V éře, kdy naši společnost polarizuje úplně všechno, od názoru na ananas na pizze po konspirační teorie o novém světovém řádu, je vlastně docela přirozené, že vznikne hra, která se nenávisti určité části publika nebojí. Ba ji dokonce vítá s otevřenou náručí a jde jí okatě a hubatě naproti. A já se během hraní dema High on Life na Gamescomu přistihla, že tenhle přístup i přes počáteční rezervovanost vítám na oplátku. Rozhodně to byla jediná hra na výstavě, u které jsem se smála nahlas. I když si vývojáři za mými zády prý zprvu nebyli jistí, jestli spíš nepláču.
Dosavadní trailery sice zvládnou říct víc než mých tisíc slov, ale přesto se sluší tuhle bizarní, barevnou a subjektivně vtipnou singleplayerovou střílečku z pohledu první osoby krátce představit. High on Life vzniká ve studiu Squanch Games, které spoluzaložil Justin Roiland, jeden z hlavních tvůrců Ricka a Mortyho, což může o samotném tónu dost napovědět.
zdroj: Squanch Games
Sami tvůrci svůj výtvor popisují jako křížence Blade Runnera a Mupetů – hlavní hrdina totiž čerstvě vychodil střední školu a když byl čas rozhodnout se, co se svým životem udělá dál, rozhodl se stát lovcem odměn. Konkrétně odměn vypsaných na hlavy mimozemšťanů, kteří si zotročili lidskou civilizaci a zneužívají ji na výrobu drog. Naštěstí jsou tu i hodné mimozemské druhy a vedle protagonistova nového šéfa Genea tvoří ten nejvýraznější prvek celého High on Life: MLUVÍCÍ ZBRANĚ.
Lehká vsuvka: Odpusťte mi ten Caps Lock, ale pokud se do téhle záležitosti hodláte pouštět, připravte se, že na vás někdo náhodně bude křičet prakticky neustále. Včetně pasáží, kdy se potřebujete soustředit a ideálně se nenechat ničím rozptýlit. Z půlhodinového dema jsem si mimo jiné odnesla pocit, že by High on Life mohlo být skvělou zážitkovou hrou pro lidi, kteří netuší, jaké to je, mít poruchu pozornosti, protože vás v řádu sekund nutí ji věnovat stovkám překřikujících se podnětů zároveň.
Hratelná ukázka začínala u bezejmenného hlavního hrdiny doma, kde se na gauči vyvaluje právě jeho nový šéf a taky právem zmatená sestra, kterou víc než tykadlatý mimozemšťan vytáčí obrovský počítač, co zabírá místo v obýváku a otevírá portály na nejrůznější místa. Odtud jsem se společně s pistolkou Kennym postupně vydala do kosmopolitního, barvami a nerozluštitelnými nápisy hýřícího městečka Blim a posléze do místního ghetta zamořeného mravenci, abychom společně vysvobodili nožíka Knifeyho a porazili hmyzačku 9-Torg, která ho unesla.
Jakkoliv je premisa a prostředí celé hry bizarní, samotná náplň nijak nerozdírá klasickou střílečkovou strukturu nebo mechanismy. Svým způsobem je narušuje spíš partyzánsky, a to hlavně během interakcí s postavami – z trailerů by mě rozhodně nenapadlo, že bude High on Life plné dialogových voleb. Sice voleb, na kterých v důsledku vůbec nezáleží, pouze tvůrcům zavdaly příležitost pořádně rozšířit scénář o ještě nepravděpodobnější dialogy, ale kdo jsem já, abych jim to měla za zlé, když absurdní rozpravy tolik zbožňuju?
Jeden příklad za všechny: Dvě trubky u vstupů do slumu mi obě nabídly exkluzivní vstup, pokud správně odpovím na otázku, která z nich je atraktivnější, modrá, nebo červená? Že je to subjektivní/divná otázka/jsi si jistá, že tě nechali hrát hru a nedali ti do koly nějaké drogy, Šárko? Ano, ano a ANO. (Byla to ta červená, samozřejmě.)
Ani ne minutu po téhle divné výměně na mě u dalšího checkpointu zamířil policejní dron, zároveň se ale na scéně objevilo drzé dítě, které si z hlavního hrdiny dělalo nevybíravou bžundu, a dokonce do něj strkalo. Hráčský instinkt podle všeho velí tohohle drzouna zastřelit, dítě nedítě. A internetová kontroverze už hlásí, že v High on Life můžete zabíjet děti, ačkoliv je tomuhle mimozemšťanovi třicet, ale jak můžete vědět, kdy jejich druh dospívá, vy chytráci?
Inu, já hráčský instinkt patrně postrádám, protože jsem prcka odignorovala, jako to s pořvávajícími jedinci na ulici obvykle dělávám, aby mi jeho máma ze stánku opodál vzápětí poděkovala a vývojářský dozor mi oznámil, že jsem v pět odpoledne doslova první novinář celého dne, co mu nenapálil zásobník z Kennyho do hlavy. Wow.
A že je tahle aktivita jinak zatraceně zábavná! Terče v blimských slumech tvořili především lehce antropomorfizovaní mravenci, kterým postupně klesá sebevědomí, jak likvidujete jejich kamarády. Záběry z hraní na Opening Night Live z finálního souboje, který je vlastně tutoriálem sekundární střelby, dělají soubojovému systému tak trochu medvědí službu a vypadají výrazně nudněji, než jak se High on Life ve skutečnosti hraje.
Většina přestřelek zahrnuje i skákačkové prvky a s tím, že čelíte očividné přesile, i bullet hell. S nějakým krytím rozhodně nepočítejte, naopak se připravte na dynamický, nepřehledný bordel. Počáteční Kenny střílí buď běžné projektily, nebo obří slizové koule, což a) činí pistolce až rozpaky vyvolávající radost, b) řeší četné fyzikální hádanky, c) vymrští nepřátele do vzduchu, kde s nimi můžete žonglovat anebo je obratem efektně sestřelit.
Knifey, kterého musíte nejprve vysvobodit z mravenčího doupěte, pak nejen žije pro bodání, ale slouží i jako alternativa přitahovacího háku. Obě zbraně samozřejmě mají svou vlastní osobnost a, řekněme, světonázor. Moje obavy, že se jejich hlášky začnou opakovat a hlavní tahák High on Life se tím pádem rychle otřepe, se ale minimálně v rámci téhle ukázky nenaplnily – slouží spíš jako průvodci příběhem, kde na opakování není moc prostoru a tím, že výsledný zbraňový arzenál bude zahrnovat ještě raketomet, brokovnici a uzinu, riziko repeticí v soubojích i dialozích dál klesá.
Je jasné, že humor High on Life nesedne ani zdaleka každému, ale Squanch Games podle všeho zvládnou rázovitou řachandu podpořit velmi solidní akcí, která by naopak mohla bavit skoro všechny střílečkové nadšence. Hra po odkladu vychází 13. prosince na PC a Xboxu, rovnou v ten den ji najdete i v Game Passu.