lektvarů, z nichž dobrou polovinu už jsem měl v inventáři na počátku. Tak vypadá výzva?

Já vlastně nevím, co teď budu dělat se všemi těmi stříbrňáky, rubíny a trofejemi z abnormálně bohatého lootu. Napadlo mě, že bych jimi přispěl na konto Piranha Bytes, aby od Spellboundu koupili Arcanii alias Gothic zpátky, ale už to není potřeba, dostala se k nim zpět po vlastní ose. Jenže se zdá, že tihle Němci už nemají zájem značku Gothic znovu oživovat, a proto mi nezbývá než vyhlížet druhý Risen. Ten totiž (pevně doufám) potvrdí, že je tím pravým pseudonymem pro starý Gothic a narozdíl od Setarrifu přinese něco více, než jen solidní grafiku, příjemnou hudbu a stabilitu. To jsou totiž jediné kladné vlastnosti, za které si Setarrif z naší recenze odnáší nějaké body.