Dysmantle je taková malá hra, která ale rozhodně není krátká. Co do otevřeného světa vlastně není ani náhodou malá. Myslel jsem to tak, že je to nezpochybnitelné indiečko, nezávislý titul s poměrně úzce zaměřenou cílovou skupinou hráčů, kteří se s ní ale náramně baví, soudě dle 8 tisíců recenzí na Steamu, z nichž 92 % zdobí palec nahoru.

Dysmantle vyšla v plné verzi již 16. listopadu roku 2021 po nějaké době strávené v předběžném přístupu, stojí za ní studio 10Tons (Tesla vs Lovecraft, Neon Chrome, Jydge či Undead Horde 2: Necropolis) a já s ní za poslední měsíce ve svém volnu strávil desítky a desítky blažených hodin. A celou tu dobu mi vrtalo hlavou, proč mě Dysmantle vlastně tak moc baví. Proč se od ní nemůžu odtrhnout?

Když bych se totiž někomu pokusil její koncept „prodat“, myslím si, že bych selhal. Je to velmi triviální a nijak nápaditá hra. Jsem přesvědčený, že kdybych se rozhodl sepsat recenzi, na základě vyznění celého textu bych sáhl maximálně po 7/10, ale šel bych spíš níž. Tak proč se ke hře musím pořád a pořád vracet? Proč mě ve výsledku baví mnohem víc než hry, kterým bych udělil vyšší hodnocení?

zdroj: 10tons

Je to snad soubojovým systémem?

Dysmantle z valné většiny stojí na soubojích s nemrtvými a potrvá spoustu hodin, vyloženě desítky, než se dostanete k první palné zbrani, takže jste značnou část hry odkázaní na cokoliv, čím se dá kolem sebe máchat. Moc toho není, ale platí to i o typech nepřátel, které napočítáte na prstech jedné zdravé ruky, maximálně dvou (takových, kterým ještě neuhnily prsty).

Takže malý počet zbraní, nízká různorodost nepřátel a k tomu ten nejzákladnější souboják, jaký si lze představit. Máchnete zbraní, dáte zranění, zombík máchne pařátem, dá zranění vám, pokud včas neprovedete kotoul. Valná většina nepřátel nepředstavuje výzvu, pokud tedy nečelíte přesile, a jen pár ze zdejších šouračů vyžaduje trochu obezřetnější přístup.

Není to vyloženě nuda, ale po deseti, dvaceti hodinách zabíjení těch samých nepřátel těmi samými zbraněmi už si opravdu začínám říkat, co to dělám se svým životem… Takže v soubojovém systému kouzlo Dysmantle nebude.

zdroj: 10tons

Je to snad množstvím a různorodostí lootu?

Jestli je tím nejzásadnějším loot, už jsem vesměs nastínil v předchozích odstavcích a odpovědí je ne s tím, že to má malé, leč zásadní ale. Dysmantle je hra, která stojí vedle soubojů i na craftingu. A přesto obsahuje jen zanedbatelné množství vybavení. Loot se zde omezuje jen na materiály. Nikdy z nepřítele nevypadne vyloženě zbraň nebo kus výstroje. Ty si musíte vyrobit.

A co že vlastně vyrábíte? Po svých desítkách investovaných hodin jsem se dostal všehovšudy k jednotkám zbraním, jednotkám oblečků a dohromady pár desítkám dalších dodatečných kusů výbavy a bonusů, jako jsou rybářský prut, lopata, různé lékárničky, povzbuzovače, vrhací zbraně a trinkety. 

Možná to takhle zní jako slušné množství, ale pocitově to tak není. Od základního pajcru jsem přešel k mačetě, od té k baseballce a teď jsem u sekery. Každá se chová téměř identicky a rozdíl je jen v míře udělovaného zranění a schopnosti rozbít jiné věci.

zdroj: Xbox

Ano (tady přichází to malé ale), honba za novou zbraní je jedním z důvodů, proč se ke hře vracím. Právě proto, že je předmětů tak strašně málo, jste za každý nový kus s o něco vyšší zranivostí neskonale vděční, obzvlášť s vědomím, kolik dřiny, rozbitých věcí a nasbíraného šrotu z nejrůznějších materiálů na něj padlo. Je to dobrý tahoun. 

Takže množství a různorodost lootu mou závislost na Dysmantle nakonec částečně podporuje, byť opačným než očekávatelným způsobem – čím méně toho hra nabízí, tím více toužím po něčem novém. A to na mě, zdá se, funguje.

Je to snad košatým stromem vylepšení?

I tohle jsem už částečně nakousl. Věcí k vycraftění tu najdete desítky, ale doopravdy jich budete používat jen jednotky. Sem tam se převléknete, protože v huňatém kožichu v rozpáleném biomu s teplotami přes 40 stupňů moc dlouho nepřežijete. Ale tento de facto technologický strom vás opravdu neohromí.

