To naštěstí pochopili i lidé v Maxis, a tak se po ještě jednom pokusu o záchranu přešlapu jménem Spore (datadisky s editorem misí), rozhodli z polomrtvého titulu vyjmout alespoň jediný opravdu funkční prvek, a sice editor příšerek. Na ten našroubovali čistokrevné RPG a vzniklo (respektive vzniká) DarkSpore, kterému jsem se v rámci finálního testování podíval na zoubek, chapadlo, růžek.
V předaleké galaxii
Než jsem se však mohl pustit do samotného hraní krátké ukázky z kampaně, byl mi představen příběh: kdysi v dávných dobách existovalo impérium tzv. Crogenitorů – vysoce inteligentních stvoření cestujících galaxií, která se zabývala genetickým manipulováním. Jejich hlavním cílem bylo vyšlechtit ultimátního vojáka; živoucí zbraň, která by necítila bolest a poslouchala na slovo. To se jim nakonec povedlo, ovšem Crogenitoři chtěli víc. Do supervojáků-hrdinů tak napumpovali novou nukleovou kyselinu E-DNA, která měla za úkol udělat je ještě více ūber.
Crogenitoři tak nějak plácali moc dobrot dohromady, což - jak ví všichni, kdo někdy Red Bullem zapíjeli zmrzlinu se šlehačkou, kondenzovaným mlékem a karamelem - nevěstí nic dobrého. A taky že se vše kardinálním způsobem zvrtlo, většina „živoucích zbraní“ pochcípala a co čert nechtěl, z ostatků vzešla DarkSpore - temná a rychle se množící stvoření, jež se jako mor rozšířila po celé galaxii.
Crogenitory neochránili ani zbylí hrdinové, a tak je postupně téměř vyhubil vlastní experiment. Já jako jeden z mála Crogenitorů jsem však přežil, abych byl po 1000 letech probuzen z kryospánku počítačem zvaným Helix, s nímž musím znovuvyšlechtit mrtvé hrdiny a zachránit galaxii.
Příprava
Na začátku jsem tedy do rukou dostal první tři z celkového počtu sta hrdinů (jeden z úkolů v plné hře bude všechny „pochytat“). Ti se dělí podle skupin: Plasma, Quantum, Bio, Cyber, Necro a podskupin: Sentinel (silní, velcí, pomalí), Ravager (tak od všeho trošku, rychlí) a Tempest (boj na dálku), přičemž platí, že každý druh/skupina má oproti jiným druhům/skupinám výhody i nevýhody. Analogii najdeme například v kultovní RPG sérii Pokémon, kde má takový ohnivý Charmander jasně navrch nad listovým Bulbasaurem. V DarkSpore se zase nedoporučuje brát do boje Bioťáky na Plasmáky. Ovšem nemějte strach, že byste museli jednotlivé vztahy vehementně studovat; hra vám je sama nabídne v přehledné tabulce před každou misí. Podskupina pak určuje styl boje, což je celkem jasné už z jednotlivých názvů, a platí zlaté pravidlo všech týmových RPG her: doporučuje se mít po všech stránkách (agilnost, síla, rezistence) vyváženou grupu.
Tým superhrdinů, nováčků bych tedy měl, ale ještě než zahájím očistu první planetky, podívám se do proklamovaného editoru. Ten díky přehlednému interfacu hry nalézám i bez předchozí zkušenosti snadno a stejně snadno se v něm orientuji. Editor je totiž příjemně intuitivní, a tak nebude mít problém ani naprostý nováček.
Klasickým systémem Drag&Drop přidáváte na základní kostru obludky rozmanitá vylepšení, která je možné různě roztahovat, zvětšovat a křivit. Za přidání nového masa platíte stejně jako ve Spore deoxyribonukleovou kyselinou, jež vlastně zastupuje funkci měny. Narozdíl od Spore jsou možnosti (především proporčních) úprav značně omezené, což je však vzhledem ke game designu pochopitelné.
Po dokončení úprav jsem připraven na první bitvu. Sestavím si z dostupných hrdinů tříčlenný tým a pak už přistávám na první planetě. Zde poprvé poznávám samotnou hratelnost, která je, světe div se, více než uspokojující. DarkSpore totiž, co se hratelnosti týče, v dobrém slova smyslu parazituje na klasikách typu Diablo. V několika aspektech se však zásadně liší. Za prvé je to možnost brát si do boje až tři hrdiny a za druhé je to způsob, jakým se do hry hrdinové zapojují. Nejsou totiž všichni na mapě, jako jsme tomu zvyklí např. z Dragon Age.