Většina předmětů se dá několikrát vylepšit za těžce nastřádané zdroje, a byť se systémově opět nejedná o nic zázračného, je honba za vylepšením pajcru na stejné úrovni jako touha po nové zbraní. Každý další bodík do zranění se zkrátka počítá a za značnou část mnou investovaných hodin může jen a pouze batoh.

Vzhledem k tomu, kolik je na všechno potřeba surovin, kolik ze všeho padá surovin a že bez koně či auta je každý táborák s bezednou bednou až příliš daleko, jste za každé další políčko inventáře a jeho schopnost pojmout ještě více kusů jednoho materiálu vděčnější i než za tu novou zbraň. Takže než jsem si plně vylepšil batoh, měl jsem opravdu co dělat, měl jsem jasně daný cíl a batoh je jedním z hlavních prvků, které mě nutily se ke hře neustále vracet.

zdroj: 10tons

Je to snad příběhem a jeho vyprávěním?

Není. Dysmantle obsahuje to nejminimalističtější vyprávění vůbec. Sem tam narazíte na rádio, které vám přehraje dvě věty, sem tam si přečtete jednu větu na nástěnce či si postava něco pomyslí. Ale jsou to velmi zřídkavé události a o něčem jako cutscénách, dabingu a jiných postavách si můžete nechat jenom zdát. 

Jste tu sami a příběh tu vypráví jen samotné prostředí, opuštěné budovy, poházené automobily, nábytek. Ano, zajímá mě, co se vlastně se světem stalo, kam se všichni poděli, kde se vzaly zombie a hra na to pomalounku polehounku odpovídá, ale rozhodně to pro mě není důvod, proč se k Dysmantle vracím.

Je to snad modelem destrukce?

Na to je také velmi jednoduchá odpověď: Žádný takový model tu není. Dysmantle stojí na tom, že prakticky všechno kolem sebe dříve či později dokážete rozmlátit na základní součástky, samozřejmě jen s patřičně silnou a vylepšenou zbraní. Ale destrukce jako taková tu není.

zdroj: 10tons

Rozbíjený předmět se jen v rámci té nejjednodušší animace chvěje, aby pak zcela zmizel a na jeho místě se objevila ozubená kolečka, kusy prken, dráty, plasty a tak podobně. Samotné rozbíjení není vyloženě uspokojivé, ale zároveň mě úplně neomrzelo. 

Obzvlášť skvělý je pocit, když zjistíte, že se nějaká zbraň hodí na konkrétní předmět. Zatímco pajcrem marně mlátím do pneumatiky od traktoru, abych se dostal ke vzácnější gumě, mačeta si s tím hravě poradí.

Každý další nový předmět odemyká cestu k dalším předmětům, díky čemuž má smysl se vracet i do již téměř kompletně vyluxovaných lokací a dostat se konečně za tu jedinou skříň, která vám dosud vzdorovala. Je to supr prvek, ale destrukce jako taková zajímavá není, a nelze jí tak přisuzovat žádnou tvorbu závislosti.

Je to snad možností zastavit respawn?

Dysmantle je ve své podstatě takovým malým Dark Souls. Ne co do obtížnosti, ale co do systému respawnování nepřátel. Máte tu táboráky, u nichž se objevíte po své smrti. Nejsou tu sice duše, ale na místě smrti zanecháte veškerý obsah svého batohu, tedy všechny nasbírané suroviny (o vybavení nikdy nepřijdete). A s každou smrtí se oživí každý zabitý nemrtvý.

Dysmantle má ale oproti soulsovkám jeden skvělý prvek. Není to o tom, se neustále prokousávat stejnými nepřáteli, abyste konečně postoupili koridorem dál. Tady jste ve zcela otevřeném světě, kde by něco takového nefungovalo.

Místo toho je celý svět rozdělený do mnoha zón, z nichž má každá svůj vysílač. Typicky se nejdříve pokusíte probojovat k němu, aby se vám odhalila celá mapa dané oblasti a hlavně pozice vysílačů v přilehlých oblastech. A v tomto vysílači můžete použít speciální orb, který padá jen z bossů a několika málo environmentálních hádanek, k tomu, aby v celé dané oblasti skončilo respawnování.

zdroj: 10tons

To je pro mě neskutečný tahoun a řekl bych i jeden z hlavních důvodů, proč Dysmantle hraju, proč se k ní vracím. Je to fantastická odměna. Každá lokace je svým způsobem takový puzzle. Dokud jsou všude nepřátelé, je každá výprava trochu nebezpečná, jistá výzva, ale jakmile se vám podaří sehnat orb, dojít až k vysílači a vypnout respawnování, jste najednou králem světa. 

Zombie se hned kosí s mnohem větší radostí, když víte, že je to opravdu naposled. Později se naučíte zobrazit celkový počet živých nepřátel v oblasti, což je balzám na duši pro každého, kdo rád čistí na 100 %. A ještě později dostanete příležitost všechny zombie zase oživit, aby z nich padaly vydatnější odměny.

Zkrátka a dobře, Dysmantle vzalo tak samozřejmý mechanismus, jakým je respawn nepřátel, a vystavělo kolem něj hned několik uspokojivých mechanik, které jsou pro mě, hráče neschopného nevyzobávat v otevřených světech úplně vše, schopné vyvolávat závislost.

zdroj: 10tons

Je to snad základní herní smyčkou?

Tady se dostáváme k bodu, kdy je popis hry v rozporu s tím, jaký z ní má člověk zážitek. Základní smyčku bychom mohli popsat zhruba takto: Hráč rozbíjí vše, co dokáže rozbít, aby si mohl rozbíjející předmět vylepšit, a ten tak mohl rozbíjet pokročilejší věci. 

Díky vylepšenému předmětu je hráč silnější a může se vydávat do čím dál nebezpečnějších biomů, aby dokola rozbíjel, vylepšoval, zabíjel zombie a zamezoval jejich respawnu. Nezní to vůbec zajímavě, ale je to vážně zábava.

Přesto si nemyslím, že zrovna základní pravidla hry jsou tím, co by mě u ní udržovalo, protože je to spíš spojení dílčích faktorů, které smyčku tvoří, než samotná smyčka, která je opravdu obyčejná, byť zábavná.

Je to snad samotným žánrem?

Dysmantle je trochu survival a trochu akční adventura, byť s tou akcí se zde hodně šetří, prvků přežití také není moc, crafting je velmi základní a na adventuru je tu zase málo příběhu. 

Především je to hra v otevřeném světě, a ať už si jí zaškatulkujete kamkoliv, v daném žánru v ničem vlastně neexceluje. Ale je to takový zajímavý kočkopes, který ji dělá neobyčejně obyčejnou.

Lépe to popsat neumím. Její žánrové systémy mi prostě sedí, a tak jsem předurčený k tomu, aby se mi líbila. A ono postupné vylepšování je strůjcem závislosti snad v každé obdobné hře, takže v tomto ohledu žádné překvapení.

zdroj: 10tons

Je to snad platformou?

Je to k nevíře, ale prootázkovali jsme se až na konec. A na konec jsem si schválně nechal otázku, která je tím úplně hlavním zdrojem mé závislosti na Dysmantle. Takže, je to snad platformou? Ano, je.

Osobně hry dělím na ty, které stojí za to hrát na počítači či na televizi s konzolí a na ty, které na takovou velikost obrazovky a styl posezení nejsou vhodné. Indiečka si zkrátka radši zahraju na mobilu, ještě lépe na Switchi a úplně nejlépe na Steam Decku. A je to právě případ Dysmantle.

Dysmantle jsem celé ty hodiny mastil po večerech v křesílku, posteli, ve vlaku a nebudu tajit, že i na toaletě právě díky Steam Decku. To díky okamžitosti této platformy: Můžu se hře věnovat kdekoliv, kdykoliv, nemusím ji pokaždé zapínat a vypínat a není potřeba v ní urazit určité vzdálenosti, než si ji můžete dovolit odložit. Proto se z ní stala taková závislost.

zdroj: 10tons

Uvědomil jsem si, že jsem si život naplnil tolika aktivitami, že už prostě nenacházím příliš volného času na vysedávání před televizí či počítačem s gamepadem či klávesnicí po ruce. Že už prostě nemám to odhodlání říct: „Tak a teď si tady dřepnu a budu se pár hodin věnovat jen této hře.“

Těší mě to vědomí, že Dysmantle na Steam Decku je zcela okamžitá záležitost, která může během vteřiny pominout, a nevyžaduje tak ode mě žádné úsilí stran chystání. Ano, souvisí s tím i jistá míra lenosti, ale hele, tak to teď prostě mám.

A upřímně, jsem přesvědčený, že by mě ta hra na počítači bavila o poznání míň. Je zkrátka jako dělaná pro Steam Deck (nebo Switch). Funguje na něm perfektně, ovládání je přesné, uživatelské rozhraní tak akorát veliké, na malém displeji zanikají nedokonalosti strohé grafiky a je to přesně ten styl hry, kterou můžete hrát libovolně dlouho a bude to mít smysl.

zdroj: 10tons

Během deseti minut zvládnete nafarmit další zdroje, během několika hodin se podíváte do dalšího nového biomu a zásadně pokročíte. V jednu chvíli jsem byl na hře opravdu závislý, zapínal ji den co den, několikrát denně, při každé nepatrné příležitosti, jen abych v ní zase o kousek pokročil, byť byla pořád prakticky stejná a děje se toho v ní poskrovnu. 

Ale trefila se mi do vkusu jako máloco, a to zvolenou platformou, minimem vybavení a vylepšování, díky čemuž jste za něj mnohem vděčnější, velmi uspokojivou možností zastavit respawnování nepřátel i prostě a jednoduše tím, že vás jako tolik jiných survivalů táhne neustále kupředu dalším a dalším odemykáním něčeho nového.

Dysmantle je pro mě tím vším velmi paradoxně téměř dokonalá hra, které se toho dá vytknout strašně moc, a i přesto mě nadále vyloženě nesmyslně strašně moc baví. V žádném případě bych jí nedal desítku, ale baví mě zrovna tak jako hry, kterým bych ji udělil.