Týmová práce zde funguje tak nějak hokejově. Jeden „hokejista“ je vždy v akci a další dva sedí na „benchi“, přičemž „lajny“ můžete kdykoliv vystřídat. Styly boje tak neustále točíte, což dává hře zcela originální náboj. Ale už dost hokejových přirovnání, pojďme si radši říct něco víc o náplni jednotlivých misí.
Zabij, posbírej, vylepši, zabij aneb stereotyp ve své ryzí formě
Hratelnost tedy není Achillovou patou DarkSpore, tou je spíše nedostatečná motivace. Doufejme, že jde pouze o neduh betaverze, ale hrát naprosto stejnou úroveň s vždy stejně nezajímavým lootem a identickým boss fightem, je po několikátém opakování dosti ubíjející.
Nevěříte? Tak mi dovolte nastínit, co se po odstartování úrovně děje: vývojáři začnou posílat hordy nepřátel a jediným úkolem je tyto hordy postupně odrážet, dojít na konec mapy, utkat se s bossem a celé pak zopakovat na jiné planetě, vesmírném vraku nebo meteoru. Což o to, sama hratelnost, jak už jsem naťukl v předchozím odstavci, kdy jsem byl nucen v rychlosti kombinovat základní útok každého hrdiny, dvě „kouzla“ a jednu skupinovou schopnost (mohou ji využívat i ostatní členové mančaftu), byla díky své bezprostřednosti a dynamičnosti zábavná. Ovšem jen do té doby, kdy jsem identický proces opakoval popatnácté a zjistil, že se v příběhu nikam neposouvám.
Větší repetitivnost uvidíte snad jen v turecké telenovele (ano, přesně v té). Jediným motorem, jenž mě dokázal alespoň prvních pár hodin hnát dopředu, bylo získávání nových „součástek“, jež substituují funkci lootu a zároveň určují level hrdiny (nasbírané zkušenosti určují level Crogenitora, tedy vás), ale opět – loot je nevyvážený a nevím z jakého důvodu často pouze pro jeden typ hrdiny. Pro pořádné vybavení musíte stejně do obchodu, kde za příslušný počet DNA dostanete adekvátní součástky. Doufejme, že byly mise nějak upraveny, aby testerům neprozrazovaly příběh a ve finální verzi se dočkáme lahůdek, které známe např. z již připomínaného Diabla.
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Abych však - co se generičnosti týče - Darskpore neukřivdil, musím uznat, že boduje ve variabilitě nepřátel a prostředí, v němž se pohybují. Vývojáři totiž plně využili podstaty značky Spore a v editoru vytvořili opravdu zajímavé tvory, kteří naprosto perfektně zapadají do detailně vypiplaných lokací. V těch jsem se nakonec vždy úspěšně dobral konce úrovně, porazil bosse a vrátil se zpátky na palubu své vesmírné kocábky. Tam přišel na řadu palubní počítač HELIX, který po každém dokončení nabídl odměnu ve formě unikátní součástky nebo možnosti pokračovat v další misi s automaticky zvýšenou obtížností a v případě jejího úspěšného dokončení získat ještě vzácnější předmět.
Nakonec ještě nesmím zapomenout zmínit, že plná hra nabídne i PVP souboje a kooperativní multiplayer. Bohužel PVP jsem neměl možnost vyzkoušet vůbec a co-op vzhledem k technickým problémům jen zběžně. Ovšem i tak lze říct, že je tato část hry ještě atraktivnější než singleplayer. Zábava totiž s každým dalším hráče doslova trojnásobně roste. Jaký je multiplayer doopravdy poznáme již 28. dubna, kdy hra napochoduje do obchodů.
Více ukáže duben
Více mi toho DarkSpore nepředvedlo, ale i z toho mála lze odvodit, že úspěch je na dosah. Stačí jen trošku štěstí a tvůrce z Maxis budeme zase jednou plácat po zádech. Zatím to totiž vypadá tak, že tento tým vytvořil potenciálně velmi návykové RPG (což obstarává Pokémon Efekt), které se velmi příjemně hraje, působí dospěle a je vcelku originální. Navíc Maxisu za odvážný krok, vydat se zcela jiným směrem, držím palce a doufám, že do dubnového startu stihnou doladit některé technické nedostatky a především náplň jednotlivých misí. Ta by ve stávající podobě všem hráčům zevšedněla rychleji než novomanželka a to by byla velká škoda.
Betaverzi hry si nyní můžete vyzkoušet sami, je dostupná na Steamu.
